Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


29. kapitola - Ztraceny diadém

2. 8. 2007

29. kapitola - Ztraceny diadém

„Neville – co to – jak - ?“

Ale Neville si Rona a Hermiony všiml a s potěšením je objímal. Čím déle se Harry na Nevilla díval, tím hůř se mu jevil: jedno jeho oko bylo žlutofialově napuchlé, po celém obličeji měl hluboké šrámy a celkově to vypadalo, že dost zažil. I přes ten potlučený vzhled zářil štěstím. Když pustil Hermionu, znovu řekl,

„Já věděl že přijdete! Pořád jsem říkal Seamusovi, že je to jen otázka času!“

„Neville, co se ti to stalo?“

„Co? Tohle?“ Neville nad svými zraněními mávnul rukou. „To nic není, počkejte, až uvidíte Seamuse. Můžeme teda vyrazit? A ještě něco,“ otočil se na Aberfortha, „Abe, možná, že ještě pár lidí přijde.“

„Ještě pár lidí?“ zopakoval znepokojeně Aberforth. „Co tím myslíš, ještě pár lidí, Longbottome? V celý vesnici je zákaz vycházení a nastražili tam Vřeštící kouzlo!“

„Vím, a proto se budou přemisťovat přímo do baru,“ řekl Neville. „Prostě je pošli průchodem, až se tu ukážou, dobře? Mockrát díky.“

Neville podal Hermioně ruku a pomohl jí vyškrábat se na krbovou římsu a do tunelu; následoval Ron a za ním Neville. Harry se otočil na Aberfortha.

„Nevím jak vám poděkovat. Dvakrát jste nám zachránil životy.“

„Tak si na ně dávejte pozor,“ řekl Aberforth nevrle. „Potřetí se mi to možná nepovede.“

Harry se vyhoupl na římsu a prolezl dírou za Arianiným portrétem. Kamenné schůdky za ním byly příjemně uhlazené, zdálo se, že průchod je tam už roky. Na zdech visely mosazné lampy a hliněná zem byla ošoupaná a hladká; jak šli, jejich stíny za nimi poskakovaly po zdech a neúnavně je sledovaly.

„Jak je to tu dlouho?“ zeptal se Ron, jakmile vyrazili. „Na Pobertově plánku to není, že Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jenom sedm průchodů.“

„Všechny je zablokovali už před začátkem roku,“ řekl Neville. „Se všemi mozkomory a Smrtijedy je nemožný se skrz ně dostat, ale to nevadí....Je to pravda? Vážně jste se vloupali ke Gringottům? A uletěli na drakovi? Je to všude, všichni o tom mluví, Carrow zmlátil Terryho Boota, protože to vykřikoval u večeře ve Velké síni!“

„Jo, je to pravda,“ řekl Harry.

Neville se radostně zasmál.
„A co jste udělali s tím drakem?“

„Pustili ho,“ řekl Ron. „A Hermiona si ho tak moc chtěla nechat..“

„Nepřeháněj, Rone-“

„Ale co jste dělali? Lidi říkají, že jenom utíkáš, Harry, ale to si nemyslím. Myslím, že po něčem jdete.“

„Máš pravdu,“ řekl Harry, „ale řekni nám něco o Bradavicích, Neville, nic nevíme.“

„Už... No, už to nejsou ty opravdové Bradavice,“ řekl Neville a pomalu mu tvrdnul úsměv.

„Víte o Carrowových?“

„To jsou ti dva Smrtijedi, co tu učí?“

„Víc než učí. Mají na starost veškerou kázeň a moc rádi trestají, tihle Carrowovi.“

„Jako Umbridgeová?“

„Pche, ta je vedle nich neškodná. Všichni ostatní učitelé jim musí nahlásit, pokud něco vyvedeme. Ale pokud se tomu můžou vyhnout, tak jim to neřeknou. Řekl bych, že učitelé je nenávidí úplně stejně jako my.“

„Amycus, ten chlap, vyučuje to co bývalo Obrana proti černé magii, až na to, že teď je to jen Černá magie. Musíme se učit kletbu Cruciatus na lidech, co si vysloužili tresty – “

„Cože?“
Hlasy Harryho, Rona a Hermiony se odrážely sem a tam chodbou.

