Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


34. kapitola - Znovu do lesa

3. 8. 2007

34. kapitola - Znovu do lesa

 

Konečně pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a konečně pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně přijít do otevřené náruče Smrti.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu.

Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce bilo mnohem silněji a statečně ho drželo při životě. Ale brzy bude muset přestat. Jeho dny byly sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde hradem a dojde na školní pozemky a pak do lesa?

Jak ležel na podlaze, zmocnil se ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho nitru. Bolí smrt? Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy opravdu nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet, utéct před Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo jenom umírání.

Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo čtyři v Zobí ulici naposledy, jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako Hedvika, dostatečně rychle, aby si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby mohl zastavit paprsek vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce záviděl smrt svým rodičům.

Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje jiný druh odvahy. Lehce se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout, přestože ho nikdo neviděl; obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné.

Pomalu, velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady, že má mozek, nervy a bušící srdce? Bude po všem… nebo alespoň on tohle opustí. Dýchal pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně vyprahlé, jak prázdné byly jeho oči.

Brumbálova zrada jako by nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl akorát moc bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za jak dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on poslušně odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i jeho samého! Jak elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro kluka, který tak jako tak byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude žádnou pohromou, ale jen dalším úderem proti Voldemortovi.

Brumbál věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne?
Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo další, když zjistil, že má moc to ukončit.

Obrázek Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu prodral do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá…
Ale Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který Voldemorta drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude pro někoho jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí, že to musí udělat, samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil dalším dvěma… kdyby naplnil svůj osud o něco dříve, oni by mohli pokračovat…

Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý povrch nezvratné pravdy, kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít. Musí to skončit.
Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké vzdálené zemi; jako by se od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude žádné rozloučení ani vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu se nemohli vydat společně a jejich pokusy ho zastavit by akorát promarnily drahocenný čas. Podíval se na staré zlaté hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který mu Voldemort poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina.

Postavil se. Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo, že se mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší úsilí. Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny.
Hrad byl prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se všechen zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni mrtví a jejich pozůstalí.

Harry přes sebe přehodil nviditelný pášť, sestoupil několik pater a nakonec scházel po mramorovém schodišti do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho uvidí a zastaví, ale pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k hlavním dveřím.

A potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela kolem, nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku: Colin Creevey, ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to udělali Malfoy, Crabbe a Goyle.
Mrtvý vypadal ještě hubenější.

„Víš co? Zvládnu ho sám, Neville,“ řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném sevření a nesl ho do Velké síně.

Neville se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla.
Harry jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem, aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze svých milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo kohokoli z Weasleyů. Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně mohl naposledy podívat; ale měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší.

Znovu vykročil a vyšel ven do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních pozemcích bylo smrtelné ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly, jestli bude schopen udělat, co musí.
Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem.

„Neville.“

„Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!“

Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být naprosto jistý.

„Kam to jdeš sám?“ zeptal se Neville podezřívavě.

„To je součást plánu,“ řekl Harry. „Musím něco udělat. Poslouchej – Neville – “

„Harry!“ Neville se náhle vyděsil. „Harry, nehodláš se mu vydat?“

„Ne,“ zalhal Harry. „Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má obrovského hada… říká mu Nagini…“

„Jo, slyšel jsem… co je s ním?“

„Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by – “

Tato strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat chladnou hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s tím, že tři lidé ví o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa: pořád zůstanou tři osoby, které mohou pokračovat.

„V případě, že by byli – zaneprázdnění – a ty bys měl možnost – “

„Mám zabít toho hada?“

„Zabij toho hada,“ zopakoval Harry.

„Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?“

„Jsem v pořádku. Díky, Neville.“

Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.

„Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?“

„Jo, já – “

Konec věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po rameni, opustil ho a šel hledat další těla.

Harry si znovu oblékl Plášť a kráčel dál. Nedaleko se někdo pohyboval a skláněl se nad postavou ležící čelem k zemi. Byl od ní několik stop, když si uvědomil, že to je Ginny.
Zastavil. Krčila se nad dívkou, která šeptala a chtěla vidět matku.

„Už je dobře,“ říkala Ginny. „Je to v pořádku. Dostaneme tě dovnitř.“

„Ale já chci domů,“ zašeptala dívka. „Já už nechci bojovat!“

„Já vím,“ řekla Ginny zlomeným hlasem. „Všechno dobře dopadne.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Chtěl vykřiknout do tmy, chtěl, aby Ginny věděla, že tam stojí, chtěl, aby věděl kam jde. Chtěl, aby ho zastavila, přitáhla zpátky, aby byl zase doma…
Ale on byl doma. Bradavice byl první a nejlepší domov, jaký kdy poznal. On, Voldemort a Snape, opuštění chlapci, tady všichni našli domov…

Ginny teď klečela vedle zraněné dívky a držela ji za ruku. Harry se s obrovským úsilím donutil jít dál. Zdálo se mu, že viděl, jak se Ginny rozhlíží kolem, když ji míjel, a přemítal, jestli cítila, jak kolem ní někdo prochází. Ale nepromluvil, ani se neohlédl zpátky.

