Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


36. kapitola - Trhlina v plánu

3. 8. 2007

36. kapitola - Trhlina v plánu



Znovu ležel čelem k zemi. Nosní dírky mu naplnila vůně lesa. Pod tváří cítil chladnou tvrdou zem a nožička brýlí, které se mu při pádu svezly na stranu, se mu zařezávala do spánků. Celé tělo ho bolelo a v místě, kam ho zasáhla smrtící kletba, se mu vytvořila podlitina jako po zásahu pancířem. Ani se nepohnul, zůstal přesně tam, kam dopadl, s rukou ohnutou do podivného úhlu a ústy otevřenými.

Čekal, že uslyší vítězné pokřiky a jásot nad jeho smrtí, ale místo toho se dočkal spěšných kroků, šepotu a znepokojený šum.

„Můj pane… můj Pane…“

Ozvala se Bellatrix skoro jako kdyby promlouvala k milenci. Harry se neodvažoval otevřít oči, ale místo toho nastražil všechny smysly, aby prozkoumal situaci. Jeho hůlka byla stále schovaná v hábitu a vyvíjela tlak na jeho hruď. Mírná vyboulenina v oblasti jeho žaludku mu napovídala, že i Neviditelný plášť zůstává skrytý z dohledu.

„Můj Pane…“

„To by stačilo,“ řekl Voldemort.

Další kroky: několik lidí couvaly pryč z místa. Harry chtěl zoufale vědět, co se děje a proč, a tak na milimetr otevřel oči.

Voldemort se právě zvedal na nohy. Jednotliví Smrtijedi od něj pospíchali pryč a vraceli se k davu, který lemoval mýtinu. Jediná Bellatrix zůstala na místě a klečela vedle Voldemorta.
Harry znovu zavřel oči a vybavoval si, co viděl. Smrtijedi se shlukli kolem Voldemorta, který pravděpodobně spadl na zem. Něco se muselo stát, když na Harryho seslal smrtící kletbu. Spadl Voldemort stejně jako Harry? Vypadalo to tak. Oba na chvíli upadli do bezvědomí a oba se teď probírali…

„Můj Pane, dovolte mi – “

„Nepotřebuji pomoc,“ pronesl Voldemort chladně, a přestože ho Harry neviděl, živě si představil, jak mu Bellatrix podává pomocnou ruku. „Ten kluk… je mrtvý?“

Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. K Harrymu se nikdo nepřibližoval, všichni na něj však upírali pohled a on se strachoval, aby se mu nezačalo cukat oční víčko.

„Ty,“ řekl Voldemort a vzápětí se ozvala rána a slabý výkřik bolesti. „Prohlédni ho. Řekni mi, jestli je mrtvý.“

Harry nevěděl, koho poslal, aby ověřil jeho smrt. Mohl pouze zůstat ležet a se srdcem až v krku očekávat, až ho začnou zkoumat. Zároveň si však uvědomil, a trochu ho to těšilo, že Voldemort se k němu nechce přiblížit, jako by očekával, že něco selhalo…
Harryho obličeje se dotkly ruce jemnější než předpokládal. Zvedla jedno oční víčko, vklouzla pod jeho košili až na hruď a ucítila srdce. Slyšel, jak se ženě zrychlil dech a její dlouhé vlasy ho zašimraly na tváři. Moc dobře si uvědomoval, že cítí, jak mu pod žebry stále buší srdce.

„Je Draco naživu? Je na hradě?“

Šepot byl téměř neslyšitelný; její rty se pohybovaly malinký kousek od jeho ucha a její hlava byla tak nízko, že ho její vlasy skryly před pohledem ostatních.

„Ano,“ vydechl v odpověď.

Svou ruku měla položenou na jeho hrudi tak pevně, až se mu do kůže zarývaly její nehty. Pak se odtáhla a napřímila se.

„Je mrtvý!“ Zvolala Narcissa Malfoyová k pozorovatelům.

A ti pokřikovali, radostně ječeli a dupali nohama. Harry skrz svá oční víčka zahlédl záplavu rudých a stříbrných světelných paprsků vystřelených do vzduchu na znamení vítězství.
Pořád na zemi předstíral smrt, když náhle pochopil. Narcissa věděla, že jediný způsob, jak se s Voldemortovým svolením dostat do Bradavic a najít syna, bylo kráčet mezi vítěznou armádou. Už ji nezajímalo, jestli Voldemort opravdu vyhrál.

