Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


35. kapitola - King´s Cross

3. 8. 2007

35. kapitola - King´s Cross

Ležel obličejem dolů a naslouchal tichu. Byl úplně sám. Nikdo se nedíval. Nikdo jiný zde nebyl. On sám si nebyl jistý, že tam byl.

O dlouhou chvíli později, a nebo možná o vůbec žádnou, ho napadlo, že musí existovat, že není možné, aby byl pouze myšlenka bez těla, protože ležel, určitě ležel, na nějakém povrchu. Cítil totiž dotyk něčeho a ta věc, na níž ležel, existovala také.

Jakmile dospěl k tomuto závěru, uvědomil si Harry, že je nahý. Vzhledem k tomu, že byl úplně sám, neznepokojovalo ho to, ale spíše nepatrně fascinovalo. Zajímalo ho, jestli když může vnímat, zda může i vidět. Tím, že je otevřel, zjistil, že má i oči.

Ležel v zářivé mlze, třebaže nebyla jako žádná jiná mlha, kterou kdy viděl. Matný opar neskrýval nic z jeho okolí; to spíše oblaky páry ještě žádné okolí nestihly vytvořit. Podlaha, na níž ležel, se zdála být bílá, ani chladná a ani teplá, ale jednoduše tam byla, rovné prázdné něco, na němž byl.


Posadil se. Jeho tělo působilo nezraněně. Dotkl se svého obličeje. Již neměl žádné brýle.

Z nezformované nicoty, která ho obklopovala, k němu doléhal jakýsi zvuk: drobné, měkké údery něčeho, co plácalo a bušilo. Byl to žalostný zvuk, stejně tak i lehce neslušný. Měl nepříjemný pocit, že naslouchal něčemu tajnému a ostudnému.

Ze všeho nejdřív si přál, aby byl oblečený.

Sotva se mu toto jeho přání zformovalo v hlavě, objevilo se nedaleko něj oblečení. Vzal ho a oblékl si ho: bylo měkké, čisté a teplé. Bylo pozoruhodné, jak se tam objevilo, právě v tom okamžiku, co po něm zatoužil …

Vstal a rozhlédl se. Byl snad v nějaké Komnatě nejvyšší potřeby? Čím déle se díval, tím více toho mohl vidět. Obrovská klenutá skleněná střecha se třpytila ve slunečním svitu vysoko nad ním. Možná, že to byl palác. Všechno bylo klidné a tiché, až na ty podivné plácavé a skuhravé zvuky přicházející odněkud blízko mlhy…

Harry se opatrně otočil na místě a jeho okolí vypadalo, jako by se vytvářelo přímo před jeho očima. Rozlehlá otevřená místnost, zářivá a jasná, síň mnohem větší než byla Velká síň, s průzračným klenutým skleněným stropem. Byla zcela prázdná. On byl jediný, kdo tam byl, až na –

Ucukl. Zahlédl věc, která vydávala ty zvuky. Měla podobu malého, nahého dítěte skrčeného na zemi, jeho kůže byla rozedřená a drsná, jako by byla čerstvě stáhnutá. Třesouc leželo pod židlí, kde bylo zanecháno, nechtěné, odklizené z dohledu a namáhavě dýchalo.

Bál se toho. Ačkoliv to bylo malé, křehké a zraněné, nechtěl se k tomu přibližovat. Přesto se přisunul o trochu blíže, připraven uskočit zpět. Brzy stál dostatečně blízko, aby se toho mohl dotknout, dosud se však neodhodlal to udělat. Cítil se jako zbabělec. Chtěl to utěšit, ale odrazilo ho to.

„Nemůžeš pomoci.“

Otočil se. Albus Brumbál kráčel směrem k němu, bujarý a vzpřímený, a na sobě měl široký hábit v barvě půlnoční modři.

„Harry.“ Rozevřel svou náruč a obě jeho ruce byly celé, bílé a nepoškozené. „Jsi úžasný chlapec. Jsi statečný, statečný muž. Pojď, projdeme se.“

Harry Brumbála ohromeně následoval, když vykročil pryč z místa, kde leželo stáhnuté skuhrající dítě. Brumbál ho vedl ke dvěma křeslům, kterých si předtím Harry nevšiml, jež stály o kus dál pod vysokým, oslnivým stropem.
Brumbál se posadil na jedno z nich a Harry se zabořil do toho druhého a upřeně se zadíval do obličeje svého starého ředitele. Brumbálovy dlouhé stříbrné vlasy a vousy, pronikavě modré oči za půlměsíčitými brýlemi, zlomený nos: všechno bylo tak, jak si pamatoval. A přece …

„Ale vy jste mrtvý,“ řekl Harry.