Hagridova bouda se vynořila z temnoty. Nebyla zde žádná světla, ani zvuky, že by Tesák škrábal na dveře a štěkal na přivítanou. Vybavily se mu návštěvy u Hagrida, lesklá měděná konvice zavěšená nad ohněm, griliášové hrudky, jeho veliký vousatý obličej, Ron, jak zvrací slimáky, jak mu Hermiona pomáhá zachránit Norberta…

Popošel dál až ke kraji lesa, kde se zastavil.

Mezi stromy se vznášela spousta mozkomorů; cítil jejich chlad a nebyl si jistý, že bude moci bezpečně projít. Na patrona už mu nezbývaly síly. Už ani nemohl potlačit třes, který se rozmáhal po celém těle. I po tom všem nebude tak lehké zemřít.
Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni trávy a studený vzduch na obličeji, pro něj byla cenná. Hlavou mu běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou promarnit, protože mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině. Uvažoval, jestli bude vůbec schopen jít dál, a zároveň věděl, že musí. Dlouhá hra byla u konce, zlatonka byla chycena, byl čas přistát na zemi…

Zlatonka. Jeho malátné prsty chvíli prohledávaly váček, který měl stále na krku, a vytáhly ji.

Otevřu se při zavření.
Pohlédl na ni a dech se mu zrychloval. Teď, když chtěl, aby čas ubíhal co nejpomaleji, se ještě urychlil a náhle pochopil. Tohle bylo zavření. Tohle byla ta chvíle.

Přitiskl zlatý kov ke rtům a zašeptal, „Zemřu.“

Kovová schránka se otevřela. Třesoucí se rukou sáhl pro Dracovu hůlku, pozdvihl ji a zamumlal, „Lumos.“

Uprostřed Zlatonky ležel černý kámen se znakem vyrytým ve svém středu. Vertikální čára, která reprezentovala Starodávnou hůlku, nebyla na Životodárném kameni vidět. Trojúhelník a kruh, které představovaly plášť a kámen, však byly stále rozpoznatelné.

A Harry znovu bez přemýšlení pochopil. Nemusel je volat zpátky, protože se k nim záhy připojí. Oni se nepřibližovali k němu: on se přibližoval k nim.
Zavřel oči a třikrát obrátil kámen ve své ruce.

Věděl, že se to stalo, protože kolem sebe uslyšel nepatrné pohyby, které naznačovaly, že k němu přilétají křehká těla, která dopadla na hlíně pokryté větvičkami, které obklopovaly kraj lesa. Otevřel oči a rozhlédl se kolem.

Viděl, že to nejsou ani duchové, ani lidé z masa a kostí. Nejvíc se podobali Raddleovi, který před lety vystoupil z deníku a ze vzpomínky se téměř stala skutečnost. Byli mnohem víc než duchové, ale míň než živoucí bytosti. Kráčeli k němu a každý z nich měl na tváři milující úsměv.

James byl naprosto stejné výšky jako Harry. Měl na sobě oblečení, ve kterém zemřel, jeho vlasy byly rozcuchané a načechrané a jeho brýle byly mírně zakřivené stejně jako ty pana Weasleyho.
Sirius byl vysoký a pohledný a mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. Kráčel s nonšalancí sobě vlastní, ruce měl v kapsách a na tváři úšklebek.

Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý, a jeho vlasy byly hustší a tmavší. Vypadal šťastně, že je zase zpět na známém místě, kde se za mlada často toulal.
Lilyin úsměv byl ze všech největší. Blížila se k němu, vlasy měla na zádech rozpuštěné a její zelené oči, úplně stejné jako jeho vlastní, na něj dychtivě hleděly, jako kdyby se na něj nemohla vynadívat.

„Byl jsi tak statečný.“

Nemohl promluvit. Upínal na ni své oči a říkal si, že by tam chtěl stát a dívat se na ni na věky a stejně by to nestačilo.

„Už jsi skoro tam,“ řekl James. „Velice blízko. My jsme… na tebe velice pyšní.“

„Bolí to?“
Z Harryho rtů vyklouzla tato dětinská otázka dřív, než ji mohl zastavit.

„Umírání? Vůbec ne,“ odpověděl Sirius. „Je to rychlejší a lehčí než usínání.“

„A on to bude chtít co nejrychleji ukončit. Chce, aby bylo po všem,“ dodal Lupin.

