34. kapitola - Znovu do lesa
34. kapitola - Znovu do lesa
Konečně pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec
pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a konečně
pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně přijít do otevřené
náruče Smrti.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se
nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný
a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže
žít, pokud druhý zůstává naživu.
Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce
bilo mnohem silněji a statečně ho drželo při životě. Ale brzy bude muset
přestat. Jeho dny byly sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde
hradem a dojde na školní pozemky a pak do lesa?
Jak ležel na podlaze, zmocnil se ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho
nitru. Bolí smrt? Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy
opravdu nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem
větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet, utéct před
Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo jenom umírání.
Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo čtyři v Zobí ulici naposledy,
jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako
Hedvika, dostatečně rychle, aby si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby
mohl zastavit paprsek vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce
záviděl smrt svým rodičům.
Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje jiný druh odvahy. Lehce
se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout, přestože ho nikdo neviděl;
obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné.
Pomalu, velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal
svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady, že má
mozek, nervy a bušící srdce? Bude po všem… nebo alespoň on tohle opustí. Dýchal
pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně vyprahlé, jak prázdné byly jeho
oči.
Brumbálova zrada jako by nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl
akorát moc bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál
chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za jak
dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on poslušně
odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i jeho samého! Jak
elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro kluka, který tak jako tak
byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude žádnou pohromou, ale jen dalším úderem
proti Voldemortovi.
Brumbál věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to
byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne?
Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo
další, když zjistil, že má moc to ukončit.
Obrázek Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu prodral
do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá…
Ale Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který Voldemorta
drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude pro někoho
jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí, že to musí udělat,
samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil dalším dvěma… kdyby naplnil svůj
osud o něco dříve, oni by mohli pokračovat…
Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý povrch nezvratné pravdy,
kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít. Musí to skončit.
Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké vzdálené zemi; jako by se
od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude žádné rozloučení ani
vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu se nemohli vydat společně a
jejich pokusy ho zastavit by akorát promarnily drahocenný čas. Podíval se na
staré zlaté hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který
mu Voldemort poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina.
Postavil se. Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo,
že se mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší úsilí.
Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny.
Hrad byl prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále
chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se všechen
zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni mrtví a jejich
pozůstalí.
Harry přes sebe přehodil nviditelný pášť, sestoupil několik pater a nakonec
scházel po mramorovém schodišti do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho
uvidí a zastaví, ale pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k
hlavním dveřím.
A potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela kolem,
nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku: Colin Creevey,
ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to udělali Malfoy, Crabbe
a Goyle.
Mrtvý vypadal ještě hubenější.
„Víš co? Zvládnu ho sám, Neville,“ řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném
sevření a nesl ho do Velké síně.
Neville se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako
starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla.
Harry jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem,
aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze svých
milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo kohokoli z Weasleyů.
Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně mohl naposledy podívat; ale
měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší.
Znovu vykročil a vyšel ven do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních
pozemcích bylo smrtelné ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly,
jestli bude schopen udělat, co musí.
Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem.
„Neville.“
„Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!“
Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být
naprosto jistý.
„Kam to jdeš sám?“ zeptal se Neville podezřívavě.
„To je součást plánu,“ řekl Harry. „Musím něco udělat. Poslouchej – Neville – “
„Harry!“ Neville se náhle vyděsil. „Harry, nehodláš se mu vydat?“
„Ne,“ zalhal Harry. „Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu
nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má obrovského hada…
říká mu Nagini…“
„Jo, slyšel jsem… co je s ním?“
„Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by – “
Tato strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se
znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat chladnou
hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s tím, že tři lidé ví
o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa: pořád zůstanou tři osoby, které
mohou pokračovat.
„V případě, že by byli – zaneprázdnění – a ty bys měl možnost – “
„Mám zabít toho hada?“
„Zabij toho hada,“ zopakoval Harry.
„Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?“
„Jsem v pořádku. Díky, Neville.“
Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.
„Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?“
„Jo, já – “
Konec věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu
pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po rameni,
opustil ho a šel hledat další těla.
Harry si znovu oblékl Plášť a kráčel dál. Nedaleko se někdo pohyboval a skláněl
se nad postavou ležící čelem k zemi. Byl od ní několik stop, když si uvědomil,
že to je Ginny.
Zastavil. Krčila se nad dívkou, která šeptala a chtěla vidět matku.