„Ó, ano,“ řekl Brumbál se samozřejmostí.

„Pak tedy…já jsem také mrtvý?“

„Ach,“ řekl Brumbál a jeho úsměv se rozšiřoval. „Toť otázka, že? Celkem vzato, drahý chlapče, myslím, že ne.“

Dívali se jeden na druhého a starý muž se stále radostně usmíval.

„Ne?“ opakoval Harry.

„Ne,“ řekl Brumbál.

„Ale …“ Harry instinktivně zdvihl ruku směrem k jizvě ve tvaru blesku. Nezdálo se, že by tam byla. „Ale já jsem měl zemřít – nebránil jsem se! Měl jsem v úmyslu nechat se jím zabít!“

„A to,“ řekl Brumbál, „je podle mě právě ten rozdíl.“

Vypadalo to, jako by spokojenost z Brumbála sálala jako světlo, jako oheň: Harry nikdy neviděl toho muže tak naprosto, tak očividně šťastného.

„Vysvětlete to,“ řekl Harry.

„Ale ty už to přeci víš sám,“ řekl Brumbál a složil si ruce do klína.

„Nechal jsem ho, aby mě zabil,“ řekl Harry. „Ne snad?“

„Ano, nechal,“ řekl Brumbál a pokývl hlavou, „pokračuj!“

„Takže ta část jeho duše, co byla ve mně …“

Brumbál pokyvoval stále více nadšeně, povzbuzujíc Harryho, aby pokračoval, s širokým úsměvem podpory ve tváři.

„ … je pryč?“

„Ó, ano!“ řekl Brumbál, „ano, on ji zničil. Tvá duše je celá a zcela tvá vlastní, Harry.“

„Ale pak …“

Harry se ohlédl přes rameno tam, kde se pod židlí třáslo to malé, zmrzačené stvoření.

„Co je to, pane profesore?“

„Něco, co je mimo dosah naší pomoci,“ řekl Brumbál.

„Ale pokud Voldemort použil vražednou kletbu,“ znovu začal Harry, „a nikdo pro mě tentokrát nezemřel – jak mohu být naživu?“

„Myslím, že to víš,“ řekl Brumbál. „Ohlédni se zpět. Vzpomínáš, co udělal ve své nevědomosti, ve své nenasytnosti a krutosti?“

Harry přemýšlel. Nechal svůj pohled klouzat po svém okolí. Pokud by to, v čem seděli, byl skutečně palác, byl by to podivný palác s křesly v krátkých řadách a s kusy zábradlí tu a zase tam, a přesto on, Brumbál a to zakrnělé stvoření dole pod židlí, byli jediné bytosti zde. Pak mu náhle odpověď přišla na mysl, zcela bez námahy.

„Vzal si moji krev,“ řekl Harry.

„Přesně tak!“ řekl Brumbál. „Vzal si tvoji krev a obnovil s ní své tělo! Tvá krev v jeho žilách, Harry! Lilyina ochrana v obou z vás! Připoutal tě k životu, dokud žije i on!“

„Já žiju … dokud žije i on? Ale já myslel … myslel jsem, že to je úplně naopak! Myslel jsem, že oba musíme zemřít? Nebo je to to stejné?“

Rozptylovalo ho skuhrání a plácání té zoufalé bytosti za nimi a znovu se na ni podíval.

„Jste si jistý, že už nemůžeme nic udělat?“

„Není možné jakkoliv pomoci.“

„Pak vysvětlete … víc,“ řekl Harry a Brumbál se usmál.

„Ty jsi byl sedmý viteál, Harry, viteál, který on nikdy nezamýšlel vytvořit. Způsobil, že jeho duše byla natolik nestálá, že se rozlomila, když spáchal to nevýslovné zlo, vraždu tvých rodičů a pokus o zabití dítě. Avšak to, co uniklo z té místnosti bylo mnohem méně, než tušil. Nechal za sebou více než jen své tělo. Nechal část své duše připoutanou k tobě, rádoby oběti, která přežila.

A jeho vědomosti zůstaly žalostně neúplné, Harry! To, čeho si Voldemort necení, se neobtěžuje ani pochopit. Domácí skřítky a dětské příběhy, lásku, věrnost a nevinnost, Voldemort neví a nechápe nic. Nic. Že to všechno má moc, která přesahuje jeho vlastní, moc, která přesahuje jakoukoliv magii, to je pravda, kterou on nikdy nepochopil.

