Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


31. kapitola - Bitva o Bradavice

2. 8. 2007

31. kapitola - Bitva o Bradavice



Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů.
Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat.

„...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“

Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie Macmillan a vykřikl:

„A co když chceme zůstat a bojovat?“
Část studentů zatleskala.

„Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“

„A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“

„Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se odsud dostali do bezpečí.“

„Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu.

„Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích.
Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel, lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat.

„Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “

Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí. Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století.

„Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“

V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.

„Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“

Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla třesoucí se ruku a vykřikla,

„Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“

Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula.

Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni vytahují hůlky.

„Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“

Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně.

„Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová.

Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven.

„V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“

Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu.

„Kde jsou Ron a Hermiona?“

„Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně.

Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat.

„Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží – Havraspárské, Astronomické a Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím, Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje ochranu u tajných vchodů do školy –“

„ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley souhlasně pokýval hlavou.

„Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“

„Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“

„Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“

Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní myšlenky z hlavy.

„Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“

„Ano – dobře –“

Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček, která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit....

Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže.

To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje.

Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém, který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo z žijících neviděl.

Nikdo z žijících...

Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti.
Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku, aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli své spolužáky či sourozence...

Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním.

„Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“

Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje.

„Harry! Chlapče drahá!“
Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do ledové vody.

„Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“
Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě.

„Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “

„Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“

„Uvidíme – “

Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se studentů.

„Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“
Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky. Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí.

Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak před ním prchá.
„Hej – moment – počkejte!“

Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil.

„Vy jste Šedá dáma?“

Beze slova přikývla.

„Duch Havraspárské věže?“

„Správně.“
Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem.

„Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému.

Přes rty ji přeletěl chladný úsměv.
„Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“

„POČKEJTE!“

Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

„Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle.“
„Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace studentů mě otravovaly – “

„Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“

Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“

„No tak mi pomozte!“

Její klid se vytrácel.
„To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “

„Tvé matky?“

Vypadala, že se na sebe zlobí.
„Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“

„Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?“

„Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “

„Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči. „Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“

Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.

„To já jsem ukradla diadém své matce.“

„Vy – vy jste co?“

„Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“

Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala.

„Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“
„Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“

Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.

„Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl.“

„Baron? Myslíte – “

„Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře,“ dodala hořce.

„A ...a diadém?“

„Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě.“

„V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“

„V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“

„V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.

„Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“

Zavřela oči a přikývla.
„Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“

Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo.

„No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být velmi okouzlující, když chtěl...“

Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit –

„ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku.
„Prosím?“

„Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.
„Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji vám!“
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy?

Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.

„Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy.

„Co to – “
„Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“

Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu.

„Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.

„Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“

„Hagride, odkud jsi přišel?“

„Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně.

„Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“

„Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je Ron s Hermionou?“

„To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“

Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.

„Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.

„Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu někde musí být.“

Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:
„Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“

Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách...

A než došli na konec chodby rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z Ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.

Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...
Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student – takže znal tajemství, které znal jen Voldemort, a na které Brumbál nikdy nepřišel –

Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči.

„Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes hradby – to se jim nebude líbit!“

Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu.
Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád.

„Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.

Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník.

„Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“
Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.

„Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň. Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly...

„Pottere!“

Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
„Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“

„Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “

„Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí?Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?“

„Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“

Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.

Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...

Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.

„Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry.
„V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron.

„V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil.

„Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna.
„Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál, jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“

„Co to sakra – “

„Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše.

Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si právě uvědomil s baziliškovy lebky.

„Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím hlasem!“

„To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“
Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk.

„Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“
„Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“

„Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“

„Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení. „
„Geniální!“ zahřměl Harry.

„Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“
Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky.

„Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ Mluvil Harry rychle. „Schoval ji přesně tam, kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam kde si lidé schovávali věci po staletí. On si myslel že je jediný kdo ji našel. Pojd‘te.”

Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku.

“Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala.

“Můžeš nám říct co se tady děje.”

“Jsou všichni v pořádku?” řekla Ginny a Tonksová najednou.
“Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. “Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí hlavy?”

Věděl že se místnost nepřemění dokud v ní budou lidé.
“Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod , myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený když Aberforth opustil svoji hospodu?”
“Bojuje,” řekl Harry.

“Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. “Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody.

Harry se podíval na Tonksovou.
“Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?”

“Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. “máma se o něj postará
– viděli jste Remuse?”

“Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“ Bez dalších slov Tonksová zmizela.

“Ginny,” řekl Harry, “Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat‘.”

Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.
“Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. “Musíš se pak vrátit dovnitř!”

“Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. “Na někoho jsme zapomněli!” “Na koho?” zeptala se Hermiona.
“Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?” “Myslíš že by jsme je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry.

“Ne,” odpověděl Ron popravdě, “Myslím že by jsme jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit aby pro nás zemřeli –“

Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.

„Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:

„Hej! Máme tu válku!“

Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
„Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, “takže, ted‘ nebo nikdy, ne?”

“Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. “Myslíš že – že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?”

“Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.

Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila: Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve;
Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost.

“Doufejme že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev.

“Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas: Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.

“Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jeho šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich. “Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.”

“Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová.

“Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, “od té doby jsem ho neviděl!” “Tonksová,” řekl Ginny, “Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“

Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu.

“Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. “Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovy a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi za kterou byla schována komnata nejvyšší potřeby.

Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi.

Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů.

“A on si nikdy neuvědomil že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho.
“Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .”

“Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .”

Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka.

Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se, Pottere.“

Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.

„To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem.

„Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?“

„Moje matka,“ odpověděl Draco.

Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.

„No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry.

„Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný – Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. „Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“

„Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj…

„A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.

V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat dovnitř.“

„Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?“

„Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“

Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“

Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.

„Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“ a hora věcí před ním se přestala pohybovat.

„Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!“

„No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?“

„Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“

„Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“

„Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“

„Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“
Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na kterých přistála busta.

„PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho chce živého…“

„No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na tom…?“

Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl stranou.

„To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“

Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí.

„Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval.

„Expelliarmus!“

Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na Crabbea, která jen těsně minula cíl.

Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem.

„Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“

„HARRY!“ zaječela.

Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea, jak utíkají ze všech sil směrem k nim.

„Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu.

Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily.

„Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě vypařoval do vzduchu.

„UTÍKEJ!“

Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.

Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo pozřelo.


Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a obklopoval je nesmírný žár.

„Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“
„Tady!“

Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od podlahy.

Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob umírání… tohle nikdy nechtěl…

„Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz černý kouř dveře.
A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých plamenů.

„Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu.

Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud nebyl spálený jako dřevo…

A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla –

„JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště.

„Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat – kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku –

„Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky –

Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi chodby naproti komnatě.
Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle Goyla, který byl stále v bezvědomí.

„C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“
„Je mrtvý,“ řekl Ron krutě.

Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží, krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo: kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů. Projela jím vlna paniky.

„Kde je Ginny?“ zeptal se ostře.

„Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“

„Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal, škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo.

„Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“
„Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry, co to máš v ruce?“

„Cože? Jo, tohle – “

Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí.

Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást, pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě rozpadla mezi prsty.

„To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému.
„Prosím?“

„Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho –?“
„Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně.

„Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“

„Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme hada – “
Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem.

Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh vlasů –

„Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám výpověď?“

„Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele podíval na Percyho.

„Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “

Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat, bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama. Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo –

Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě…

Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo.

„Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“

Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jaak by to vypadalo

(:(, 29. 4. 2011 19:11)

řeknete jak by vypadalo kdyby všeci přežily ale jak řika Brumbal smret je jen dalši cesta kterou musíme jít, ale je to jasne že každy dil je horší to si myslite že zlo neni nebo co ale dobro nelze porazit a každy si ty postavy muže uchovat vvsrdci a jestli se vam to neliby tak si tu knižku přepište a dejte tam že nikdo nezemře schvalne kdo to bude mit lepši

Happyend

(Suzzy, 9. 4. 2008 19:55)

Kdyby neumřel ani jeden z těch dobrých a kdyby všichni smrtijedi byli poraženi nevypadalo by to jako pohádka? Neskončilo by to až moc šťastně?
Já si myslím že Rowlingová neměla na výběr. Musela nechat zemřít někoho z hlavních postav.

:-(

(hermiona de la krum, 19. 2. 2008 20:22)

to ze umreli vase nej postavy neznamena ze by zemreli zbytecne pohli nam vsem z B.A. a fenixova radu zabit voldemorta a proto necht jejich pamatka vsvetaa na vekyy a ti co se jim na zapesti trpity znameni zla necht stroskotajii jako ostatnii smrtijedi s hulobou soustrastii nad stratami mylovanych postav Fenixuv rad a Brumbalova armada????????????????????