„Vidíte?“ překřikoval Voldemort vřavu kolem. „Harry Potter zemřel mojí rukou a žádný živý muž mě teď nemůže ohrozit! Sledujte! Crucio!“

Harry očekával, že jeho tělo nezůstane jen tak ležet na zemi, že ho nejdříve poníží, aby tak potvrdil své vítězství. Vyletěl do vzduchu a stálo ho to všechny síly, aby zůstal ochablý, jenže bolest, kterou očekával, nepřišla. Jednou, dvakrát, třikrát byl vyhozen do vzduchu, brýle mu odletěly a jeho hůlka mu trošku sklouzávala zpod hábitu, ale on pořád vypadal schlíple a bez života. Když naposledy dopadl na zem, mýtinou se nesly výkřiky a jízlivé posměšky.

„Teď,“ řekl Voldemort, „půjdeme do hradu a ukážeme jim, co se stalo jejich hrdinovi. Kdo ponese tělo? Ne – Počkat – “

Ozval se další výbuch smíchu a o chvíli později se kolem Harryho otřásla zem.

„Ty ho poneseš,“ nařídil Voldemort. „V tvém náručí ho bude dobře vidět, že ano? Zvedni svého malého přítele, Hagride. A brýle – nasaď mu brýle – ať ho poznají.“

Někdo mu prudce narazil brýle zpátky na obličej, do vzduchu ho však s opatrností zvedly obrovské ruce. Hagridem otřásaly silné vzlyky a jeho obrovské slzy máčely Harrymu hábit, když ho Hagrid kolébal v náručí. Harry se ani slůvkem či pohybem neodvážil Hagridovi naznačit, že ještě není vše ztraceno.

„Jdeme,“ rozkázal Voldemort a Hagrid klopýtal cestou z lesa a prodíral se skrz blízké stromy. Harryho vlasy a hábit se zachytávaly o větve, ale on nehybně ležel s pusou otevřenou a očima zavřenýma. Mezitím, co všude kolem jásali Smrtijedi a Hagrid slepě vzlykal, nikdo ve tmě se nepodíval, aby se ujistil, jestli v obnaženém krku Harryho Pottera netepe život…

Podél Smrtijedů kráčeli dva obři. Jak procházeli lesem, vylamovali stromy a dělali takový rámus, až se ptáci rozletěli do oblak a vítězoslavný jásot Smrtijedů zanikl. Vítězný průvod pochodoval směrem k otevřenému prostranství a Harry si díky větší intenzitě světla, které mu pronikalo skrz zavřená víčka, uvědomil, že les zde již není tak hustý.

„BANG!“

Hagridův neočekávaný výkřik donutil Harryho, aby otevřel oči.

„Jseš teď šťastnej, co, že ste nebojovali, ta vaše srabácká hromada kobylek? Jseš teď šťastnej, že Harry Potter je m – mrtvý…?“

Hagrid nemohl dál pokračovat a znovu propukl v pláč. Harry přemítal, kolik asi kentaurů sledovalo jejich procesí, ale neodvažoval se otevřít oči. Když kentaury míjeli, někdo ze Smrtijedů je počastoval několika urážkami. O něco později Harry vnímal čerstvý vzduch a domyslel si, že dorazili na okraj Lesa.
„Stát.“

Harry si myslel, že Hagrida donutili, aby se podrobil Voldemortovým příkazům, protože se trošku zakymácel. Na místě, kde stáli, je nyní obklopil chlad a Harry uslyšel chraplavý dech mozkomorů, kteří střežili krajní stromy. Už na něj nebudou působit. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman proti nim, jako kdyby otcův jelen držel stráž v jeho srdci.
Někdo prošel blízko Harryho a on věděl, že to byl Voldemort, protože o chvíli později promluvil hlasem zesíleným kouzlem, takže se rozléhal po celých pozemcích, až Harrymu praskaly bubínky.

„Harry Potter je mrtev. Byl zabit, když se snažil utéct, aby se zachránil, a vy jste mezitím za něj pokládali životy. Přinášíme vám jeho tělo jako důkaz, že váš hrdina odešel.
Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste půlku vašich bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a s vaším Chlapcem, který přežil, je konec. Už nebude žádná další válka. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, muž, žena či dítě, bude zavražděn, stejně jako všichni členové jeho rodiny. Nyní vyjděte ven z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a vy se k nám připojíte a společně vytvoříme nový řád.“

Jak na pozemcích, tak i na hradě bylo ticho. Voldemort byl teď tak blízko, že se Harry neodvažoval znovu otevřít oči.

„Pojď,“ řekl Voldemort, vyšel dopředu a Hagrid ho nuceně následoval.

Harry nyní na malou škvírku otevřel oči. Voldemort před nimi kráčel dlouhými kroky, kolem ramen měl obtočeného velkého hada Naginiho, kterého vypustil z očarované klece. Harry však neměl možnost vytáhnout hůlku ukrytou v záhybech svého hábitu, aniž by si toho nevšiml nikdo ze Smrtijedů, kteří kolem nich pochodovali pomalu se rozednívající temnotou.