Vzal si tvoji krev ve víře, že by ho mohla posílit. Vzal si do svého těla drobounkou část kouzla, které na tebe vložila tvá matka, když pro tebe zemřela. Jeho tělo udržuje tuto její oběť naživu, a zatímco přežívá kouzlo, budeš žít i ty a stejně tak i Voldemortova poslední naděje.“

Brumbál se na Harryho usmál a Harry se na něj upřeně díval.

„A vy jste to věděl? Věděl jste – po celou dobu?“

„Domníval jsem se. Ale mé domněnky se obvykle ukáží být správnými,“ řekl šťastně Brumbál a tiše seděli, až se to zdálo být jako hodně dlouhá doba, zatímco bytost za nimi nepřestávala skuhrat a třást se.

„Je toho víc,“ řekl Harry. „Je toho ještě mnohem víc. Proč moje hůlka zlomila tu, co si on půjčil?“

„Tak tím si nemohu být jistý.“

„Tak se tedy domnívejte,“ řekl Harry a Brumbál se zasmál.

„Musíš pochopit, Harry, že ty a lord Voldemort jste cestovali do až dosud neznámých a neprobádaných končin magie. Ale to, co si myslím, že se přihodilo, je něco nebývalého a podle mne to nemohl žádný výrobce hůlek předvídat a ani vysvětlit Voldemortovi. “

„Aniž by to zamýšlel, jak už sám teď víš, zdvojnásobil lord Voldemort pouto mezi vámi, když se navrátil do lidské podoby. Úlomek jeho duše byl stále připoután k té tvojí a myslíc, že ho to posílí, přijal do sebe část oběti tvé matky. Kdyby jenom chápal tu přesnou a strašlivou sílu té oběti, nikdy by se snad nebyl odvážil dotknout se tvé krve … ale kdyby byl schopen to pochopit, nemohl by být lordem Voldemortem a asi by ani nikdy nevraždil.“

„Poté, co zařídil tuto dvojnásobnou spojitost mezi vámi a tím provázal vaše osudy ještě pevněji, než kdy byly nějací dva čarodějové spolu propojeni, tě Voldemort napadl hůlkou, která sdílela jádro s tou tvojí. A jak víme, stalo se něco velice podivného. Jádra spolu účinkovala způsobem, jaký by lord Voldemort nikdy neočekával, neboť ani netušil, že tvá hůlka je dvojčetem té jeho. “

„On byl té noci mnohem víc vyděšený, než jsi byl ty, Harry. Přijal jsi, nebo dokonce přivítal možnost, že bys mohl zemřít, něco, čeho by lord Voldemort nikdy nebyl schopen. Tvá odvaha zvítězila, tvoje hůlka přemohla tu jeho. A přitom se mezi hůlkami stalo něco, co odráželo vztah mezi jejich pány. Věřím tomu, že tvá hůlka tu noc vstřebala něco ze síly a kvalit té Voldemortovy, takže můžeme říci, že obsahovala něco málo z Voldemorta samotného. Takže ho tvá hůlka rozpoznala, když tě pronásledoval, rozpoznala muže, který byl stejně tak příbuzný, jako nepřítel, a vydala ze sebe proti němu něco ze své vlastní magie. Magie mnohem silnější, než kdy Luciusova hůlka prováděla. Tvá hůlka nyní obsahuje sílu tvé obrovské odvahy a něco z Voldemortových strašlivých dovedností: jakou mohla mít ta ubohá hůlka Luciuse Malfoy šanci?“

„Ale pokud byla moje hůlka tak mocná, jak ji mohla Hermiona zlomit?“ zeptal se Harry.

„Můj drahý chlapče, její pozoruhodné účinky byly směrované pouze proti Voldemortovi, který tak neuváženě porušoval nejzávažnější zákony magie. Jenom proti němu byla ta hůlka neobvykle mocná. Jinak to byla hůlka jako každá jiná … třebaže dobrá, jak jsem si jistý,“ skončil Brumbál vlídně.

Harry se na dlouhou chvíli zamyslel, i když to možná bylo jen pár sekund. Bylo velice těžké si tu být jistý časem.

