Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


33. kapitola - Princův příběh

2. 8. 2007

33. kapitola - Princův příběh



Harry klečel po Snapeově boku a zíral na něj, a teprve když velice blízko nich, promluvil vysoký chladný hlas, vyskočil na nohy, láhev pevně sevřenou v rukou, myslíc, že Voldemort znovu vstoupil do pokoje.

Hlas se odrážel od zdí i od podlahy a Harry zjistil, že Voldemort promlouvá k celým Bradavicím a jejich přilehlému okolí a že obyvatelé Prasinek a všichni ti, kteří stále bojují na hradě, ho mohou slyšet tak jasně, jako by stál vedle nich, jeho dech na jejich zátylcích, jako by je ovanula smrt.

„Bojovali jste statečně,“ řekl vysoký, chladný hlas. „Lord Voldemort ví, jak ocenit odvahu. Už nyní jste utrpěli těžké ztráty. Pokud budete i nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po druhém. Já si však nepřeji, aby se to stalo. Každičká prolitá kapka kouzelnické krve je ztráta a plýtvání. Lord Voldemort je milosrdný. Přikazuji svým lidem, aby se okamžitě stáhli. Máte jednu hodinu. Postarejte se důstojně o své mrtvé, ošetřete své raněné. A teď mluvím přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat jednu hodinu v Zakázaném lese. Pokud na konci této hodiny nepřijdeš a osobně se mi nevzdáš, pak bitva znovu začne. Pak vstoupím do boje já sám, Harry Pottere, a najdu si tě, a potrestám každého muže, ženu či dítě, kteří se tě budou snažit přede mnou skrýt. Jednu hodinu.“

Ron i Hermiona zuřivě zavrtěli hlavou a podívali se na Harryho.

„Neposlouchej ho,“ řekl Ron.

„Bude to v pořádku,“ řekla Hermiona divoce. „ Pojďme - vraťme se do hradu, pokud on odešel do lesa, musíme vymyslet nový plán - “

Letmo pohlédla na Snapeovo tělo, a pak se rozběhla zpět k ústí tunelu. Harry zvedl neviditelný plášť a podíval se dolů na Snapea. Nevěděl, co by měl cítit, byl pouze šokovaný způsobem, jakým byl Snape zabit, a důvodem, proč k tomu došlo…

Aniž by někdo z nich promluvil, plížili se zpět tunelem. Harry si lámal hlavu, jestli i Ronovi a Hermioně stále doznívá Voldemortův hlas v uších.

´Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat hodinu v Zakázaném lese… jednu hodinu.´

Vypadalo to, jako by se na trávníku před hradem povalovaly balíky smetí. Mohla být asi hodina po soumraku, a přesto už byla tma jako v pytli. Ti tři spěchali směrem ke kamenným schodům. Před nimi ležel osamělý dřevák o velikosti malého člunu. Nikde nebylo ani známky po Drápovi nebo po jeho útočníkovi.

Hrad byl nepřirozeně tichý. Nebyly zde žádné záblesky světla, žádné rány, ani výkřiky, ani volání. Dlaždice opuštěné Vstupní haly byly potřísněny krví. Smaragdy byly stále rozházené všude po podlaze spolu s kousky mramoru a dřevěnými třískami. Část zábradlí byla stržena.

„Kde jsou všichni?“ zašeptala Hermiona.

Ron se vydal do Velké síně. Harry se zastavil ve dveřích.
Stoly jednotlivých kolejí byly pryč a místnost byla plná lidí. Ti, co přežili, stáli ve skupinkách a navzájem se objímali. Madame Pomfreyová s několika pomocníky ošetřovala na vyvýšené plošině raněné. Mezi zraněnými byl i Firenze, z jehož boku prýštila krev a třásl se, neschopen vstát.

Mrtví leželi v řadě uprostřed haly. Harry nemohl vidět Fredovo tělo, protože byl obklopen svojí rodinou. George mu klečel u hlavy, paní Wesleyová ležela Fredovi na hrudi a tělo se jí třáslo. Pan Wesley si uhlazoval vlasy, zatímco mu po tvářích kanuly slzy.

Aniž by Harrymu něco řekli, Ron a Hermiona odešli. Harry viděl Hermionu, jak přistoupila k Ginny, jejíž obličej byl opuchlý a zarudlý od pláče, a objala ji. Ron se připojil k Billovi, Fleur a Perrymu, který Ronovi položil ruku kolem ramen.
Když se Ginny a Hermiona přiblížily ke zbytku rodiny, Harry jasně viděl na další těla ležící vedle Freda: Remus a Tonksová, bledí a tišší, vypadající pokojně, zdánlivě spící pod temným, začarovaným stropem.

Velká síň se zmenšovala, jak se Harry vzdaloval od jejích dveří. Nemohl popadnout dech. Nemohl snést pohled na další těla, ani pohled na další, kteří pro něj zemřeli. Nedokázal se připojit k Weasleovým, podívat se jim do očí, protože kdyby se vzdal hned na začátku, Fred by nikdy nemusel zemřít.

Odvrátil se a vyběhl nahoru po mramorovém schodišti. Lupin, Tonksová … toužil, aby nic necítil… přál si, aby mohl vyrvat své srdce, své vnitřnosti, vše, co křičelo uvnitř něj…

Hrad byl úplně prázdný, dokonce se zdálo, že i duchové se připojili k hromadnému truchlení ve Velké síni. Harry běžel bez zastavení, svíral křišťálovou láhev se Snapeovými posledními myšlenkami a nezpomalil, dokud se nedostal ke kamennému chrliči, který střežil kancelář ředitele.

„Heslo?“

„Brumbál.“ řekl Harry bezmyšlenkovitě, protože to byl on, koho toužil vidět, a k jeho vlastnímu překvapení chrlič uhnul stranou a odhalil točité schodiště.

Ale když Harry vpadl do oválné kanceláře, uviděl, jak hodně se změnila. Portréty, které visely všude kolem na stěnách, byly prázdné. Ani jeden ředitel nebo ředitelka nezůstali, aby ho sledovali; všichni, jak se zdálo, zmizeli, navštěvujíc další obrazy, které byly rozvěšeny po celém hradě, aby měli jasný přehled o tom, co se dělo.

Harry beznadějně pohlédl na Brumbálův opuštěný rám, který visel přímo za ředitelovou židlí, pak se od něj odvrátil.
Myslánka ležela ve skřínce stále na stejném místě: Harry ji postavil na stůl a nalil Snapeovy vzpomínky do široké mísy s runovými značkami podél okraje. Vniknout do hlavy někoho jiného by mohla být požehnaná úleva … nic, ani dokonce to, co mu Snape zanechal, nemohlo být horší než jeho vlastní myšlenky. Vzpomínky zavířily, stříbrné, bílé a cizí, a bez zaváhání, s pocitem bezstarostného klidu, jako by myslel, že to může zmírnit jeho mučivý zármutek, se do nich Harry ponořil.

Spadl přímo do slunečného dne a pod nohama pocítil prohřátou půdu. Když se narovnal, zjistil, že je na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému obzoru dominoval samotně stojící vysoký komín. Dvě dívky se houpaly sem a tam, a zpoza skupinky keřů je pozoroval vyzáblý kluk.
Jeho černé vlasy byly příliš dlouhé a jeho oblečení se k sobě nehodilo, až to vypadalo, že je tomu tak záměrně: příliš krátké džíny, ošuntělý, příliš velký kabát, který mohl patřit dospělému muži, a podivné pytlovité tričko.

Harry se k chlapci přiblížil. Snape nevypadal starší než devět nebo deset let, nažloutlý, malý, šlachovitý. V hubeném obličeji se mu zračila nepopiratelná chtivost, když sledoval mladší z dívek houpající se výš a výš než její sestra.