„Harry,“ vzlykal Hagrid. „Ach, Harry… Harry…“

Harry znovu pevně zavřel oči. Věděl, že se přibližují k hradu a nastražil uši, aby mezi veselými hlasy Smrtijedů a jejich těžkých kroků rozeznal jakékoli známky života.

„Stát.“

Smrtijedi se zastavili. Harry slyšel, jak se rozprostírali do řady před hlavní branou do školy. Dokonce i přes zavřená víčka viděl rudý záblesk, který na něj proudil ze Vstupní síně. Čekal. Každým okamžikem ho lidé, za které se snažil položit život, uvidí ležet zdánlivě mrtvého v Hagridově náručí.

„NE!“

Výkřik byl o to děsivější, že by si Harry nikdy ani ve snu nepředstavil, že profesorka McGonagallová je schopná vydat takový zvuk. Blízko zaslechl smích jiné ženy a bylo mu jasné, že se Bellatrix baví jejím zoufalstvím. Znovu se úkosem podíval a v jedné vteřině viděl, jak se brána plní lidmi, kteří přežili bitvu, a přišli, aby se postavili svým přemožitelům a aby se na vlastní oči ujistili, že Harry zemřel. Voldemort stál před ním a jedním prstem hladil Naginimu hlavu. Znovu zavřel oči.

„Ne!“
„Ne!“

„Harry! HARRY!“

Hlasy Rona, Hermiony a Ginny byly ještě horší než McGonagallové; Harry chtěl zoufale zavolat v odpověď, přesto dál mlčky ležel, i když mu to trhalo srdce. Dav pozůstalých na Smrtijedy křičel a řval nadávky, dokud –

„TICHO!“ zaječel Voldemort, ozval se výbuch, objevil se záblesk jasného světla a všichni byli umlčeni. „Je po všem! Slož ho na zem, Hagride, k mým nohám, kam patří!“
Harry cítil, jak ho položil na trávu.

„Vidíte?“ řekl Voldemort a kráčel dopředu a dozadu vedle místa, kde Harry ležel. „Harry Potter je mrtvý! Rozumíte, vy oklamaní? Vždycky byl jenom nicka, chlapec, který se spoléhal, že ostatní se pro něj obětují!“

„Porazil tě!“ zaječel Ron, kouzlo se zrušilo a obránci Bradavic na chvíli znovu křičeli a řvali, než je umlčel ještě silnější výbuch.

„Byl zabit, když se snažil proplížit pryč ze školních pozemků,“ pokračoval Voldemort, který si liboval ve své lži, „zabit, když se snažil sám zachránit – “

Voldemort náhle přestal: Harry uslyšel šarvátku a jekot, následoval další výbuch, záblesk a bolestný výkřik. Otevřel oči na tu nejmenší skulinku. Někdo z davu se uvolnil a vrhnul se na Voldemorta. Harry spatřil, jak na zem dopadá odzbrojená postava, jejíž hůlku Voldemort odhodil a začal se smát.

„A kdopak je tohle?“ zeptal se svým měkkým hadím sykotem. „Kdo se nabídl demonstrovat ostatním, co se stane těm, kteří budou pokračovat v prohrané bitvě?“
Bellatrix se zálibně usmála.

„To je Neville Longbottom, můj Pane! Ten kluk, co dělal Carrowovým takové problémy! Syn bystrozorů, pamatujete?“

„Ach, ano, pamatuji se,“ pokýval Voldemort hlavou a pohlédl na Nevilla, který se zvedal zpátky na nohy a stojí neozbrojený a nechráněný mezi pozůstalými a Smrtijedy. „Ale ty jsi čisté krve, že, můj statečný chlapče?“ tázal se Voldemort Nevilla, který mu stál tváří v tvář a prázdné ruce zatínal v pěst.

„A co když ano?“ odvětil Neville hlasitě.

„Máš odvahu a velkého ducha, pocházíš ze vznešeného rodu. Budeš váženým Smrtijedem. Takové potřebujeme, Neville Longbottome.“

„Radši skončím v pekle, než bych se k tobě přidal,“ řekl Neville. „Brumbálova armáda!“ zakřičel a odpověděl mu pokřik davu, který Voldemortovo kouzlo nebylo schopné utišit.

„Velice dobře,“ řekl Voldemort a Harry cítil z jeho hlasu větší nebezpečí než z té nejsilnější kletby. „Pokud je tohle tvé rozhodnutí, Longbottome, navrátíme se k původnímu plánu. Na tvou hlavu,“ pronesl tiše, „teď.“

Harry stále pozoroval dění okolo skrz své řasy a tak teď viděl, jak Voldemort mávl hůlkou. O pár vteřin později se z jednoho rozbitého okna vynořilo něco, co vypadalo jako znetvořený pták, prolétlo to pološerem a přistálo Voldemortovi v ruce. Zatřásl se špinavým předmětem za jeho špičatý konec a pak už jen ve vzduchu volně visel, prázdný a rozedraný Moudrý klobouk.