„Zabil mě vaší hůlkou.“

„Selhal, když tě chtěl zabít mojí hůlkou,“ opravil Harryho Brumbál. „Myslím, že se můžeme shodnout v tom, že nejsi mrtvý – ačkoliv,“ dodal, jako by se bál, že byl nezdvořilý, „nechci samozřejmě zmenšovat tvé utrpení, které bylo, jak jsem si jist, nesmírné.“

„Avšak v tomto okamžiku se cítím skvěle,“ řekl Harry a podíval se dolů na své čisté, neposkvrněné ruce. „Kde to vlastně jsme?“

„Přesně na tohle jsem se tě chtěl zeptat,“ řekl Brumbál a rozhlížel se kolem. „Kde bys řekl, že jsme?“

Dokud se Brumbál nezeptal, Harry to nevěděl. Nicméně teď zjistil, že zná odpověď.

„Vypadá to,“ řekl pomalu, „jako nádraží King’s Cross. Až na to, že je to tu čistší a prázdnější, a kam až dohlédnu, nejsou žádné vlaky.“

„Nádraží King’s Cross?“ Brumbál se nepřiměřeně pochichtával. „Proboha, skutečně?“

„Tak, kde myslíte, že jsme?“ zeptal se Harry nejistě.

„Můj drahý chlapče, nemám ani potuchy. Tohle je, jak se říká, na tobě.“

Harry netušil, co to znamená; Brumbál byl nesnesitelný. Zíral na něj a pak si vzpomněl na mnohem naléhavější otázku, než byla ta, kde se momentálně nacházejí.

„Relikvie smrti,“ řekl a byl rád, když viděl, že ta slova vymazala Brumbálovi úsměv ze tváře.

„Ach, ano,“ řekl. Dokonce vypadal, že ho to poněkud znepokojilo.

„Tak?“

Poprvé od doby, co Harry Brumbála potkal, v něm viděl méně než starého muž, mnohem méně. Na chvíli vypadal jako malý chlapec chycený při darebáctví.

„Můžeš mi odpustit?“ řekl. „Můžeš mi odpustit, že jsem ti nedůvěřoval? Že jsem ti to neřekl? Harry, já jsem se jenom obával, že zklameš stejně, jako jsem zklamal já. Jenom jsem se děsil toho, že budeš opakovat moje chyby. Prosím tě o prominutí, Harry. Už po nějaký čas vím, že ty jsi lepší člověk.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry polekaný Brumbálovým tónem a náhlými slzami v jeho očích.

„Relikvie, relikvie,“ mumlal Brumbál. „Zoufalý lidský sen!“

„Ale ony jsou skutečné!“

„Skutečné a nebezpečné a past na pošetilce,“ řekl Brumbál. „A já byl tak pošetilý. Ale to ty víš, ne? Nemám už před tebou žádná tajemství.“

„Co mám vědět?“

Brumbál se zcela otočil směrem k Harrymu a slzy se mu stále třpytily v zářivě modrých očích.

„Pán smrti, Harry, pán smrti! Nebyl jsem nakonec stejný jako Voldemort?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Harry. „Samozřejmě – jak se na to vůbec můžete ptát? Nikdy jste nezabil, když jste tomu mohl zabránit!“

„Pravda, pravda,“ řekl Brumbál a byl jako dítě hledající útěchu. „Dokonce i já jsem hledal cestu, abych přemohl smrt, Harry.“

„Ne však tak, jak to udělal on,“ řekl Harry. Po všem tom vzteku na Brumbála bylo tak podivné tu sedět pod vysokým klenutým stropem a hájit ho před ním samotným. „Relikvie, nikoliv viteály.“

„Relikvie,“ zamumlal Brumbál, „nikoliv viteály. Přesně tak.“

Odmlčel se. Stvoření za nimi skuhralo, ale Harry se již neohlížel.

„Grindelwald je také hledal?“ zeptal se.

Brumbál na chvíli zavřel oči a kývl.

„To bylo především to, co nás spojovalo,“ řekl tiše. „Dva chytří, arogantní chlapci se stejnou posedlostí. Chtěl jít do Godrikova dolu a jak jsem si jistý, uhodnul jsi proč. Bylo to kvůli hrobu Ignotuse Peverella. Chtěl prozkoumat místo, kde zemřel třetí bratr.“

„Takže je to pravda?“ zeptal se Harry. „Všechno z toho? Bratři Peverellové –“

„- byli ti tři bratři z toho příběhu,“ řekl Brumbál a kývl. „Ach ano, myslím, že tomu tak je. Zda potkali Smrt na osamělé cestě … Podle mě je pravděpodobnější, že bratři Peverellové byli prostě nadaní, nebezpeční čarodějové, kterým se podařilo vytvořit ony mocné předměty. Příběh o tom, že by to byly relikvie samotné Smrti, mi připadá jako něco na způsob legendy, která se vynořila až kolem takových výtvorů.
Plášť, jak už jistě víš, cestoval věky z otce na syna, z matky na dceru přímo k Ignotusovu poslednímu žijícímu dědici, který se narodil stejně jako Ignotus ve vesnici Godrikův důl.“

Brumbál se na Harryho usmál.