„Lilůy, nedělej to!“ zaječela ta starší.

Avšak když byla houpačka co nejvýš to šlo, dívka z ní vyskočila a vylétla do vzduchu, docela doslovně vylétla, vymrštila se proti nebi s hlasitým výkřikem veselí, a místo toho, aby dopadla na asfalt na hřišti, vznesla se jako akrobatka do vzduchu, nějakou chvíli zůstala nahoře a zlehka přistála o kus dál.

„Máma říkala, ať to neděláš!“

Petunie zabrzdila se skřípavým zvukem houpačku podpatky svých sandálů a vyskočila s rukama v bok.

„Máma řekla, že to máš zakázané, Lilly!“

„Ale já jsem v pohodě,“ řekla Lilly a stále se chichotala. „Tuny, podívej na tohle. Koukej, co dokážu.“

Petunie se rozhlédla, hřiště bylo opuštěné krom jich samotných a Snapea, ačkoliv o něm dívky nevěděly.

Lilly zvedla spadený květ z keře, za kterým číhal Snape. Petunie postoupila dopředu, evidentně rozpolcená mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lilly počkala, až byla Petunie dostatečně blízko, a pak napřáhla svou dlaň. Měla v ní květ, který otevíral a zavíral své okvětní lístky, jako nějaká podivně tvarovaná škeble.

„Přestaň s tím!“ vykřikla Petunie.

„Vždyť ti to neubližuje,“ řekla Lilly, ale znovu zavřela ruku a hodila květ zpět na zem.

„Není to správné,“ řekla Petunie, přestože její oči sledovaly let květu na zem, a zaváhala. „Jak to děláš?“ dodala a v jejím hlase zřetelně zazněla dychtivost.

„To je snad jasné, ne?“ Snape se už nemohl déle ovládat a vyskočil zpoza keřů.

Petunie vyjekla a utekla zpět směrem k houpačkám, ale Lilly, ačkoliv byla určitě také vyděšená, zůstala stát tam, kde byla.
Snape vypadal, že se stydí za svůj zevnějšek. Jeho nažloutlé tváře se lehce zarděly, když se díval na Lilly.

„Co je jasné?“ zeptala se Lilly.

S nádechem nervózního rozčilení Snape pohlédl na vzdálenou Petunii, která se teď krčila u houpaček, pak snížil hlas a řekl:

„Já vím, kdo jsi.“

„Co tím myslíš?“

„Ty jsi… jsi čarodějka,“ zašeptal Snape.

Vypadala dotčeně.
„Tohle není zrovna moc hezké někomu říkat!“

Otočila se a uraženě odcházela směrem k své sestře.

„Ne!“ řekl Snape. Nyní úplně zrudl a Harry se divil, proč si nesundá ten podivuhodně velký kabát, pokud to však nebylo kvůli tomu, že nechtěl, aby bylo vidět tričko pod ním. Vydal se k dívkám směšně podobný netopýrovi stejně jako jeho starší já.

Sestry si ho s nelibostí prohlížely, obě seděly na jedné houpačce jako by to bylo bezpečné místo k útěku.

„ Ty jsi,“ řekl Snape Lilly. „Jsi čarodějka. Nějakou chvíli jsem tě sledoval. Ale není na tom nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a já jsem čaroděj.“

Petuniin smích byl jako sprška ledové vody.

„Čaroděj!“ vykřikla, odvaha se jí vrátila, jen co se vzpamatovala ze šoku z nečekaného příchozího. „Já vím, kdo jsi. Jsi ten Snapeovic chlapec! Žijete dole na Tkalcovské, u řeky,“ pověděla k Lilly a bylo jasné, že tato adresa pro ni neoplývá zrovna dobrou pověstí.
„Proč jsi nás šmíroval?“

„Nešmíroval jsem,“ řekl Snape, rozpálený a zahanbený, se špinavými vlasy v jasném slunečním svitu. „Tebe bych rozhodně nesledoval,“ dodal nevraživě, „ty jsi mudla.“

Přestože Petunie evidentně nerozuměla tomu slovu, těžko mohla přeslechnout tón, jakým bylo řečeno.

„Lilly, pojď, odcházíme!“ vyštěkla pronikavě.

Lily poslechla svoji sestru, zírajíc na Snapea, zatímco šly pryč.
Stál tam a díval se, jak prošly brankou hřiště, a Harry, který jako jediný zůstal, si všiml Snapeova hořkého zklamání a pochopil, že Snape si tento okamžik plánoval již dlouho a že se nepovedl podle jeho představ…

Výjev zmizel a předtím, než to Harry poznal, vytvořil se jiný. Nyní se nacházel v řídkém stromoví. Viděl sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny. Stromy vrhaly chladné, zelené stíny.
Dvě děti seděly na zemi se zkříženýma nohama s pohledy upřenými na sebe. Snape si sundal kabát; jeho podivné oblečení vypadalo v tomto polosvětle méně nezvykle.

„… a Ministerstvo tě může potrestat, pokud budeš čarovat mimo školu, dostaneš dopisy.“

„Ale já jsem čarovala mimo školu!“

„U nás to nevadí, my ještě nemáme hůlky. Oni tě nechají na pokoji, dokud jsi dítětem a nemůžeš tomu zabránit. Ale až ti bude jedenáct,“ pokýval důležitě, „a začnou tě učit, pak musíš být opatrnější!“

Chvíli bylo ticho. Lilly zvedla spadlou větvičku a zakroužila s ní ve vzduchu, a Harry věděl, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak větévku upustila, předklonila se k chlapci a řekla:

„Je to skutečné, že ano? Není to vtip? Petunie říká, že mi lžeš. Petunie říká, že nejsou žádné Bradavice. Jsou skutečné, že ano?“

„Pro nás ano,“ řekl Snape. „Pro ni však ne. Ale my dostaneme dopisy, ty a já!“

„Opravdu?“ zašeptala Lilly.

„Určitě,“ řekl Snape, a i přes jeho špatně ostříhané vlasy a podivné oblečení to vypadalo, že se před ní rozvíjí zvláštně působivá osobnost překypující důvěrou ve svůj osud.

„A skutečně je přinese sova?“ zašeptala Lilly.

„Obyčejně ano,“ řekl Snape. „ Ale ty ses narodila mudlům, takže vás navštíví někdo ze školy, aby vše vysvětlil tvým rodičům.“

„A záleží na tom? Že mám za rodiče mudly?“

Snape zaváhal. Jeho černé oči, dychtivé v zelenavém přísvitu, se pohybovaly přes její bledý obličej a přes její temně červené vlasy.

„Ne,“ řekl. „Nezáleží na tom.“

„Dobře,“ řekla Lilly uvolněně, bylo zřejmé, že si dělala starosti.

„Ty máš spoustu magie,“ řekl Snape. „Viděl jsem to. Vždy, když jsem tě sledoval…“

Jeho hlas zeslábl; ona neposlouchala, ale natáhla se na zemi pokryté listím a dívala se na klenbu z listů stromů nad sebou. Sledoval ji stejně nenasytně jak předtím na hřišti.

„Co u vás doma?“ zeptala se Lilly.

Mezi jeho obočím se objevila drobná vráska.
„Fajn,“ řekl.

„Už se tedy nehádají?“

„Ale jo, hádají,“ řekl Snape. Zvedl hromadu listí a začal ji nevědomky trhat na poloviny. „Ale nebude to dlouho trvat a budu pryč.“

„Tvůj táta nemá rád kouzla?“

„On nemá rád vůbec nic,“ řekl Snape.