TO SNAD NE!!

(Gréta, 26. 1. 2008 19:29)

Jak mohla necht zabít Freda???PProč zrovna jeho??Proč ne třeba Percyho??Fred byl jeden z mých nejoblíbenějších s Georgem!!Ale takhle to nemá cenu když umřel Fred!!To nebude taková sranda a George bude smutnej jak želva!!!!Brečím!!Hrozně BREČÍM!!!!!!!!!!!!!!

Don´t make me destroy you

(Mistr Brody, 15. 1. 2008 17:08)

Smrtijed:Voldemort Zhebne zhebne zhebne.

Má to dvě stránky

(Duše, 31. 12. 2007 21:27)

Souhlasim se všema,že to J.K.Rowlongová přehnala,ale na druhou stránku je to válka a ve válce umírají i ti nejlepší.

Armaggedon

(ecelor, 29. 12. 2007 23:50)

To jo je už hádam koniec sveta!!!!!!!!!!
Súhlasím s nici - po tomto už mohli pokojne umrieť Harry, Hermiona a Ron. A z Hagrida sa mohol vykľuť Voldemortov priaznivec a zabiť aj McGonagallovú.

To je děs!!!!

(Kuřitková M, 28. 12. 2007 12:42)

To VÁŽNĚ J.K.R. přehnala!!!Zabít Lupina a Tonksovou to by mi tak nevadilo,ale zabít Freda to už vážně přehnala!!!Dvojčata byla moje nej... postavy z celýho frilmu a ted tohle!!!!!!!Chudák Fred!!!!!!!!!!!!

VÍTEZSTVÍ VODLEMORTOVI

(Smrtijed, 18. 12. 2007 15:30)

Jeste ze chcípli snad Voldemorík Vyhraje!!!

Smrtijedi Forever!!!

Souhlasim-možná

(Mistr Brody, 17. 12. 2007 21:04)

Já vim zabila tam moc lidí alespoň jednu postavu tam mohla ušetřit například Freda možná že vynalezli zákusek kterej oživuje i když pochybuju.I když z druhího pohledu J.K R chápu je to poslední díl tak to musí být trochu brrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

no todleto

(ouha, 16. 12. 2007 7:47)

ty jo fakt nenormální je a to má být pro děti?? moe 6tiletá kamárádka se bojí 5ky a co řekne na 6-ku a 7-čku???a je to krvák mě je dvanáct a fakt někdy se i když to čtu bojim:(

J.K.R. se zblaznila asi ji preskocilo

(nici, 13. 12. 2007 11:49)

to mohla zabit aj harryho ked ich jeuz tolko mrtvych

co si to j.k.r dovolila

(J.k.r je kurva, 1. 12. 2007 16:25)

proc musel umrit zrovna lupin fred a tonksova to prehani takovejch mrtvol

lupin a tonksová

(páv , 30. 11. 2007 13:52)

nevite nekdo kde zabijou lupina a tonksovou na konci je psany ze odnaseji jejich mrtva tela a nevim kdy je zabili a podrobne se mi to cist nechce si to prectu az v knizce a nasel sem zatim pouze colina a freda

to neeeeeeeee!

(werushka, 29. 11. 2007 15:23)

tak tohle už j.k.r.vážně přehání

ne, ne, neeee

(Evča, 25. 11. 2007 14:42)

Brečím, fakt brečím jak malé děcko...

Ta si snad dělá pr***

(Millagros115, 25. 11. 2007 14:37)

Proč ho nechala zabít - vždyť je to čím dál větší krvák!!!!!!

to je kurva

(uhec, 24. 11. 2007 19:11)

proc freda

Proc ho:-(

(honza, 22. 10. 2007 16:54)

byl jeden s mojich nejoblibenejsich:-(

to snad není možné

(gilbo, 2. 10. 2007 13:58)

kolik postav ještě hodlá zabít?? To je hrůůůza!