„Nechtěl jsem, abyste umřeli,“ řekl Harry. Tato slova z něj vypadla, aniž by to zamýšlel. „Ani jeden z vás. Mrzí mě to – “

Mluvil hlavně k Lupinovi a doprošoval se ho.

„ – zrovna, když se ti narodil syn… Remusi, mrzí mě to – “

„Mě to taky mrzí,“ řekl Lupin. „Mrzí mě, že ho nikdy nepoznám… ale on bude vědět, proč jsem zemřel, a já doufám, že to pochopí. Že jsem se snažil, abych pro něj vytvořil svět, kde by mohl šťastně žít.“

Chladný vánek, který přiletěl ze středu lesa, shodil vlasy k Harryho obočí. Věděl, že mu neřeknou, aby šel. Musí se rozhodnout sám.

„Zůstanete se mnou?“

„Až do úplného konce,“ řekl James.

„Oni vás neuvidí?“ zeptal se Harry.

„Jsme tvojí součástí,“ odpověděl Sirius. „Nikdo jiný než ty nás nevidí.“
Harry se podíval na svou matku.

„Zůstaň blízko,“ pronesl tiše.

A vydal se na cestu.

Chlad mozkomorů ho nepřemohl; prošel skrz se svými společníky, kteří působili jako jeho patroni, a všichni společně kráčeli kolem starých stromů, které rostly blízko sebe a okolo byly jejich spletité větve, kořeny, které se kroutily a stáčely až do země.
Harry si přitáhl plášť těsně kolem sebe a směřoval dál a dál do lesa, a i když nevěděl, kde přesně se Voldemort nachází, byl si jist, že ho najde.

Vedle něj téměř bezhlesně šli James, Sirius, Lupin a Lily, jejichž přítomnost mu dodávala odvahu, aby pokračoval v chůzi.
Jeho tělo a mysl se oddělily od sebe, jeho končetiny se pohybovaly bez vědomého příkazu, jako kdyby byl neřidič, ale cestující v těle, které měl opustit. Mrtví, kteří šli vedle, se mu zdáli víc opravdoví než živí lidé nahoře na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď připadali jako duchové, když klopýtal směrem ke konci svého života, směrem k Voldemortovi…

Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též.

„Tamhle někdo je,“ ozval se nedaleko drsný šepot. „Má neviditelný plášť. Mohl by to být –?“

Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.

„Rozhodně jsem něco zaslechl,“ tvrdil Yaxley. „Myslíš, že to bylo zvíře?“

„Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor,“ prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.

„Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde.“

„A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost.“

„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Yaxley. „Zjistit, jaký je plán.“

On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu.

Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.

Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.

Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.

„Ani náznak, že by tu byl, můj Pane,“ řekl Dolohov.

Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku.

„Můj Pane – “

To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou.

„Myslel jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené poskakující plameny. „Předpokládal jsem, že přijde.“

Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.

„Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort.

„Nemýlil.“

Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi.

Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel –

„HARRY! NE!“

Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.

„NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ – ?“

„TICHO!“ zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.

Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.

Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv.

„Harry Potter,“ řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. „Chlapec, který přežil.“

Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho –

Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach –

Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jeej

(Hedvika, 8. 2. 2008 12:09)

Šmarija jak to tu můžete psát, když jste si nepřečetli další kapitolu?? jasně že neumře!!

Harry Potter is not kill

(Mistr Brody, 18. 1. 2008 19:29)

Harry Potter is not kill

Je to válka

(Duše, 1. 1. 2008 13:39)

Jak už sem jednou psala,je to válka a ve válce umíraj i ti nejlepší!!!

blbci

(snake,shadouhunter,darkstrike,frostking, 1. 12. 2007 20:10)

prectete si dalsi kapitolu von neumrel

to je teda

(Millagros115, 25. 11. 2007 15:28)

To je teda síla!!!

Nagini!!!

(Peny, 18. 11. 2007 15:30)

Vy jste teda chytrý. Jasně, že Harry ani Voldemort neumřel. to by bylo moc krátký. a mimochodem Voldemort nemohl umřít když Nagini je na živu.

ZASE DO LESA

(ALEX, 28. 10. 2007 17:26)

NO TAKŽE UMŘEL VOLDEMORT

zase to přežije

(katka, 29. 8. 2007 15:08)

a stejně zase nic......

hnghnghnh

(ike, 27. 8. 2007 16:01)

no cekal sem to ze hebne

hnghnghnh

(ike, 27. 8. 2007 16:01)

no cekal sem to ze hebne

zusi

(zusi, 15. 8. 2007 11:48)

škoda

To je předpoklad

(Arya, 14. 8. 2007 7:57)

Já jsem stejně věděla že Harry umře...

Ach jaj

(Lilly, 11. 8. 2007 19:42)

fnuk