„Severusi?“
Lehký úsměv se mihl Snapeovi po tváři, když vyslovila jeho jméno.

„No?“

„Vyprávěj mi znovu o mozkomorech.“

„Co o nich chceš ještě vědět?“

„Pokud budu čarovat mimo školu - “

„Za něco takového tě nepošlou k mozkomorům! Mozkomoři jsou pro lidi, kteří jsou skutečně zlí. Střeží kouzelnické vězení, Azkaban. Ty nemůžeš skončit v Azkabanu, jsi příliš - “

Znovu zrudl a roztrhal pár dalších lístků. Šelestivý zvuk za Harrym ho donutil se otočit; Petunie skrývající se za stromem ztratila rovnováhu.

„Tuny!“ řekla Lilly hlasem naplněným překvapením a Snape vyskočil na nohy.

„Kdo teď šmíruje?“ křičel. „Co chceš?“

Petunie stála bez dechu, vyděšená, že byla chycena. Harry viděl, jak se snaží vymyslet něco zraňujícího, co by mohla odvětit.

„Co to máš na sobě, mimochodem? řekla a ukazovala Snapeovi na hruď. „Halenku své matky?“

Ozvalo se prasknutí; větev nad Petuiinou hlavou padala. Lilly vykřikla; větev dopadla Petunii na rameno, ona se zapotácela a propukla v pláč.

„Tuny!“

Ale Petunie běžela pryč. Lilly se otočila na Snapea.

„To jsi udělal ty?“

„Ne.“ Díval se vzdorovitě i vyděšeně zároveň.

„Ale udělal!“ odvrátila se od něj. „Udělal! Zranil jsi ji!“

„Ne - neudělal!“

Avšak toto už Lilly nepřesvědčilo; po posledním palčivém pohledu vyběhla z řídkého stromoví za svojí sestrou a Snape vypadal bídně a zmateně…

A výjev se změnil.

Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři čtvrtě a Snape stál po jeho boku, nepatrně nahrbený, vedle hubené, kysele vyhlížející ženy s nažloutlou pletí, která se mu velmi podobala. Snape se díval na čtyřčlennou rodinu nedaleko od něj.
Dvě dívky stály kousek od svých rodičů. Zdálo se, že Lilly prosí svou sestru; Harry se přiblížil, aby je slyšel.

„…je mi to líto, Tuny, je mi to líto! Poslouchej - “ chytila sestru za ruku a držela ji pevně, přestože se ji Petunie snažila vytrhnout. „Možná, že až tam budu - ne, poslouchej, Tuny! Možná, že až tam budu, podaří se mi jít k profesoru Brumbálovi a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!“

„Já - nechci - jít!“ řekla Petunie a vytrhla svoji ruku ze sestřina sevření. „Myslíš, že chci jít na nějaký pitomý hrad a učit se být nějaký - nějaký - “

Její bledé oči těkaly po nástupišti, ke kočkám mňoukajícím v náručí svých majitelů, k sovám poletujícím a houkajícím ve svých klecích, ke studentům již připraveným ve svých dlouhých černých hábitech, kteří nakládali své kufry do červené parní lokomotivy nebo další, kteří se po letní odluce navzájem zdravili šťastnými výkřiky.

„ - ty myslíš, že chci být blázen?“

Lilyiny oči se naplnily slzami, když jí Petunie vytrhla svou ruku.
„Nejsem blázen,“ řekla Lilly. „To je strašné, když to říkáš!“

„To je to, kam jdeš,“ odvětila Petunie s požitkem. „Zvláštní škola pro blázny. Ty a ten Snapeovic kluk… podivíni, to je to, co jste vy dva. Je dobře, že vás budou držet dál od normálních lidí. Je to pro naši bezpečnost.“

Lilly pohlédla na své rodiče, kteří se s úžasem rozhlíželi po nástupišti. Pak se podívala zpět na svou sestru a její hlas byl slabý a nelítostný.

„Nemůžeš si myslet, že to je taková bláznivá škola, když jsi napsala řediteli a prosila ho, aby tě vzal.“

Petunie zrudla.

„Prosila? Já jsem neprosila!“

„Viděla jsem jeho odpověď. Byla velmi milá.“

„Neměla jsi to číst - “ zašeptala Petunie. „Bylo to moje soukromí - jak jsi mohla - ?“

Lilly se prozradila, když vrhla letmý pohled směrem tam, kde stál Snape. Petunie zalapala po dechu.

„Ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste čmuchali v mém pokoji!“

„Ne - nečmuchali - “ Lilly se teď bránila. „Severus viděl obálku a nemohl uvěřit, že by mudla mohl napsat do Bradavic, to je všechno! Řekl, že musí existovat čarodějové v utajení v poštovních službách, kteří se starají o - “

„Čarodějové zřejmě strkají nos všude!“ řekla Petunie, nyní tak bledá jako byla před chvílí rudá. „Blázne!“ vyštěkla na svoji sestru a odkráčela ke svým rodičům…

Výjev znovu zmizel.

Snape spěchal uličkou Bradavického expresu, zatímco ten si to šinul krajinou. Již byl převlečený do svého školního hábitu, asi využil první příležitosti zbavit se svých strašných mudlovských hadrů. Nakonec zastavil před kupé, ve kterém si povídala skupinka neurvalých chlapců.
U okénka pak seděla schoulená Lilly, obličej přitisknutý na okenní tabuli.

Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti Lilly. Podívala se na něj, a pak znovu vyhlédla z okna. Plakala.

„Nechci s tebou mluvit,“ řekla staženým hlasem.

„Proč ne?“

„Tuny m-mě nenávidí. Protože jsme viděli dopis od Brumbála.“

„No a?“

Hodila po něm pohled hlubokého opovržení.
„Je to moje sestra!“

„Ona je ale jen - ,“ rychle se zarazil. Lilly, příliš zaměstnaná otíráním svých slz, které neměl nikdo vidět, ho neslyšela.

„Ale my už jedeme!“ řekl neschopen potlačit nadšení ve svém hlase. „Už je to tak! Jedeme do Bradavic!“

Kývla, otřela si oči a i přes svůj smutek se usmála.

„Mohla bys být ve Zmijozelu,“ řekl Snape, povzbuzen jejím úsměvem.

„Zmijozelu?“

Jeden z chlapců, který s nimi sdílel kupé a který zatím o Lilly ani Snapea nejevil žádný zájem, se po vyslovení tohoto slova otočil a Harry, jehož pozornost byla připoutána k těm dvěma u okna, uviděl svého otce: drobný, černovlasý jako Snape, ale bylo jasně vidět, že je o něj dobře postaráno a že je zbožňován, což Snapeovi očividně chybělo.

„Kdo chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?“ James se zeptal chlapce, který seděl proti němu, a Harry se škubnutím zjistil, že to je Sírius.
Sirius se nesmál.

„Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ řekl.

„Hrome,“ řekl James, „a to jsi mi připadal v pohodě.“

Sírius se zašklebil.

„Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?“

James zdvihl neviditelný meč.
„Nebelvír, kde odvaha se nejvíc cení. Jako můj otec.“

Snape vydal tichý, pohrdavý zvuk. James se k němu otočil.

„Máš s tím nějaký problém?“

„Ne,“ řekl Snape, ačkoliv jeho drobný úšklebek říkal něco jiného. „Pokud jsi raději odvážný než chytrý - “

„A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?“ prohodil Sírius.

James zařval smíchy. Lilly se narovnala, poněkud zčervenalá, a podívala se s nechutí na Jamese a Siriuse.

„Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!“

„Oooo…“

James a Sirius napodobovali její vysoký hlas; James se Snapeovi pokusil podrazit nohy, když kolem něj procházel.