„V Bradavicích už nebude žádné Zařazování,“ řekl Voldemort. „Už nebudou žádné koleje. Všichni ponesou znak, symbol a barvy mého vznešeného předka, Salazara Zmijozela, že, Neville Longbottome?“

Namířil hůlku na Nevilla, který ztuhnul, a pak mu narazil Kloubouk na hlavu, až mu sklouznul dolů přes oči. V přihlížejícím davu se někdo hýbal, takže Smrtijedi pozvedli hůlky jako jeden muž a drželi obránce Bradavic v úzkých.

„Neville vám nyní bude demonstrovat, co se stane každému hlupákovi, který mi bude vzdorovat,“ dokončil Voldemort a jedním pohybem hůlky zapálil Moudrý klobouk.
Svítání naplnily výkřiky, Neville seděl přikován na místo a byl v plamenech. Harry už to nemohl vydržet, musel jednat –

A najednou se událo mnoho věcí zároveň.

Uslyšeli ryk ze vzdálené hranice školy, který zněl jako kdyby se stovka lidí hrnula přes nedozírné zdi, hnali se směrem k hradu a vydávali hlasité bojové výkřiky. Ve stejnou chvíli se zpoza hradu vynořil Dráp a zavřískal,

„HAGGER!“

Na jeho vřískot mu odpovědělo volání Voldemortových obrů: běželi k Drápovi jako stádo slonů, kteří způsobují zemětřesení. Pak byly slyšet kopyta, brnkání tětiv luků, vzduchem létaly šípy a dopadaly mezi Smrtijedy, kteří vykřikli překvapením a zrušili řady. Harry vytáhl z hábitu Neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vyskočil na nohy, když se Neville také pohnul.
Neville se pohotově osvobodil od kouzla Úplného spoutání, hořící klobouk z něj spadl a on z jeho hlubin vytáhl něco stříbrného, se zářivým rubínovým jílcem –

Seknutí stříbrné čepele nemohlo být slyšet mezi výkřiky blížícího se davu, údery obrů a úprkem kentaurů, ale přesto přitáhlo pohledy všech. Jediným úderem Neville usekl hlavu obrovského hada, která vyletěla vysoko do vzduchu, zářila ve světle vycházejícího ze Vstupní síně a Voldemortova ústa se otevřela v záchvatu zuřivosti, který nikdo nemohl slyšet. Hadovo tělo dopadlo na zem k jeho nohám –

Harry, který se schovával pod Neviditelným Pláštěm, vyčaroval mezi Nevillem a Voldemortem Štítové kouzlo, ještě než ten druhý pozdvihl hůlku. A pak přes všechny výkřiky a řev a burácivý dusot zápasících obrů se ozval Hagridův hlas.

„HARRY!“ zakřičel Hagrid, „HARRY – KDE JE HARRY?“

Zavládl chaos. Útočící kentaurové napadávali Smrtijedy, každý se snažil uniknout dusajícím nohám obrů a blíž a blíž burácely posily, které přišly kdo ví odkud. Harry spatřil tvory s obrovskými křídly, jak se vznáší kolem hlav Voldemortových obrů, testrálové a hipogryf Klofan jim vyškrábali oči, zatímco Dráp je mlátil a bušil do nich. Nyní byli kouzelníci, obránci Bradavic stejně jako Voldemortovi Smrtijedi, donuceni se vrátit zpátky do hradu. Harry vysílal kletby a zaklínadla na každého Smrtijeda, kterého viděl a oni se hroutili, aniž by věděli co nebo kdo je srazil, a jejich těla byla zašlapávána ustupujícím davem.

Harry, stále ještě schovaný pod Neviditelným Pláštěm, vrazil do Vstupní síně: hledal Voldemorta a viděl ho na druhé straně místnosti, jak ze své hůlky vysílá kouzla, ustupuje do Velké síně a ječí rozkazy na své následovníky a zároveň vrhá kletby nalevo napravo. Harry vyčaroval další štíty a Voldemortovy případné oběti, Seamus Finnigan a Hannah Aboottová, proběhli kolem něj a přidali se k boji, který se vevnitř odehrával.