„Mně?“

„Tobě. Vím, že jsi zjistil, že té noci, kdy zemřeli tví rodiče, byl plášť v mém držení. James mi ho ukázal jen pár dní předtím. Vysvětlovalo to mnohé z jeho nevysvětlených lumpáren na škole! Těžko jsem mohl uvěřit tomu, co vidím a požádal jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil, abych si ho mohl prohlédnout. Bylo to dlouho po tom, co jsem se vzdal svého snu o shromáždění Relikvií, ale nemohl jsem odolat, nemohl jsem si pomoci, abych ho neprozkoumal … byl to takový plášť, jaký jsem nikdy předtím neviděl, nesmírně starý, dokonalý v každém ohledu … a pak tvůj otec zemřel a já konečně měl dvě Relikvie jenom pro sebe!“

Jeho tón byl nesnesitelně hořký.

„Plášť by jim stejně nepomohl přežít,“ řekl rychle Harry. „Voldemort věděl, kde je moje máma s tátou. Plášť by je nemohl udělat odolnými proti kletbám.“

„Pravda,“ vzdychl Brumbál, „pravda.“

Harry čekal, avšak Brumbál nepromluvil, a proto ho Harry pobídl.

„Takže vy jste se vzdal hledání Relikvií ještě předtím, než jste spatřil ten plášť?“

„Ó, ano,“ řekl slabě Brumbál. Nuceně se setkal s Harryho pohledem. „Ty víš, co se stalo. Však víš. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám.“

„Ale já vámi nepohrdám –“

„Pak bys měl,“ řekl Brumbál. Zhluboka se nadechl. „Znáš tajemství podlomeného zdraví mojí sestry, co jí udělali ti mudlové, čím se pak stala. Už víš, jak můj otec usiloval o pomstu a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Má matka se vzdala svého života, jen aby mohla pečovat o Arianu. Nesouhlasil jsem s tím, Harry.“

Brumbál to pronesl stroze a chladně. Upíral teď oči přes Harryho hlavu někam do dáli.

„Byl jsem talentovaný, byl jsem úžasný. Chtěl jsem odtamtud uprchnout. Chtěl jsem zazářit. Chtěl jsem být slavný.“

„Nechápej mě však špatně,“ řekl a tvář se mu táhla bolestí, takže zase působil velice staře. „Miloval jsem je. Miloval jsem své rodiče, miloval jsem svého bratra a sestru, ale byl jsem sobecký, Harry, mnohem více sobecký, než si někdo tak pozoruhodně nezištný, jako jsi ty, může představit.

„Takže, když má matka zemřela a já se musel postarat o nemocnou sestru a umíněného bratra, vrátil jsem se vzteklý a rozhořčený zpět do naší vesnice. Připadalo mi, že jsem tam uvězněný a nevyužitý. A pak ovšem přišel on …“

Brumbál se znovu podíval Harrymu přímo do očí.

„Grindelwald. Neumíš si ani představit, jak mne jeho myšlenky zaujaly, Harry, uchvátily mě. Mudlové uvrženi do poddanství. My čarodějové bychom triumfovali. Grindelwald a já, slavní vůdci revoluce.

„Ach ano, měl jsem nějaké pochybnosti, ale své svědomí jsem uklidňoval prázdnými slovy. Všechno to mělo být pro větší dobro a jakékoliv vykonané zlo mělo být splaceno stonásobným užitkem pro čaroděje. Zda jsem v hloubi svého srdce věděl, jaký byl Grindelwald ve skutečnosti? Myslím, že ano, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se totiž plány, které jsme vytvořili, naplnily, všechny mé sny by se staly skutečností.“

„A v samém nitru našich intrik byly ony – Relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly nás oba! Neporazitelná hůlka, zbraň, která by nás dovedla k moci! Životodárný kámen – ten, ačkoliv jsem předstíral, že to nevidím, symbolizoval armádu neživých! Pro mě, přiznávám, znamenal návrat mých rodičů, kteří by sňali tíhu zodpovědnosti z mých beder.“