„Uvidíme se, Srabusi!“ uslyšeli, když se za nimi zabouchly dveře kupé…

A výjev se změnil znovu…

Harry stál přímo za Snapem, když se díval na stoly osvětlené svíčkami, lemované uchvácenými obličeji. Potom profesorka McGonagallová řekla:

„Evansová, Lilly!“

Sledoval svoji matku, když na roztřesených nohou kráčela k vratké stoličce, na niž se posléze posadila. Profesorka McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a sotva vteřinu poté, co se dotkl temně rudých vlasů, klobouk vykřikl:

„Nebelvír!“

Harry slyšel, jak si Snape povzdechl.
Lilly si sňala klobouk, podala ho zpět profesorce McGonagallové, a pak spěchala k jásajícím Nebelvírským. Při chůzi se ale ještě ohlédla na Snapea a na tváří měla náznak smutného úsměvu. Harry viděl Siriuse, jak se posunul, aby jí uvolnil místo na lavičce. Ona mu věnovala letmý pohled a zdálo se, že v něm rozpoznala chlapce z vlaku, a tak zkřížila ruce a přísně se k němu otočila zády.

Rozřazování pokračovalo. Harry viděl, jak se Lupin, Pettigrew a jeho otec připojili k Lilly a Siriusovi u nebelvírského stolu. Nakonec, když už na rozřazení zbývalo pouze dvanáct studentů, profesorka McGonagallová zavolala Snapea.

Harry šel s ním ke stoličce a díval se, jak mu položila klobouk na hlavu.

„Zmijozel!“ vykřikl Moudrý klobouk.

A Severu Snape šel až na druhou stranu haly, pryč od Lily, kde ho přivítali Zmijozelští a kde ho Lucius Malfoy, s prefektským odznakem zářícím na hrudi, poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…

A výjev se změnil…

Lily a Snape se procházeli po nádvoří a evidentně se hádali. Harry si pospíšil, aby je dohonil a mohl je slyšet. Když je doběhl, uvědomil si, o kolik jsou oba vyšší: zdálo se, že uběhlo několik let od doby, kdy byli zařazeni.

„…myslel jsem, že jsme byli přáteli?“ říkal Snape. „Nejlepšími přáteli?“

„My jsme, Seve, ale nemám ráda lidi, se kterými se potloukáš! Promiň, ale Avery a Mulciber se mi hnusí! Mulciber! Co na něm vidíš, Seve? Nahání mi hrůzu! Nevíš snad, co se onehdy snažil udělat Mary Macdonaldové?“

Lily došla ke sloupu a opřela se o něj, dívajíc se do úzkého, nažloutlého obličeje.
„To nic nebylo,“ řekl Snape. „Byla to sranda, to je vše - “

„Byla to černá magie, a pokud myslíš, že to bylo zábavné - “

„A co takhle ten neřád Potter a jeho kámoši?“ ptal se Snape. Znovu zrudl, když to říkal, neschopen, jak se zdálo, udržet se ve svém vzteku.

„Co s tím má Potter co dělat?“ řekla Lilly.

„Čmuchají v noci venku. Kolem toho jejich Lupina je něco divného. Kam chodívá?“

„Je nemocný,“ řekla Lilly. „Říkají, že je nemocný - “

„Každý měsíc za úplňku?“ řekl Snape.

„Znám tvou teorii,“ řekla Lilly a znělo to chladně. „A mimochodem, proč jsi tím tak posedlý? Proč se staráš o to, co dělají v noci?“

„Jenom se ti snažím ukázat, že nejsou tak úžasní, jak si všichni myslí.“

Intenzita jeho upřeného pohledu způsobila, že zrudla.
„I když, oni neprovádějí černou magii.“ snížila svůj hlas. „A ty jsi skutečně nevděčný. Slyšela jsem, co se stalo tehdy v noci. Slídil jsi v tom tunelu u vrby mlátičky a James Potter tě zachránil před něčím tam dole - “

Celý Snapeův obličej se zkřivil a on vyprskl: „Zachránil? Zachránil? Ty asi myslíš, když si hrál na hrdinu? Zachraňoval si svůj krk a stejně tak i krky svých přátel! Ty nebudeš - nenechám tě - “

„Nenecháš mě? Nenecháš mě?“

Lilly měla své jasně zelené oči otevřené a Snape ustoupil.

„Nemyslel jsem - já jenom nechci vidět, jak děláš hlupáka z - líbíš se mu, líbíš se Jamesovi Potterovi!“ Zdálo se, že tato slova z něj vypadla proti jeho vůli.

„A on není… Každý si myslí… velký famfrpálový hrdina - “ Snapeova hořkost a nelibost způsobovaly, že nebyl schopný se vyjádřit, a Lilyino obočí se zdvihalo čím dál výš.

„Já vím, že James Potter je arogantní náfuka,“ řekla a vpadla Snapeovi do řeči. „Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro humor je učiněné zlo. Zlo, Seve. Nedokážu pochopit, jak se s nimi můžeš přátelit.“

Harry pochyboval, že Snape vůbec slyšel její námitky k Mulciberovi a Averymu. V okamžiku, kdy urazila Jamese Pottera, se celé jeho tělo uvolnilo a jak šli dál, Snape viditelně ožil…

A výjev zmizel…

Harry se díval, jak Snape vyšel z Velké síně poté, co odevzdal své NKÚ z Obrany proti černé magii. Díval se, jak vyšel ven z hradu a neúmyslně zabloudil k místu nedaleko buku, kde spolu seděli James, Sírius, Lupin a Pettigrew.

Ale v tomto případě se Harry udržoval v určité vzdálenosti, neboť věděl, co bude následovat - James zdvihne Severuse do vzduchu a zesměšní ho; věděl, co se stalo a slyšet a vidět to znovu mu nečinilo pražádné potěšení.
Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a vystoupila na Snapeovu obranu. Vzdáleně slyšel, jak na ni Snape vykřikl v svém pokoření a vzteku to neodpustitelné slovo:

„Mudlovská šmejdka.“

Výjev se změnil…

„Je mi to líto.“

„Nezajímá mě to.“

„Promiň!“

„Šetři svůj dech.“

Byla noc. Lilly stála v županu se založenýma rukama před obrazem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže.

„Nepřišla bych, kdyby mi Mary neřekla, že vyhrožuješ, že tu přespíš.“

„To jsem řekl a taky bych to udělal. Nikdy bych tě nenazval mudlovskou šmejdkou, prostě mi to jenom - “

„Uletělo?“ V Lillyině hlase však nebyla žádná lítost. „Už je příliš pozdě. Už mnohokrát jsem ti odpustila. Nikdo z mých přátel nechápe, proč se s tebou pořád ještě bavím. Ty a tvoji drazí smrtijedští přítelíčkové - vidíš, nikdy jsi to nepopřel! Nikdy jsi nepopřel, že to je to, o co usilujete! Nemůžete se už dočkat, až se připojíte k Ty víš komu, že?“

Otevřel ústa a zase je bez hlesu zavřel.

„Už se nemůžu dále přetvařovat. Zvolil sis svoji cestu a já zase svoji.“

„Ne - poslouchej, nechtěl jsem - “

„- nazvat mě mudlovskou šmejdkou? Ale ty tak nazýváš všechny, kteří se narodili mudlům jako já, Severusi. Proč bych já měla být odlišná?“

Přemýšlel, co by na to odvětil, ale ona se s pohrdavým pohledem odvrátila a prošla zpět otvorem v obrazu…

Chodba zmizela a výjev se proměňoval o trochu déle.