Nyní přibyli další, dokonce ještě více lidí spěchalo nahoru po schodech, a Harry spatřil Charlieho Weasleyho, jak předbíhá Horace Křiklana, který měl na sobě pořád ještě své sametové pyžamo. Zdálo se, že se vrátili v čele něčeho, co se zdálo být rodinami a přáteli snad každého Bradavického studenta, který zůstal a bojoval, po boku prodavačů a obyvatel Prasinek. Ze dveří vedoucích do kuchyně, které byly za Harrym, vrazili do haly s hlasitým dusotem kopyt kentauři Bane, Ronan a Magorian.

I Bradavičtí domácí skřítci se začali hemžit kolem, řvali, mávali noži a sekáčky na maso, a v jejich čele byl Krátura s medailonem Reguluse Blacka. Jeho hlas byl slyšet i přes okolní hluk: „Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána, ochránce domácích skřítků! Bojujte proti Temnému pánu ve jménu statečného Reguluse! Bojujte!“

Bodali a sekali do nohou Smrtijedů, jejich úzké tváře byly plné zuřivosti, a kamkoli se Harry podíval, viděl Smrtijedy, kteří padali na zem pod náporem nepřátel, zasahováni kouzly a šípy z luků, bodáni do nohou skřítky, nebo se prostě jen pokoušeli o útěk, ale byli pohlceni přibíhajícími hordami.

Nebyl to však konec. Harry spěchal mezi duelisty a zmítajícími se vězni až do Velké síně.

Voldemort byl uprostřed bitvy, zasahoval a srážel všechny v dosahu. Harry nemohl bezpečně zamířit, a tak se probojovával blíže a blíže k němu. Velká síň začínala být přeplněna, jak se do ní bez ustání hrnuli další a další bojeschopní jedinci.

Harry viděl George a Lee Jordana, jak srazili k zemi Yaxleyho, viděl padnout Dolohova poraženého Kratiknotem, viděl Waldena Macknaira, jak ho Hagrid hodil přes celou místnost, narazil do kamenné zdi na druhé straně a v bezvědomí se svezl na zem. Viděl Rona a Nevilla, kteří složili Fenrira Šedohřbeta. Aberforth omráčil Rookwooda, Arthur a Percy porazili Thickneseeho a Lucius a Narcissa Malfoyovi běhali skrz dav, ani se nepokoušeli bojovat, a volali svého syna.

Voldemort bojoval s McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym najednou, ve tváři měl nenávist když kolem něho běhali a útočili, a on je nemohl dorazit...

Bellatrix také ještě bojovala, několik metrů od Voldemorta, a stejně jako její mistr soupeřila se třemi protivníky najednou: Hermiona, Ginny a Lenka útočily ze všech sil, avšak boj byl vyrovnaný. Harry se přestal soustředit na svůj cíl, když spatřil Smrtící kletbu letící tak těsně kolem Ginny, že unikla smrti jen o několik centimetrů...

Změnil směr, vydal se místo k Voldemortovi k Bellatrix, avšak než stihl urazit pár kroků, byl odstrčen stranou.

„MOJI DCERU NECH BÝT, TY DĚVKO!“

Paní Weasleyová za běhu odložila svůj plášť, aby si uvolnila ruce, a Bellatrix se při pohledu na svého nového protivníka hlasitě rozesmála.

„UHNĚTE MI Z CESTY!“ zaječela paní Weasleyová na tři děvčata, a rychlým mávnutím hůlky začala duel. Harry se zděšením a obavami sledoval Molly Weasleyovou, jejíž hůlka začala s neuvěřitelnou rychlostí kmitat vzduchem, a Bellatrix Lestrangeovou, které úsměv zmrzl na rtech. Paprsky světla létaly z obou hůlek a podlaha kolem obou čarodějek byla zničena. Obě ženy se snažily zabít.




„Ne!“ křikla paní Weasleyová, když jí pár studentů přiběhlo na pomoc. „Vraťte se! Běžte zpátky! Ta je moje!“

Stovky lidí stály podél zdí a sledovaly dva boje - Voldemorta a jeho tři protivníky, Bellatrix a Molly. Harry stál neviditelný uprostřed mezi nimi a chtěl zaútočit, ale ještě je ochraňoval, protože si nebyl jistý, jestli by nezasáhl nevinné.

„Co se stane s tvými dětmi, až tě zabiju?“ vysmívala se Bellatrix stejně šíleně jako její pán a poskakovala, když kolem ní tančily Molliny kletby. „Až bude maminka pryč jako Fredík?“

„Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!“ zakřičela paní Weasleyová.

Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj.

Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce.

Bellatrix zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo, a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a Voldemort zařval.

Harry se cítil, jakoby se dal do pohybu: viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.

„Protego!“ zvolal Harry a ochranné kouzlo se rozložilo uprostřed sálu. Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho, který si konečně sundal neviditelný plášť.

Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu: "Harry!" "On je naživu!" ihned umlkly. Dav se bál. Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho.