„A plášť … nějak jsme nikdy moc plášť neprobírali, Harry. Oba jsme se uměli dobře skrývat i bez pláště, jehož pravá magie ovšem může být použita i tak, aby ochránil ostatní stejně dobře jako svého majitele. Myslel jsem, že kdybychom ho někdy bývali objevili, dal by se použít ke skrytí Ariany, ale jinak se náš zájem ohledně pláště týkal pouze toho, že byl součástí trojice, a jak říká legenda – pouze ten, kdo shromáždí všechny tři předměty, se může stát pravým pánem smrti, což jsme pokládali za to samé jako být neporazitelný.“

„Neporazitelní páni smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a opomíjení těch dvou členů rodiny, co mi zbývali. “

„Pak … přeci víš, co se stalo. Realita se ke mně vrátila v podobě mého nevrlého, nevzdělaného a obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdu, kterou na mě křičel. Nechtěl jsem slyšet, že bych se neměl vydávat hledat Relikvie a táhnout za sebou svoji křehkou a labilní sestru.“

„Ta hádka vyústila ve rvačku. Grindelwald ztratil kontrolu. To, co jsem o něm vždy věděl, ač jsem předstíral, že nikoliv, vystoupilo na povrch ve strašlivé podobě. A Ariana … po vší té matčině péči a opatrnosti … ležela na podlaze mrtvá.“

Brumbál se zajíknul a začal doopravdy plakat. Harry se k němu natáhl a byl rád, když zjistil, že se ho může dotknout: pevně sevřel jeho ruku a Brumbál nad sebou znovu postupně získával kontrolu.

„Tak, Grindelwald uprchl, což nemohl nikdo, až na mě, předvídat. Zmizel se všemi těmi svými plány na uchvácení moci a mučení mudlů a svými sny o Relikviích smrti, sny, při nichž jsem ho podporoval a pomáhal mu. Utekl, zatímco já jsem byl na pohřbu své sestry a musel jsem se naučit žít s pocitem hanby, se svojí vinou a se strašlivým zármutkem.“

„Roky ubíhaly. Objevovaly se o něm různé zvěsti. Říkalo se, že získal hůlku nesmírné moci. Mně bylo mezitím nabídnuto místo ministra kouzel a to ne jednou. Přirozeně jsem odmítl. Poučil jsem se, že mi není dobré svěřovat jakoukoliv moc.“

„Ale vy byste byl lepší, mnohem lepší, než Popletal a Brousek!“ vybuchl Harry.

„Opravdu?“ zeptal se ztěžka Brumbál. „Nejsem si jist. Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že moc je mojí slabostí i vášní. Je to zajímavá věc, Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi ti nevhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře.

„Byl jsem bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel –“

„Byl jste ten nejlepší -“

„To je od tebe milé, Harry. Ale zatímco já jsem se zabýval vzděláváním mladých čarodějů, Grindelwald budoval armádu. Říkalo se, že se mě bojí a možná, že také ano, ale méně, než jsem se ho bál já.“

„Ach, ale ne kvůli smrti,“ řekl Brumbál v odpověď na Harryho tázavý pohled.

„Kvůli ničemu, co by mi mohl udělat kouzly. Věděl jsem, že jsme byli asi stejně silní, možná že já jsem byl o trochu šikovnější. To, čeho jsem se ho obával, byla pravda. Pochop, nikdy jsem nezjistil, kdo v té poslední strašlivé rvačce vlastně vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Kdybys mě nazval zbabělcem: měl bys pravdu, Harry, nade vše jsem se děsil zjištění, že jsem to byl já, kdo jí přivodil smrt, nejen svojí arogancí a hloupostí, ale i tím, že bych to mohl být právě já, kdo ji zasáhl a zhasil tak její život.“

„Myslím, že on to věděl, myslím, že on věděl, co mě děsilo. Odkládal jsem setkání s ním až do okamžiku, kdy by bylo hanebné dále odolávat. Lidé umírali a on se zdál být nezastavitelný a já musel udělat všechno, co bylo v mých silách, abych ho zastavil.“

„Nuže, již víš, co se stalo potom. Vyhrál jsem ten souboj. Získal jsem hůlku.“

„Nastalo další ticho. Harry se Brumbála nezeptal, zda někdy zjistil, kdo způsobil Arianinu smrt. Nechtěl to vědět a ještě méně chtěl, aby mu to Brumbál musel říkat. Konečně věděl, co by byl Brumbál viděl, kdyby se díval do Zrcadlo z Erisedu a také proč měl Brumbál tolik pochopení pro to, co se kolem Harryho rozpoutalo.

Seděli dlouze v tichosti a skuhrání bytosti za nimi je vyrušovalo jen zřídka.