Harrymu se zdálo, že prolétá měnícími se tvary a barvami, pak se jeho okolí znovu zklidnilo a on stál ve tmě na pustém a chladném vrcholku kopce, vítr hvízdal ve větvích několika bezlistých stromů. Dospělý Snape supěl, otáčel se na místě, hůlku pevně sevřenou v ruce a čekal na něco nebo na někoho… Jeho strach nakazil i Harryho, ačkoliv věděl, že ho tu nemůže nikdo zranit. Harry se ohlížel přes rameno, byl zvědavý, na co tu Snape čekal –

Potom se vzduchem mihl oslňující, ostrý záblesk bílého světla. Harry si pomyslel, že je to blesk, ale Snape padl na kolena a hůlka mu vyletěla z ruky.

„Nezabíjejte mě!“

„To není můj záměr.“

Jakýkoliv zvuk Brumbálova přemístění byl přehlušen zvukem větru ve větvích. Stál s rozevlátým hábitem před Snapem a jeho obličej byl zespodu osvětlen světlem vycházejícím z jeho hůlky.

„Tak, Severusi? Jakou má pro mě lord Voldemort zprávu?“

„Ne - žádnou zprávu - jsem tu na vlastní pěst!“

Snape lomil rukama: vypadal jako by částečně zešílel a černé rozcuchané vlasy mu poletovaly kolem tváře.

„Já - přicházím s varováním - ne, s žádostí - prosím - “

Brumbál švihl hůlkou. Skrz listy a větve kolem nich stále proudil noční vzduch, na místo, kde on a Snape stáli proti sobě, padlo ticho.

„Co po mně Smrtijed může chtít?“

„Ta - ta věštba… předpověď… Trelawneyová…“

„Ach ano,“ řekl Brumbál. „Kolik si z ní předal lordu Voldemortovi?“

„Všechno - všechno, co jsem slyšel!“ řekl Snape. „To je proč - je to z toho důvodu, že on si myslí, že mluví o Lilly Evansové!“

„Věštba se nevztahuje na ženu,“ řekl Brumbál. „Hovoří o chlapci narozeném na konci července - “

„Vy víte, co myslím! On myslí, že se v ní mluví o jejím synovi, bude je pronásledovat - všechny je zabije - “

„Pokud pro tebe ona tolik znamená,“ řekl Brumbál, „lord Voldemort ji jistě ušetří. Nemůžeš si vyžádat milost pro matku výměnou za syna?“

„Já - ptal jsem se ho - “

„Hnusíš se mi,“ řekl Brumbál a Harry nikdy neslyšel v jeho hlase tolik pohrdání. Vypadalo to, jako by se Snape trochu schoulil.

„Nestaráš se snad o smrt jejího manžela a dítěte? Oni mohou zemřít, jakmile budeš mít to, co chceš?“

Snape nic neřekl, jenom se na Brumbála díval.

„Skryjte je všechny,“ zaskřehotal. „Udržte ji - je - v bezpečí. Prosím.“

„A co mi za to dáš na oplátku, Severusi?“

Na - na oplátku?“ Snape zíral na Brumbála a Harry očekával, že bude protestovat, ale po jednom dlouhém okamžiku řekl: „Cokoliv.“

Vrcholek kopce zmizel a Harry stál v Brumbálově pracovně a něco vydávalo otřesný zvuk znějící jako raněné zvíře. Snape se sesunul dopředu na židli a Brumbál stál nad ním s ponurým výrazem ve tváři. Po chvilce nebo dvou, Snape zdvihl hlavu a vypadal, jako by od okamžiku, kdy opustil vrcholek kopce, prožil stovky let v utrpení.

„Myslel jsem…že něco uděláte…abyste ji udržel…v bezpečí…“

„Ona a James důvěřovali špatné osobě,“ řekl Brumbál. „Stejně jako vy, Severusi. Nedoufal jste, že ji lord Voldemort ušetří?“
Snapeův dech byl mělký.

„Její chlapec přežil,“ řekl Brumbál.

Snape trochu trhnul hlavou, takže se zdálo, že odhání protivnou mouchu.

„Její syn žije. Má její oči, přesně její oči. Jsem si jistý, že si tvar a barvu očí Lilly Evansové pamatujete, nemám pravdu?“

„Ne!“ vyštěkl Snape. „Pryč…mrtvá…“

„Jsou tohle výčitky, Severusi?“

„Přál bych si… přál bych si, abych byl mrtvý…“

„A jaký by to mělo smysl?“ řekl Bumbál chladně. „Pokud jste miloval Lilly Evansovou, pokud jste ji skutečně miloval, pak jdete dál s čistým štítem.“

Snape vypadal, jako by ho zármutek zcela pohltil, a Brumbálovým slovům chvilku trvalo než k němu pronikla.

„Co - co tím myslíte?“

„Víte, jak a proč zemřela. Ujistěte se, že to nebylo zbytečně. Pomozte mi ochránit Lillyina syna.“

„On nepotřebuje ochranu. Temný pán je pryč - “

„- Temný pán se vrátí a Harry Potter bude v obrovském nebezpečí, až se tak stane.“
Nějakou chvíli to trvalo a Snape pomalu získával kontrolu sám nad sebou ovládaje svůj dech. Nakonec řekl:

„Dobře. Dobře. Ale nikdy - nikdy to nikomu neříkejte, Brumbále! Musí to být pouze mezi námi! Slibte to! Nesnesl bych… obzvláště, když je to Potterův syn…chci vaše slovo!“

„Mé slovo, Severusi, že nikdy neodhalím to nejlepší z vás?“ Brumbál si vzdychl, podíval se dolů do Snapeova zmučeného a napůl šíleného obličeje. „Pokud trváte na…“

Kancelář zmizela a okamžitě se změnila v jiné místo. Snape přecházel před Brumbálem sem a tam.

„ – průměrný, arogantní jako jeho otec, předurčený k tomu, aby porušoval pravidla, těšící se ze své slávy, vyhledávající pozornost a nestydatý - “

„Vidíte, co chcete vidět, Severusi,“ řekl Brumbál bez toho, aby zvedl oči od svého výtisku Přeměňování dnes. „Ostatní učitelé mi hlásí, že ten chlapec je skromný, sympatický a poměrně talentovaný. Osobně ho považuji za mimořádné dítě.“

Brumbál obrátil stránku a řekl, aniž by vzhlédl. „Dohlédněte na Quirella, ano?“
Barvy zavířily a všechno nyní potemnělo. Snape a Brumbál stáli kousek od sebe ve vstupní hale, zatímco poslední opozdilci odcházející z Vánočního plesu se trousili kolem nich do svých postelí.

„Ano?“ zamumlal Brumbál.

„I Karkarovovo Znamení zčernalo. Panikaří, bojí se odplaty; vy víte, jak moc pomáhal ministerstvu, když Temný pán padl.“

Snape se úkosem podíval na Brumbálův profil se zkřiveným nosem. „Zamýšlí utéct, jestli začne Znamení pálit.“

„Opravdu?“ řekl měkce Brumbál, když z pozemků přicházeli chichotající se Fleur Delacourová a Roger Davis. „A hodláte se k němu připojit?“

„Ne,“ řekl Snape, jeho černé oči upřené na mizející postavy Fleur a Rogera. „Nejsem takový zbabělec.“

„Ne,“ řekl Brumbál. „Jste mnohem statečnější než Igor Karkarov. Víte, někdy si myslím, že rozřazujeme příliš brzy…“

Odcházel a zanechal Snapea sklíčeného…

A teď Harry stál znovu v ředitelově pracovně.