„Nechci, aby mi někdo pomáhal," řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky. "Má to tak být. Mám to být já.“

Voldemort zasyčel.

„Potter to tak nemyslel,“ řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené. „Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?“

„Za nikoho,“ řekl Harry jednoduše. „Nemáš žádné další viteály. Jen ty a já. Jeden nemůže žít, když je druhý naživu, a jeden z nás z toho vyvázne...“

„Jeden z nás?“ zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo bylo napjaté a měl strnulý pohled. Had, který se chystá zaútočit. „Myslíš, že to budeš ty, že? Chlapec, který zůstal náhodou naživu, protože Brumbál tahal za provázky?“

„Náhoda? Byla to náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?" zeptal se Harry. Stále se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře. "Náhoda, když jsem se rozhodl bojovat na tom hřbitově? Náhoda, když jsem se dnes neubránil, stále jsem naživu a znovu jsem se vrátil bojovat?“

„Náhody!“ zakřičel Voldemort, ale stále nezaútočil. Sledující dav byl přimražený, jakoby zkamenělý. A zdálo se, že kromě těch dvou v sále nikdo nedýchal.

„Náhoda, šance a fakt, že ses krčil a fňukal za sukněmi lepších mužů a žen. Nechal jsi mě je zabít místo tebe!“

„Dnes v noci už nikoho nezabiješ,“ řekl Harry, když kráčeli dokola a dívali se z očí do očí - zelené do červených. „Už nikdy nebudeš schopen nikoho zabít. Ještě nechápeš? Byl jsem připraven zemřít, abys jim už neubližoval -“

„Ale neumřel jsi!“

„- chtěl jsem, a to stačí. Udělal jsem to,co má matka. Jsou před tebou chráněni. Nevšiml sis, že žádné z tvých kouzel, které jsi na ně seslal, je nesvázalo? Můžeš je mučit. Nemůžeš se jich ale dotknout. Nepoučil ses ze svých chyb, Raddle, že?“

„Troufáš si -“

„Ano, troufám, " řekl Harry. „Vím věci, které nevíš, Tome Raddle. Vím spoustu důležitých věcí, které ty ne. Chceš nějakou slyšet, než uděláš další chybu?“


Voldemort nemluvil, ale chodil v kruhu a Harry ho viděl dočasně hypnotizuje pohledem, obrátil se k němu se spokojeným výrazem ve tváři, že si Harry myslel, že už zná to tajemství...„Je to opět láska?“ řekl Voldemort, na jeho obličeji se objevil výsměch. „Brumbálovo řešení, láska, kterou prohlašoval i před smrtí, ale láska nezabránila tomu, aby nespadl z věže a nezabilo ho to, jako starou voskovou figurínu. Láska, která mi nezabránila zabít tvoji mudlovskou matku jako švába. Pottere a nikdo tě nemá rád tolik, aby se sem dostavil a postavil se proti mně. Takže co teď mělo zastavit tvoji smrt?„Jedna věc,“ řekl Harry a zatím co kolem sebe kroužili a zahleděni do sebe přemýšleli o posledním tajemstvím.„Láska tě teď nezachrání,“řekl Voldemort,“musíš teď doufat, že ovládáš více magii než já a že máš silnější magické zbraně.“„Věřím v oboje,“ řekl Harry a viděl záblesk překvapení ve Voldemortově tváři, ale ten náhle zase zmizel a Voldemort se začal smát a jeho smích byl strašidelnější než jeho jekot, znělo to, jako by byl duševně chorý, jeho hlas se ozýval po celé ztichlé Haly.„Myslíš si, že ovládáš lépe magii než já?“ řekl. „Než Já, než Lord Voldemort, který ovládá takovou magii, o které se Brumbálovi jen mohlo zdát?“„Ano, snil o tom,“řekl Harry,“ ale věděl více než ty, věděl více, aby věděl, že nesmí dělat to, co ty.“
„Myslíš, že byl slabý“ zařval Voldemort,“tak slabý, aby se odvážil postavit tomu, co mělo být jeho, co mělo být moje.“
„Ne, byl chytřejší než ty,“ řekl Harry, „lepší kouzelník, lepší člověk.“
„Zasloužil jsem se o smrt Albuse Brumbála!“
„To si jenom myslíš,“ řekl Harry, „ale mýlíš se.“Poprvé po dlouhé době koukající se postavy z obrazů zadrželi dech.„Brumbál je mrtev!“ vyštěkl Voldemort, „ má hrob na Bradavických pozemcích,viděl jsem ho Pottere, už se nikdy nevrátí!“„Ano Brumbál je mrtev,“ řekl klidně Harry, „ale ty ses nepřičinil o jeho smrt.“„Vybral si vlastní způsob smrti, vybral jsi ho pár měsíců předtím než zemřel, všechno udělal člověk, o kterým jsi si myslel, že je tvým člověkem.“
„Co si to vymýšlíš,?“řekl Voldemort, ale stále nespouštěl svoje rudé oči z Harryho.„Severus Snape nebyl tvým člověkem,“ řekl Harry, „pracoval pro Brumbála. Byl Brumbálův od té doby, co jsi začal pást po mé matce. Nikdy jsi si toho nevšiml, protože tomu nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapova Patrona, že ne Raddle?“Voldemort neodpověděl, ale stále kolem něho kroužil v kruhu.„Snapův Patron je laň, stejně jako mé matky,“ řekl Harry, „stejně jako mé matky, protože ji celý život miloval, už od té doby, co byli malí. Ale mohl jsi si toho všimnout,“ řekl Harry a viděl, jak Voldemortovi zahořely nozdry, „ měl si to pochopit, když tě žádal, abys ušetřil její život.“„Jen ji obdivoval,to je všechno!“ ušklíbnul se Voldemort, „ když zemřela, řekl, že je to jen další ženská, nečistá krev..“
„Samozřejmě, že ti to takhle řekl,“řekl Harry,“ ale byl Brumbálův špión od té doby, co jsi ji napadl, a pracoval potom pořád jen pro něho. Brumbál zemřel, až si o to Snapea požádal!“„Na tom nezáleží!“ ječel Voldemort, který předtím pozorně poslouchal každé jeho slovo, ale nyní propuknul v bláznivý smích. „Nezáleží na tom, jestli byl Brumbálův nebo můj nebo jaké nepříjemné překážky mi stavěl do cesty. Zničil jsem ho, jako jsem zničil tvoji matku, Snape opět vsadil na velkou Lásku. Všechno to dává smysl, ale Pottere, spoustu věcem ještě nerozumíš.“
„Brumbál se snažil udržet Nejmocnější hůlku ode mě! Myslel si, že Snape bude pro ni dobrý pán! Ale stejně jsem ji získal, malý kluku,dosáhl jsem toho dříve, než jsi ji mohl získat ty, pochopil jsem celou pravdu dříve, než jsi ji pochopil ty. Zabil jsem před třemi hodinami Snapea a Nejmocnější hůlka, Smrtící hůlka, Hůlka osudu je opravdu moje! Brumbálův plán vyhořel, Harry Pottere!