„Už je dobře,“ říkala Ginny. „Je to v pořádku. Dostaneme tě dovnitř.“
„Ale já chci domů,“ zašeptala dívka. „Já už nechci bojovat!“
„Já vím,“ řekla Ginny zlomeným hlasem. „Všechno dobře dopadne.“
Harrymu přeběhl mráz po zádech. Chtěl vykřiknout do tmy, chtěl, aby Ginny
věděla, že tam stojí, chtěl, aby věděl kam jde. Chtěl, aby ho zastavila,
přitáhla zpátky, aby byl zase doma…
Ale on byl doma. Bradavice byl první a nejlepší domov, jaký kdy poznal. On,
Voldemort a Snape, opuštění chlapci, tady všichni našli domov…
Ginny teď klečela vedle zraněné dívky a držela ji za ruku. Harry se s obrovským
úsilím donutil jít dál. Zdálo se mu, že viděl, jak se Ginny rozhlíží kolem,
když ji míjel, a přemítal, jestli cítila, jak kolem ní někdo prochází. Ale
nepromluvil, ani se neohlédl zpátky.
Hagridova bouda se vynořila z temnoty. Nebyla zde žádná světla, ani zvuky, že
by Tesák škrábal na dveře a štěkal na přivítanou. Vybavily se mu návštěvy u
Hagrida, lesklá měděná konvice zavěšená nad ohněm, griliášové hrudky, jeho
veliký vousatý obličej, Ron, jak zvrací slimáky, jak mu Hermiona pomáhá
zachránit Norberta…
Popošel dál až ke kraji lesa, kde se zastavil.
Mezi stromy se vznášela spousta mozkomorů; cítil jejich chlad a nebyl si jistý,
že bude moci bezpečně projít. Na patrona už mu nezbývaly síly. Už ani nemohl
potlačit třes, který se rozmáhal po celém těle. I po tom všem nebude tak lehké
zemřít.
Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni trávy a studený vzduch na obličeji, pro
něj byla cenná. Hlavou mu běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou
promarnit, protože mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině.
Uvažoval, jestli bude vůbec schopen jít dál, a zároveň věděl, že musí. Dlouhá
hra byla u konce, zlatonka byla chycena, byl čas přistát na zemi…
Zlatonka. Jeho malátné prsty chvíli prohledávaly váček, který měl stále na
krku, a vytáhly ji.
Otevřu se při zavření.
Pohlédl na ni a dech se mu zrychloval. Teď, když chtěl, aby čas ubíhal co
nejpomaleji, se ještě urychlil a náhle pochopil. Tohle bylo zavření. Tohle byla
ta chvíle.
Přitiskl zlatý kov ke rtům a zašeptal, „Zemřu.“
Kovová schránka se otevřela. Třesoucí se rukou sáhl pro Dracovu hůlku, pozdvihl
ji a zamumlal, „Lumos.“
Uprostřed Zlatonky ležel černý kámen se znakem vyrytým ve svém středu.
Vertikální čára, která reprezentovala Starodávnou hůlku, nebyla na Životodárném
kameni vidět. Trojúhelník a kruh, které představovaly plášť a kámen, však byly
stále rozpoznatelné.
A Harry znovu bez přemýšlení pochopil. Nemusel je volat zpátky, protože se k
nim záhy připojí. Oni se nepřibližovali k němu: on se přibližoval k nim.
Zavřel oči a třikrát obrátil kámen ve své ruce.
Věděl, že se to stalo, protože kolem sebe uslyšel nepatrné pohyby, které
naznačovaly, že k němu přilétají křehká těla, která dopadla na hlíně pokryté
větvičkami, které obklopovaly kraj lesa. Otevřel oči a rozhlédl se kolem.
Viděl, že to nejsou ani duchové, ani lidé z masa a kostí. Nejvíc se podobali
Raddleovi, který před lety vystoupil z deníku a ze vzpomínky se téměř stala
skutečnost. Byli mnohem víc než duchové, ale míň než živoucí bytosti. Kráčeli k
němu a každý z nich měl na tváři milující úsměv.
James byl naprosto stejné výšky jako Harry. Měl na sobě oblečení, ve kterém
zemřel, jeho vlasy byly rozcuchané a načechrané a jeho brýle byly mírně
zakřivené stejně jako ty pana Weasleyho.
Sirius byl vysoký a pohledný a mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. Kráčel s
nonšalancí sobě vlastní, ruce měl v kapsách a na tváři úšklebek.
Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý, a jeho vlasy byly hustší a tmavší.
Vypadal šťastně, že je zase zpět na známém místě, kde se za mlada často toulal.
Lilyin úsměv byl ze všech největší. Blížila se k němu, vlasy měla na zádech
rozpuštěné a její zelené oči, úplně stejné jako jeho vlastní, na něj dychtivě
hleděly, jako kdyby se na něj nemohla vynadívat.
„Byl jsi tak statečný.“
Nemohl promluvit. Upínal na ni své oči a říkal si, že by tam chtěl stát a dívat
se na ni na věky a stejně by to nestačilo.
„Už jsi skoro tam,“ řekl James. „Velice blízko. My jsme… na tebe velice pyšní.“
„Bolí to?“
Z Harryho rtů vyklouzla tato dětinská otázka dřív, než ji mohl zastavit.