Byla noc a Brumbál zkroušeně seděl za stolem na židli podobné trůnu, zřejmě napůl v bezvědomí. Jeho pravá ruka se mu houpala u boku, zčernalá a spálená. Snape mumlal kouzla ukazujíc hůlkou na zápěstí ruky, zatímco levou rukou Brumbálovi naléval do krku hutný zlatý lektvar. Po chvíli nebo dvou se Brumbálova víčka zatřepala a otevřela se.

„Proč?“ řekl Snape bez okolků, „proč jste si nasazoval ten prsten? Jistě jste zjistil, že nese kletbu. Proč jste se ho jen dotýkal?“

Prsten Rojvola Gaunta ležel před Brumbálem na stole. Byl rozlomený a Nebelvírův meč ležel vedle něj.

Brumbál se ušklíbl.

„Byl… jsem blázen. Tvrdě pokoušen…“

„Pokoušen čím?“

Brumbál neodpověděl.

„Je to zázrak, že jste se sem vrátil!“ Snape zněl rozčileně. „Ten prsten nesl kletbu o neobyčejné síle a abychom ji zadrželi, což je to jediné, v co můžeme doufat, uvěznil jsem ji v té ruce, prozatím - “

Brumbál zdvihl svou černoucí, nepoužitelnou ruku a zkoumal ji s výrazem ukazujícím zaujatou zvědavost.

„Udělal jste to velice dobře, Severusi. Kolik myslíte, že mám času?“

Brumbálův tón zněl, jako by vedl běžný rozhovor; jako by se ptal na předpověď počasí. Snape zaváhal, a pak řekl:

„Nemohu to určit. Snad rok. Nelze zadržet takové kouzlo navždy. Nakonec se rozšíří, kletba takového druhu neustále sílí.“

Brumbál se usmál. Nezdálo se, že by ho zpráva, že má méně než rok života, nějak znepokojila.

„Jsem šťastný, mimořádně šťastný, že vás mám Severusi.“

„Kdybyste mě jen přivolal o trochu dříve, byl bych schopen toho udělat více, získal bych pro vás víc času!“ řekl Snape rozhořčeně.

Podíval se dolů na zlomený prsten a meč. „Myslel jste, že zlomením prstenu můžete zlomit kletbu?“

„Něco takového…musel jsem blouznit, bez pochyby…,“ řekl Brumbál. S námahou se protáhl na židli. „Takže, skutečně se zdá, že to naši záležitost posunulo o trochu vpřed.“
Snape vypadal zcela zmateně. Brumbál se usmál.

„Odvolávám se k plánu lorda Voldemorta, který se vztahuje i na mne. Jeho plán, podle něhož mě má ten ubohý Malfoyovic chlapec zabít.“

Snape se posadil do křesla naproti Brumbálovi, ve kterém Harry tak často sedával. Harry si přál, aby řekli více ohledně Brumbálovy zakleté ruky, ale Snape podporoval Brumbálovo zdvořilé odmítnutí dále mluvit o této záležitosti. Snape zamračené řekl:

„Temný pán nečeká, že Draco uspěje. Toto je zřejmě trest za Luciusova dřívější selhání. Pomalé mučení Dracových rodičů, zatímco sledují, jak selže, a zaplatí cenu.“

„Ve zkratce, ten chlapec má nad sebou vynesený rozsudek smrti stejně jako já,“ řekl Brumbál.

„Teď bych měl promyslet, kdo nastoupí na Dracovo místo až on selže. Budete to vy?“

Chvíli mlčeli.

„To je, myslím, plán Temného pána.“
„Lord Voldemort předvídá okamžik v blízké budoucnosti, kdy bude potřebovat špeha v Bradavicích?“

„Věří, že škola bude brzy v jeho moci, ano.“

„A pokud padne do jeho moci,“ řekl Brumbál, jakoby mimochodem, „mám vaše slovo, že uděláte vše, co bude ve vašich silách, abyste ochránil studenty Bradavic?“

Snape strnule kývl.

„Dobře. A teď. Vaší první prioritou bude odhalit, co má Draco v plánu. Vyděšený náctiletý chlapec je stejně tak nebezpečný pro ostatní, jako sám pro sebe. Nabídněte mu svoji pomoc a vedení, měl by to přijmout, má vás rád - “

„ - o mnoho méně od té doby, co jeho otec ztratil přízeň. Draco mě obviňuje, myslí, že jsem přebral Luciusovi jeho místo.“

„Přese všechno se o to pokuste. Zajímám se méně o sebe, než o případné oběti jakýchkoliv pokusů, které tomu chlapci přijdou na mysl. Nakonec, samozřejmě, máme ještě poslední věc, kterou musíme udělat, abychom ho zachránili před hněvem lorda Voldemorta.“

Snape zdvihl obočí a jeho hlas byl cynický, když se ptal: „Zamýšlíte nechat ho, aby vás zabil?“

„Ne zcela. To vy mě musíte zabít.“

Nastalo dlouhé ticho, přerušené pouze zvláštním cvaknutím. Fénix Fawkes oštipoval sépiovou kost.

„Chtěl byste, abych to udělal hned?“ zeptal se Snape, jeho hlas byl ironicky vážný. „Nebo byste chtěl chvilku, abyste si mohl sepsat epitaf?“

„Ech, ještě ne,“ řekl Brumbál s úsměvem. „Předpokládám, že se ten okamžik ukáže sám, až přijde čas. Vzhledem k tomu, co se stalo dnes večer,“ naznačil chřadnoucí rukou, „si můžeme být jistí, že se to stane do roka.“

„Pokud vám umírání nedělá problém,“ řekl nevrle Snape, „proč nenechat Draca, aby to udělal?“

„Duše tohoto chlapce není ještě tak zničená,“ řekl Brumbál, „nechtěl bych ji rozervat ve svůj vlastní prospěch.“

„A moje duše, Brumbále? Co ta moje?“

„Vy sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a ponížení,“ řekl Brumbál. „Požaduji od vás tuto jedinou velikou laskavost, Severusi, protože smrt si pro mne přijde stejně jistě jako, že Kudleyští Kanonýři skončí tento rok v lize poslední. Přiznávám, že bych raději odešel rychle a bezbolestně, aniž by se to zbytečně prodlužovalo a komplikovalo, například, kdyby se do toho vložil Šedohřbet - slyšel jsem, že se přidal k Voldemortovi? Nebo drahá Bellatrix, která zbožňuje hraní si s kořistí, než se do ní pustí.“

Jeho tón byl lehký, ale jeho oči probodávaly Snapea stejně jako se často stejným způsobem dívaly na Harryho, jako by mohl vidět duši, o níž mluvili. Nakonec Snape odměřeně kývl.
Brumbál se zdál být spokojený.

„Děkuji vám, Severusi…“

Kancelář zmizela a nyní se Snape s Brumbálem procházeli za soumraku na opuštěných pozemcích hradu.

„Co děláte s Potterem všechny ty večery, co spolu mluvíváte o samotě?“ zeptal se náhle Snape.

Brumbál vypadal unaveně.