Nakonec řekl: „Grindelwald se snažil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit. Lhal a předstíral, že ji nikdy neměl.“

Brumbál kývl se sklopenýma očima, zatímco na jeho křivém nose se stále třpytily slzy.

„Říká se, že se u něj, zatímco dlel o samotě ve své cele v Nurmengardu, objevily výčitky svědomí. Doufám, že je to pravda. Byl bych rád, kdyby dokázal poznat hrůzu a stud za to, co udělal. Možná, že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus to odčinit … zabránit tomu, aby Voldemort získal Relikvii …“

„… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky,“ odhadoval Harry a Brumbál si lehce otřel oči.

Po další krátké odmlce Harry řekl: „Snažil jste se použít Životodárný kámen.“

Brumbál kývl.

„Když jsem ho po všech těch letech objevil pohřbený v opuštěném Gauntovic domě, Relikvii, po které jsem toužil ze všech nejvíc – i když v mládí ze zcela jiných důvodů – ztratil jsem hlavu, Harry. Úplně jsem zapomněl, že to teď byl i viteál a že prsten nese i kletbu. Zvedl jsem ho a nasadil si ho a na vteřinu se mi zdálo, že jsem viděl Arianu, svoji matku a svého otce, abych jim mohl říct, jak moc mě to mrzí …“

„Byl jsem takový blázen, Harry. Po všech těch letech jsem se nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil Relikvie smrti, což se mi potvrzovalo znovu a znovu, a tohle byl poslední důkaz.“

„Proč?“ řekl Harry. „Bylo to přirozené! Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?“

„Jenom jeden člověk z milionu může Relikvie smrti sjednotit, Harry. Byl jsem hoden vlastnit pouze tu nejbídnější z nich, tu nejméně mimořádnou. Byl jsem hoden vlastnit Bezovou hůlku, ale nikoliv proto, abych se jí chlubil nebo s ní zabíjel. Bylo mi dovoleno si ji podrobit a užívat ji, protože jsem si ji vzal, nikoliv ze zištných důvodů, ale abych před ní ochránil ostatní.“

„Ale plášť, ten jsem si vzal pouze z čiré zvědavosti, a tak mi nikdy nemohl sloužit jako tobě, jeho pravému majiteli. Kámen bych býval použil při pokusu povolat zpět ty, kteří zemřeli, spíše než abych se byl obětoval tak jako ty. Ty jsi ten správný majitel Relikvií.“

Brumbál poplácal Harryho po ruce a Harry se na starého muže podíval a usmál se; nemohl si pomoci. Jak by teď na Brumbála mohl mít vztek?

„Proč jste to udělal tak složité?“

Brumbálův úsměv byl roztřesený.

„Obávám se, že jsem počítal s tím, že tě slečna Grangerová kapku zbrzdí, Harry. Měl jsem strach, že by tvá horká hlava mohla ovládnout tvé dobré srdce. Děsil jsem se, že pokud bys byl seznámen přímo s těmi lákavými předměty, pak bys je mohl uchvátit jako já, v nesprávný čas a z nesprávných důvodů. Pokud se jich chopíš, pak chci, abys s nimi nakládal bezpečně. Jsi pravý pán smrti, protože skutečný pán nehledá únik od Smrti. Je mu jasné, že musí zemřít, a chápe, že jsou na světě daleko, daleko horší věci než je umírání.“

„A Voldemort se nikdy o Relikviích nedozvěděl?“

„Myslím, že ne, protože nepoznal Životodárný kámen a udělal z něj jeden ze svých viteálů. Ale i kdyby o nich věděl, Harry, pochybuji, že by se vůbec o nějakou z nich zajímal, tedy až na tu první. Nikdy by si nebyl pomyslel, že potřebuje plášť a stejně tak kámen, koho by mohl chtít povolat ze smrti? On se mrtvých bojí. On nemiluje.“

„Ale vy jste očekával, že půjde po té hůlce?“

„Byl jsem si jistý, že se o to pokusí poté, co tvá hůlka porazila tu Voldemortovu na hřbitově v Malém Visánku. Nejdříve se obával, že jsi ho porazil díky svým mimořádným schopnostem. Jakmile však unesl Ollivandera, odhalil existenci dvou jader. Myslel, že se tím všechno vysvětluje. Jenže ani vypůjčená hůlka proti té tvé neúčinkovala lépe! Takže Voldemort, namísto aby se ptal sám sebe, jaká z tvých vlastností činí tvoji hůlku natolik silnou, čím jsi obdarován a on ne, se nakonec vydal najít jedinou hůlku, která, jak se říkalo, mohla porazit jakoukoliv jinou. Bezová hůlka se pro něj stala posedlostí, která se rovnala jeho posedlosti tebou. Věřil, že Bezová hůlka odstraní jeho poslední slabost a udělá ho skutečně neporazitelným. Ubohý Severus …“