„Jasně, že ano.“ řekl Harry. „Máš pravdu. Ale ještě předtím, než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti zamyslet se nad tím, co jsi udělal . . . . Přemýšlej a zkus trochu zpytovat svědomí Raddle . . .“ „Co to má znamenat?!“

Ze všech věcí, které mu řekl, toto zasáhlo Voldemorta nejvíc. Harry viděl, jak mu kůže kolem očí zbělala.

„Je to tvá poslední šance,“ pokračoval Harry, „to je vše, co ti zbylo. . . . viděl jsem, co se ti jinak stane. . . . bud‘ chlap . . zkus. . . zkus trochu zalitovat. . . .“

„Ty se opovažuješ --- ?“ řekl Voldemort znovu.

„Ano,“ řekl Harry, „protože Brumbálův poslední plán nebyl mířen jen na mě. Ale také na tebe Raddle.“

Voldemortova ruka se třásla na Starší hůlce a Harry uchopil Dracovu hůlku velice pevně.

„Ta hůlka stále nefunguje, tak jak má, protože jsi zabil špatnou osobu. Severus Snape nikdy nebyl pravý vlastník té hůlky. On nikdy neporazil Brumbála.“

„On ho zabil --- „

„Neposlouchal jsi mě? Snape nikdy nepřemohl Brumbála! Brumbálova smrt byla součást jejich plánu! Brumbál měl zemřít, neporažen, poslední vlastník hůlky! Kdyby vše šlo podle plánu, tak síla hůlky by zemřela spolu s ním!“

„Ale potom, Pottere, Brumbál byl tak hodný, že mi tu hůlku dal!“ Voldemortův hlas byl plný zlomyslného potěšení. „Ukradl jsem hůlku z hrobu jejího posledního vlastníka! Ukradl jsem ji i přes přání jejího posledního pána! Síla hůlky je nyní má!“

„Ty jsi to pořád nepochopil, že ne Raddle? To že máš hůlku v ruce nestačí, neznamená to, že je tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? hůlka si vybírá kouzelníka . . . Starší hůlka si vybrala nového vlastníka předtím, než Brumbál zemřel, někoho, kdo na ni od té doby ještě ani nesáhl. Nový vlastník sebral Brumbálovi hůlku proti jeho vůli, nikdy si vlastně neuvědomil, co udělal nebo, že nejnebezpečnější hůlka na světe je teď jeho . . .“
Voldemortův hrudník se zvedal a klesal, Harry cítil, že brzy zaútočí.