„Proč? Nesnažíte se mu dávat vy více školních trestů, Severusi? Ten chlapec bude zanedlouho trávit více času po škole než venku.“

„Je jako jeho otec…“

„Ve vzhledu snad, ale ve své pravé povaze je mnohem více jako jeho matka. Trávím s Harrym čas, protože je mnoho věcí, které s ním chci probrat, informace, které mu musím předat před tím, než bude příliš pozdě.“

„Informace,“ opakoval Snape. „Věříte jemu… mně nedůvěřujete.“

„Není to otázka důvěry. Mám, jak oba víme, prudce omezený čas. Je samozřejmé, že dám tomu chlapci dostatek informací, aby mohl udělat to, co je třeba udělat.“

„A proč nemohu mít já ty stejně informace?“

„Raději nesázím vše na jednoho koně a zvláště ne na koně, který tráví tolik času ve společnosti lorda Voldemorta.“

„Což dělám na váš rozkaz!“

„A děláte to mimořádně dobře. Nemyslete si, že podceňuji neustálé nebezpečí, kterému se vystavujete, Severusi. Předávat Voldemortovi to, co se jeví jako cenné informace, zatímco mu odpíráme ty základní. Je to úkol, který bych nesvěřil nikomu, kromě vás.“

„Místo toho se svěřujete chlapci, který je neschopný v Nitrobraně, jehož magie je průměrná a jenž má přímé spojení s myslí Temného pána!“

„Voldemort se děsí toho spojení,“ řekl Brumbál. „Není to tak dlouho, co měl jistou možnost zjistit, co pro něj ve skutečnosti znamená sdílet s Harrym svou mysl. Byla to taková bolest, jakou nikdy nezakusil. Už se nikdy nepokusí ovládnout Harryho mysl, tím jsem si jistý. Ne tímto způsobem.“

„Nerozumím.“

„Duše lorda Voldemorta je tak zmrzačená, že nemůže snést dotyk s duší jako je ta Harryho. Je to jako jazyk na zmrzlé oceli, jako tělo v plamenech - “

„Duše? Mluvili jsme o myslích!“

„V případě Harryho a Voldemorta je to jako mluvit o jednom a tom samém.“

Brumbál se rozhlédl, aby se ujistil, že tu jsou sami. Byli nyní nedaleko Zakázaného lesa a nikde nebylo žádné známky toho, že by byl někdo poblíž.
Poté, co mne zabijete, Severusi - “

„Odmítáte mi cokoli říci, a přesto ode mne stále požadujete tu malou laskavost!“ zavrčel Snape a v jeho útlém obličeji nyní zaplál skutečný vztek. „Berete toho hodně jako samozřejmost, Brumbále! Možná jsem si to rozmyslel!“

„Dal jste mi své slovo, Severusi. A když už mluvíme o službách, které mi dlužíte, myslel jsem, že jste souhlasil s tím, že dohlédnete na našeho malého zmijozelského přítele?“

Snape vypadal rozčileně a vzpurně. Brumbál vzdychl.

„Přijďte dnes večer do mé kanceláře, Severusi, v jedenáct hodin a nebudete si moci stěžovat, že ve vás nemám důvěru…“


Byli zpět v Brumbálově pracovně, okna byla temná a Fawkes seděl tiše stejně jako Snape klidně, když kolem nich Brumbál procházel a vysvětloval.

„Harry to nesmí vědět, alespoň do okamžiku, kdy to bude opravdu nezbytné, jak jinak by mohl mít sílu udělat to, co se musí stát?“

„Ale co musí udělat?“

„To je mezi Harrym a mnou. Teď poslouchejte pozorně, Severusi. Přijde čas - po mé smrti - neodporujte mi a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že se lord Voldemort obává o život svého hada.“

„O Naginiho?“ podivil se Snape.

„Přesně tak. Pokud se stane, že lord Voldemort přestane posílat hada, aby vykonával jeho pokyny, a bude ho držet v bezpečí ve své blízkosti pod magickou ochranou, pak si myslím, že to bude bezpečné říci Harrymu.“

„Říci mu co?“

Brumbál se zhluboka nadechl a zavřel oči.

„Řekněte mu, že té noci, kdy se ho Voldemort pokusil zabít a kdy Lily obětovala vlastní život, aby tomu zabránila, se vražedná kletba odrazila na Voldemorta a kus Voldemortovy duše byl oderván od celku a vklouzl do jediné žijící duše, která zbývala v té pobořené budově. Část lorda Voldemorta žije uvnitř Harryho a to je to, co mu umožňuje mluvit hadím jazykem a také propojení s Voldemortovou myslí, kterému on nikdy neporozuměl. A zatímco je tento úlomek duše, aniž by ho Voldemort postrádal, pod Harryho ochranou, Voldemort nemůže zemřít.“

Harrymu se zdálo, že ty dva muže sleduje z druhého konce nějakého dlouhého tunelu, byli od něj tak vzdálení a jejich hlasy se Harrymu podivně ozývaly v uších.

„Takže ten chlapec… ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se docela klidně Snape.
„A sám Voldemort to musí udělat, Severusi. To je nezbytné.“

Nastalo další dlouhé ticho. Pak Snape řekl: „Myslel jsem… všechny ty roky…když jsme ho kvůli ní chránili. Kvůli Lilly.“

„Chránili jsme ho, protože bylo důležité ho učit, nechat ho vyrůst a nechat ho vyzkoušet svou sílu,“ řekl Brumbál s očima stále pevně zavřenýma.

„Mezitím se stává propojení mezi nimi stále silnější, roste až paraziticky; někdy jsem myslel, že to on sám tuší. Pokud ho znám, pak on sám vše naplánuje tak, že až se vydá, aby se postavil své smrti, bude to doopravdy znamenat konec Voldemorta.“

Brumbál otevřel oči. Snape vypadal vyděšeně.

„To jste ho udržoval naživu proto, aby mohl zemřít až v ten správný okamžik?“

„Nebuďte tak šokovaný, Severusi. Kolik mužů a žen jste viděl umírat?“

„V poslední době jenom ty, které jsem nemohl zachránit,“ řekl Snape. Vstal. „Využil jste mne.“

„Myslíte?“

„Špehoval jsem pro vás a lhal jsem, vystavoval jsem se pro vás smrtelnému nebezpečí. Všechno jenom proto, aby zůstal syn Lilly Potterové v bezpečí. A teď mi říkáte, že ho posíláte jako prase na porážku - “

„Ale to je dojemné, Severusi,“ řekl Brumbál vážně. „Nakonec jste dospěl k tomu, že toho chlapce máte rád, po tom všem?“

„Jeho?“ vykřikl Snape. „Expecto patronum!“

Z konce jeho hůlky vyrazila stříbrná laň; přistála na podlaze v kanceláři, poskočila a vyletěla z okna. Brumbál ji sledoval a když její stříbřitá záře zmizela, otočil se zpět ke Snapeovi s očima plnýma slz.

„I po tom všem?“

„Pořád,“ řekl Snape.

A výjev se proměnil. Nyní viděl Harry Snapea hovořit s Brumbálovým portrétem.

„Budete muset Voldemortovi dát správné datum Harryho odjezdu od jeho strýce a tety,“ řekl Brumbál. „Kdybyste to neudělal, vzbudilo by to podezření, neboť Voldemort věří, že jste dobře informován. Nicméně jim musíte podstrčit ten nápad s maskováním - což myslím udrží Harryho v bezpečí. Vyzkoušejte matoucí kouzlo na Mundunguse Fletchera. A Severusi, pokud budete donucen účastnit se toho pronásledování, dejte si záležet, abyste působil přesvědčivě… Spoléhám se, že zůstanete u lorda Voldemorta dobře zapsán co nejdéle to půjde, jinak budou Bradavice bez milosti ponechány Carrowovým…“

Teď seděl Snape s Mundungusem, v neznámé krčmě, hlavy u sebe, Mundungusův obličej vypadal zvídavě prázdný, Snape se zamračeně soustředil.
„Navrhneš Fénixovu řádu,“ mumlal Snape, „aby použil past. Mnoholičný lektvar. Identické Pottery. Je to jediná věc, která by mohla fungovat. Zapomeneš, že jsem ti to navrhl já. Budeš to prosazovat jako svůj vlastní nápad. Rozumíš?“

„Rozumím,“ mumlal Mundungus, jeho oči nezaostřené…

Nyní byla jasná temná noc a Harry letěl na koštěti společně se Snapem. Byl doprovázen dalšími Smrtijedy s kápěmi a vpředu byl Lupin a Harry, který byl ve skutečnosti George… Smrtijed vpředu před Snapem zvedl svoji hůlku a ukázal přímo na Lupinova záda –

„Sectumsempra!“ vykřikl Snape.