„Pokud jste se Snapem naplánovali vaši smrt, zamýšlel jste, aby Bezová hůlka připadla jemu, že ano?“

„Připouštím, že to byl můj záměr,“ řekl Brumbál, „ale nefungovalo to, jak jsem předpokládal, že ne?“

„Ne,“ řekl Harry. „Tahle část nefungovala.“

Stvoření za nimi sebou škubalo a sténalo, a Harry s Brumbálem seděli nějaký čas bez toho, aniž by něco řekli. Představa toho, co se bude dít dál, se v následujících dlouhým minutách v Harrym postupně usazovala tak měkce padající sníh.

„Měl bych jít zpět, že?“

„To je na tobě.“

„Mám volbu?“

„Ach, ano,“ usmíval se na něj Brumbál. „Říkal jsi, že jsme na King’s Cross? Myslím, že se můžeš rozhodnout nejít zpět, mohl bys … řekněme … nastoupit na vlak.“

„A kam by mě dovezl?“

„Dál,“ řekl prostě Brumbál.

Znovu nastalo ticho.

„Voldemort má Bezovou hůlku.“

„Pravda. Voldemort má Bezovou hůlku.“

„Ale vy chcete, abych šel zpět?“

„Myslím,“ řekl Brumbál, „že pokud si vybereš cestu zpět, je možnost, že by mohl skončit nadobro. Nemohu to slíbit. Ale, Harry, vím, že se bojíš mnohem méně návratu sem než on.“

Harry se rozhlédl na tu syrově vypadající věc, která se třásla a dusila ve stínu pod vzdálenou židlí.

„Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Při návratu se můžeš postarat o to, aby bylo zmrzačeno daleko méně duší a rozděleno méně rodin. Pokud se ti zdá, že to za to stojí, pak si pro tento okamžik řekněme sbohem.“

Harry kývl a povzdechl si. Opustit toto místo jistě nebude tak těžké jako jít do Zakázaného lesa, ale bylo zde teplo a světlo a klid, a on věděl, že se vydává zpět k bolesti a strachu z dalších ztrát. Vstal a stejně tak i Brumbál a po nějakou dobu se dívali jeden druhému do tváře.

„Povězte mi ještě poslední věc,“ řekl Harry. „Je tohle skutečné? Nebo se to pouze děje uvnitř mé hlavy?“

Brumbál se na něj radostně usmál a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, ačkoliv zářivá mlha znovu přicházela a zakrývala jeho postavu.

„Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

HMMM HMMM HMMM

(Hmmm, 31. 8. 2008 16:45)

Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm
Hmmm Hmmmm

pppppppppppppppppppppp

(ép=pppppppppppppppppppppp, 5. 3. 2008 21:30)

pppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppppp

duše

(darebak, 27. 1. 2008 17:54)

Taky bych řekl, stejně jako teaky že to je ta Voldemortova duše. Už jen podle toho popisu.

Co to bylo??

(Duše, 1. 1. 2008 14:29)

Co bylo to stvoření,co tam hekalo.Mohla to bejt ta Voldemortova duše,jak píše Taeky,ale je to takový zamotoný.Jinak sem to pochopila,teda aspon myslim:-)

trochu nelogicky

(kaja, 22. 12. 2007 16:32)

moc sem to nepochopila ale jenom ten zacatek .zajimalo by me na co j.k.rowlingova myslela kdyz to psala protoze to taky mohla napsat pochopitelnejc

docela hlavolam

(trinyty, 3. 12. 2007 15:11)

hej je to toroch hlavolam ale myslim si ze by se to mohlo dat.....

.,.

(Taeky, 1. 12. 2007 18:23)

to helush: řekla bych, že to byl ten kus duše Voldemorta, kterej byl v Harrym... jen si to ale myslim:)

....

(gilbo, 2. 10. 2007 23:37)

hodně zapeklité, ale myslím že jsem to pochopila, nechám se překvapit

trošku mimo

(helush, 25. 9. 2007 8:39)

hele, moc sem nepochopila co mělo bejt to malý stvoření...

zusi

(zusi, 15. 8. 2007 12:18)

no aspon to...

35.kapitola

(..., 13. 8. 2007 18:16)

je to nějaké zapeklité