„Umírání? Vůbec ne,“ odpověděl Sirius. „Je to rychlejší a lehčí než usínání.“
„A on to bude chtít co nejrychleji ukončit. Chce, aby bylo po všem,“ dodal
Lupin.
„Nechtěl jsem, abyste umřeli,“ řekl Harry. Tato slova z něj vypadla, aniž by to
zamýšlel. „Ani jeden z vás. Mrzí mě to – “
Mluvil hlavně k Lupinovi a doprošoval se ho.
„ – zrovna, když se ti narodil syn… Remusi, mrzí mě to – “
„Mě to taky mrzí,“ řekl Lupin. „Mrzí mě, že ho nikdy nepoznám… ale on bude
vědět, proč jsem zemřel, a já doufám, že to pochopí. Že jsem se snažil, abych
pro něj vytvořil svět, kde by mohl šťastně žít.“
Chladný vánek, který přiletěl ze středu lesa, shodil vlasy k Harryho obočí.
Věděl, že mu neřeknou, aby šel. Musí se rozhodnout sám.
„Zůstanete se mnou?“
„Až do úplného konce,“ řekl James.
„Oni vás neuvidí?“ zeptal se Harry.
„Jsme tvojí součástí,“ odpověděl Sirius. „Nikdo jiný než ty nás nevidí.“
Harry se podíval na svou matku.
„Zůstaň blízko,“ pronesl tiše.
A vydal se na cestu.
Chlad mozkomorů ho nepřemohl; prošel skrz se svými společníky, kteří působili
jako jeho patroni, a všichni společně kráčeli kolem starých stromů, které
rostly blízko sebe a okolo byly jejich spletité větve, kořeny, které se
kroutily a stáčely až do země.
Harry si přitáhl plášť těsně kolem sebe a směřoval dál a dál do lesa, a i když
nevěděl, kde přesně se Voldemort nachází, byl si jist, že ho najde.
Vedle něj téměř bezhlesně šli James, Sirius, Lupin a Lily, jejichž přítomnost
mu dodávala odvahu, aby pokračoval v chůzi.
Jeho tělo a mysl se oddělily od sebe, jeho končetiny se pohybovaly bez vědomého
příkazu, jako kdyby byl neřidič, ale cestující v těle, které měl opustit.
Mrtví, kteří šli vedle, se mu zdáli víc opravdoví než živí lidé nahoře na
hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď připadali jako duchové,
když klopýtal směrem ke konci svého života, směrem k Voldemortovi…
Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se
zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius
se zastavili též.
„Tamhle někdo je,“ ozval se nedaleko drsný šepot. „Má neviditelný plášť. Mohl
by to být –?“
Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry
spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál
Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.
„Rozhodně jsem něco zaslechl,“ tvrdil Yaxley. „Myslíš, že to bylo zvíře?“
„Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor,“ prohodil Dolohov a ohlížel se
za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.
„Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde.“
„A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost.“
„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Yaxley. „Zjistit, jaký je plán.“
On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je
sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se
zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu.
Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley
a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo
vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých,
ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní
ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské
stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle
si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a
vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.
Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma
bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě
odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na
dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had
Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.
Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.
„Ani náznak, že by tu byl, můj Pane,“ řekl Dolohov.
Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu
vytáhl Starodávnou hůlku.
„Můj Pane – “
To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na
obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál
sledovala s nábožnou úctou.
„Myslel jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl
upřené poskakující plameny. „Předpokládal jsem, že přijde.“
Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce
vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit.
Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu.
Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.
„Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort.
„Nemýlil.“
Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl,
aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a
koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil
k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi
nimi.
Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli,
Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce
smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když
se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel –
„HARRY! NE!“
Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské
tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.
„NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ – ?“
„TICHO!“ zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.
Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a
dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had,
který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.
Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had
byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na
něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort
naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu
zkřivil neveselý úsměv.
„Harry Potter,“ řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího
ohně. „Chlapec, který přežil.“
Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále
zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl
na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho –
Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako
hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat.
Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle,
dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach –
Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
Šmarija jak to tu můžete psát, když jste si nepřečetli další kapitolu?? jasně že neumře!!
Je to válka
(Duše, 1. 1. 2008 13:39)Jak už sem jednou psala,je to válka a ve válce umíraj i ti nejlepší!!!
blbci
(snake,shadouhunter,darkstrike,frostking, 1. 12. 2007 20:10)prectete si dalsi kapitolu von neumrel
Nagini!!!
(Peny, 18. 11. 2007 15:30)Vy jste teda chytrý. Jasně, že Harry ani Voldemort neumřel. to by bylo moc krátký. a mimochodem Voldemort nemohl umřít když Nagini je na živu.
Jeej
(Hedvika, 8. 2. 2008 12:09)