„Pravý vlastník Starší hůlky je Draco Malfoy.“

Na chvilku byl ve Voldemortově tváři vidět strach, ale hned zmizel.
„Záleží na tom vůbec?“ řekl potichu. „I když budeš mít pravdu Pottere, nedělá to žádný rozdíl mezi mnou a tebou. Už nemáš hůlku z fénixe: Náš duel bude o zkušenosti . . . a až tě zabiji, dojdu si pro Draca Malfoye . . .“

„Ale na to je už pozdě,“ řekl Harry. „Propásl jsi svou šanci. Já jsem přemohl Draca již před týdny. Vzal jsem mu hůlku“
Harry zamával s hůlkou, kterou držel v ruce a cítil jak se na ni upnuly zraky všech v hale.
„Na tom vše záleží, ne?“ zašeptal Harry. „Ví hůlka v tvé ruce, že její poslední vlastník byl přemožen? Protože jestli ano . . . Já jsem nyní její pravý vlastník.“
Náhle záblesk červeného světla ozářil jejich tváře jako vycházející slunce.

Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet,svírajíc Dracovu hůlku:

“Avada Kedavra!”

“Expelliarmus!”

Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jakoby označovaly místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Starší hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít.

A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná. Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.

Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát. První kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a byli to jejich ruce, které se kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly. Ginny, Neville, a Lenka tu byli, pak také všichni Weasleyové a Hagrid, Kingsley a McGonagallová a Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo, z toho co křičeli, nemluvě o všech co ho poplácávali, stovky lidí se na něj tlačili, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil ---

Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice, a Velká síň zaplanul světlem.
Harry byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin, a že si přál být ve společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo. Musel hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku, sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky, a poslouchat také novinky ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem.

Očarovaní kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel.

Odnesli Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním. McGonagallová nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci. Firenze ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci, duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.

Po chvíli, vyčerpaný, Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky. „Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč,“ řekla.

„Přesně to bych si přál,“ odpověděl jí.

„Odlákám jejich pozornost,“ řekla Lenka. „Použij svůj plášť.“

Než stačil něco říct, Lenka zařvala, „Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!” ukazujíc na
okno, všichni ,kteří jí slyšeli, se tam podívali,

Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si.

Teď mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní promluvit později, hodiny, dny, možná roky které sní bude moci mluvit. Viděl Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly, uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl rodiny, které byly spolu a nakonec,
uviděl ty dva, které chtěl vidět nejvíc.

„To jsem já,“ zamumlal, krčíc se mezi nimi. „Půjdete se mnou?“
Oba se najednou zvedli, a společně, Ron a Hermiona opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:







Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!







„On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?“ řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.

Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové. Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu. Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící Chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.

„Můžeme jít nahoru?” zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.

„samozřejmě,”zamručel chrlič.

Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota ---

Ale byl to aplaus.

Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni. Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem: „ Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut.“
Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu, a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem jako zpěv Fénixe.
Nakonec Harry pozvednul své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi. A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.
„Tato věc byla skryta ve Zlatonce,“ začal. „Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?“
„Můj drahý chlapče,“ řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali.

„Udělal jsem moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?“
„Nikdo další,“ řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.
„Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek,“ řekl Harry a osvítil Brumbála.
„ Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále.“
„A pak tam byla tato.“

Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ní podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.
„Nechci ji, “ řekl Harry.

„Cože?" řekl hlasitě Ron. "Nejsi hloupej? “

„Já vím, že je mocná, “ řekl Harry unaveně, "ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže..."Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera. Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné. Vše, co věděl bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.
Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku starodávné hůlky a řekl: "Reparo."
Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jakoby hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.

„Dám Starodávnou hůlku tam,“ řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec.“ Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.

„Jsi si jistý?“ řekl Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.

„Myslím, že má Harry pravdu," řekla tiše Hermiona.

„Z té hůlky je víc škody, než užitku, “ řekl Harry. „A upřímně řečeno, “ otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svou postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, „potíží jsem měl v životě už dost. “

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zusi

(zusi, 15. 8. 2007 12:58)

je to hezke...

Nějak se to zvrtlo

(Arya, 14. 8. 2007 9:23)

Myslím že je fajn,že Voldemort umřel.

4ever Harry

(fnuk, 13. 8. 2007 10:43)

hej hej aj mne bude smutno ze uz to vsetko skoncilo

smutok za potterom

(och och och, 10. 8. 2007 13:48)

to je velmi smutne aj ked premohol voldemorta bude mi smutno