Avšak kouzlo určené pro Smrtijedovu ruku s hůlkou je minulo a místo toho zasáhlo George.

A dále, Snape klečel v Siriusově starém pokoji. Když četl starý dopis od Lily, slzy mu kanuly z konce jeho hákovitého nosu. Druhá strana byla popsána jen několika slovy:

Mohl vůbec někdy být přítel Gellerta Grindelwalda? Osobně myslím, že mu pouze odchází rozum!

S láskou,
Lily


Snape se vzal stránku, jež nesla Lilyin podpis a její lásku, a zasunul ji dovnitř svého hábitu. Potom roztrhl fotografii, kterou také držel, a ponechal si tu polovinu, na které se Lily smála, a druhou polovinu zobrazující Jamese a Harryho hodil zpět na podlahu pod prádelník…
A nyní stál Snape znovu ve své ředitelské pracovně, když Phineas Nigellus přispěchal do svého portrétu.

„Pane řediteli! Stanují v Deanově lese! Ta mudlovská šmejdka - “

„Nepoužívejte to slovo!“

„ - tedy ta Grangerovic holka, zmínila to místo, když otvírala svůj batoh a já ji slyšel!“

„Dobře. Velmi dobře!“ vykřikl za ředitelovou židlí Brumbálův portrét. „Nyní, Severusi, ten meč! Nezapomínejte, že musí být získán, když je ho třeba a za podmínky určité udatnosti - a on nesmí vědět, že jste mu ho dal vy! Pokud bude Voldemort číst v Harryho mysli a spatří vás mu pomáhat - “

„Já vím,“ řekl stroze Snape. Přistoupil k Brumbálově portrétu a na straně jej stiskl. Obraz se odsunul stranou a odkryl za sebou skrytý prostor, z nějž Snape vzal Nebelvírův meč.

„A stále mi nehodláte říct, proč je tak důležité, aby Potter získal ten meč?“ řekl Snape, když přes sebe přehodil cestovní plášť.

„Ne, nehodlám,“ řekl Brumbálův obraz. „On už si už s ním bude vědět rady. A Severusi, buďte velmi opatrný, asi by vás neviděli příliš rádi po té nehodě s Georgem Weasleym - “
Snape se u dveří otočil.

„Nestrachujte se, Brumbále,“ řekl chladně. „Mám plán…“

A Snape opustil místnost. Harry se zvedl od myslánky a o pár chvil později ležel na kobercích na podlaze v té stejné místnosti. Snape jako by za sebou právě zavřel dveře.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Snape

(verca, 6. 3. 2008 16:58)

Ja u tyhle kapitoly brecela.....Je mi ho HROZNR LITO......je to dobre vymysleny,jako ten zvrat,to skoro nikdo necekal,ale on trpel nejvice a jete takhle zemrel?????????????MOHL ALESPON DUSTOJNEJI UMRIT!!!!!a lituju toho herce az tuhle scenu s tim hadem bude muset zahrat.....

Don´t make me destroy you Severus Snape

(Mistr Brody, 18. 1. 2008 19:17)

vouvouvouvouvou its big love

Snape

(Ivule, 3. 1. 2008 20:22)

Vau..Tak to je pěkný zvrat..!!Nakonec toho Snapea miluju:-)

Vzrat

(Duše, 1. 1. 2008 13:32)

Velkej vzrat je,že Harry je viteál!!

Snape

(Duše, 1. 1. 2008 13:30)

Já si vždycky myslela,žže ja hnusnej,ale tet je mi to jasný.Moch,ale umřít důstojnějš!!!

o Snapeovi

(ecelor, 30. 12. 2007 11:53)

Po šestke som skutočne Snapea nenávidel a dovtedy som si myslel, že je vlastne dobrý, že Dumbledore vie, prečo mu dôveruje...

Moja kamoška ma však presvedčila, že možno ho Mr. D. presvedčil, aby ho zabil on a ušetril tak Malfoya. Týmto vzdávam hold jej predvídavosti (túto teoriu mi povedala ešte predtým než bol HP7 vydaný v angline).

Nič to však nemení na tom, že Snape Harryho nenávidel a videl v ňom Jamesa, ktorý ho obral o Lilly, takže aj keby prežil, s Potterom by sa pravdepodobne nikdy nespriatelil.

Miloval len Lilly.

rokfort

(Bondy Petrak, 15. 12. 2007 8:56)

Kto by chcel chodit na moju skolu ? moja skola sa vola www.extra-rokfort.estranky.cz http://www.extra-rokfort.estrany.cz

tupy vyraz

(nici, 13. 12. 2007 12:17)

no naozaj neviem co napisat bo som nikdy nemala rada snapea ................ale teraz..........
ked somto docitala zostala som ako obarena.............
vau .....to jesialene

Promiň Snape

(Chocomog, 7. 12. 2007 17:33)

Omlouvám se Snape,já tě vždycky považoval za hnusáka,ale ta situace v šestce, kdy jsi zabil brumbála.....chebfvcjvfvfjdifdkjd
A taky v šestce:,,Bereme neverbální zaklínadla Pottere!"
,,Ano."
,,Ano PANE"
,,Mě nemusíte říkat pane."

myšlenka

(verča, 30. 11. 2007 20:17)

si myslím, že za jeho smrt může brumbál

neuvěřitelný

(Millagros115, 25. 11. 2007 15:20)

Já ho celých 6 dílů považovala za neuvěřitelnýho podrazáka a sviňáka, ale jak je vidět - spletla jsem se. J.K.R. už fakt neví co roupama.... Co bude v další kapitole???? Nějeký další zvrat??!!

KRÁSA

(ELLA, 22. 10. 2007 16:52)

SNAPE JE NEJLEPŠÍ! TA BABA ROWLINGOVÁ TO S JEHO SMRTÍ TAKY MOHLA VYMYSLET JIMAK... ALE CO SE DA DĚLAT :-(

Uleva

(Bara, 19. 10. 2007 21:44)

Super ja jsem mela Snapa vždycky ráda a už jsem si fakt myslela že je na špatný strane. Naštestí ne. :-)

hustacky...

(Zaklínač, 16. 10. 2007 19:29)

Sem si myslel ze Snape je svině,ale není to pravda

super

(gilbo, 2. 10. 2007 22:47)

tak takové zvraty jsem nečekala, je to super kapitola, jsem zvědavá jak se to vyvrbí dál:-D

Je to best

(helush, 25. 9. 2007 8:37)

Konec týdle kapitoly a celá další jsou totálně nejlepší.... Snape je prostě borec, je mi ho docela líto, když si vezmu, jak se kněmu harry choval...

Mněním názor na Snapea

(kecka, 21. 9. 2007 20:17)

Tohle mě přesvědčilo a je mi ho trochu líto, co všechno musel protrpět. Já ho vždy považovala za hnusáka, ale měním názor.

Opravdu geniální

(Klarushe, 21. 9. 2007 15:00)

Tenhle díl je snad nejšílenější ze všech. Takové zvraty snad nemohl čekat vůbec nikdo. Rowlingová je fakt šílená. Samé napětí a tajemství samo...

Snape je hnusák...

(anarch, 11. 9. 2007 22:30)

...a taky zůstane...jak romantické kvůli nějáké babě...dobře mu tak že zgebl:D

Nice

(-----------, 5. 9. 2007 20:23)

Snape 4ever