„Jo,“ řekl Neville. „To odsud mám tohle,“ a ukázal na obzvlášť hluboký šrám ve tváři. „Odmítl jsem to udělat. Ačkoliv, někteří lidé se v tom přímo vyžívají; Crabbe a Goyle to milují. Řekl bych, že to je poprvé, co jim něco jde.“

„Alecto, Amycova sestra, vyučuje Mudlovskou výchovu, která je povinná pro všechny. Všichni ji musíme poslouchat, když vykládá. že mudlové jsou jako zvířata, blbí a špinaví, a jak nutí kouzelníky se pořád skrývat a že přirozená cesta je převrat. Odsud mám tohle,“ a ukázal na další šrám ve tváři, „za to, že sem se jí zeptal, kolik mudlovské krve s bratrem mají.“

„Sakra, Neville,“ řekl Ron, „ty vážně víš, kdy se ozvat.“

„Ty jsi ji neviděl,“ řekl Neville. „Taky bys to nevydržel. Věc se má tak, že jakmile se proti nim někdo postaví, ostatním to dává naději. Všiml jsem si toho, když to dělal Harry.“

„Jo, ale pak tě používají jako brusku na nože,“ řekl Ron a mírně se odtáhnul, jak prošli kolem lampy a Nevillova zranění tak vystoupila ještě víc.

Neville pokrčil rameny.
„To je jedno, oni nechtějí prolít moc čisté krve, takže nás jen trochu pomučí, když remcáme, ale nakonec nás nezabijí.“

Harry nevěděl, co bylo horší, jestli ty věci, co jim Neville právě řekl, nebo ten samozřejmý tón, kterým to vyprávěl.

„Jediní ve vážném nebezpečí jsou ti, jejichž přátelé a příbuzní dělají trable venku. Už berou vězně. Starý Xeno Láskorád byl v Jinotaji trochu moc upřímný, takže Lenku odtáhli z vlaku, když jela domů na Vánoce.“

„Neville, je v pořádku, my ji viděli – “

„Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu.“
A vytáhl z kapsy zlatou minci, ve které Harry poznal jeden z falešných galeonů, které používala Brumbálova armáda k posílání zpráv.

„Skvěle se osvědčily,“ řekl Neville, a usmál se na Hermionu. „Carrowové nikdy neprokoukli, jak komunikujeme, a to je vytáčelo. Plížili jsme se pokaždé v noci po chodbách a psali na zdi věci jako: Brumbálova armáda, Stále verbujeme a tak dál. Snape to nesnášel.“

„Plížili?“ řekl Harry, který si všimnul minulého času.

„No, pěkně se to zkomplikovalo,“ řekl Neville. „O Vánocích jsme ztratili Lenku, Ginny se nevrátila z velikonočních prázdnin a my tři jsme byli něco jako vůdci. Zdálo se, že Carrowovi vědí, že za dost z toho můžu, takže po mě dost tvrdě šli. A nakonec chytli Michaela Cornera, když se snažil pustit prvňáka, kterého svázali, a dost ho zmučili. To lidi vystrašilo.“

„Nekceej,“ zamumlal Ron, jak cesta začala stoupat.

„No jo, nemohl jsem po lidech chtít, aby pokračovali po tom, co se stalo Michaelovi, takže jsme od podobných kousků upustili. Ale pořád jsme bojovali, chovali se aspoň trochu ilegálně až do doby před pár týdny. To se rozhodli, že je jen jediná cesta, jak mě zastavit, a šli si pro babičku.“

„Cože udělali?“ vyhrkli Harry, Ron a Hermiona dohromady.

„Jo,“ řekl Neville, a začal trochu funět, protože cesta stoupala dost strmě, „no, aspoň vidíte, jak uvažují. Únosy dětí, aby zklidnili jejich příbuzné, fungovaly vážně dobře. Kdy to začnou dělat naopak, byla tudíž jenom otázka času. Problém byl ten,“ otočil se na ně a Harry byl překvapen jak se šklebí, „že si s babičkou ukousli o něco větší kousek, než byli schopni spolknout. Malá stará čarodějnice, která žije sama, asi si mysleli, že nebudou muset poslat někoho mimořádně silného. Každopádně,“ uchechtl se Neville, „Dawlish je pořád u Sv. Munga a babička je na útěku. Poslala mi dopis,“ a poklepal rukou na náprsní kapsu, „a napsala mi, že je na mě pyšná, že jsem pravým synem svých rodičů a že v tom mám pokračovat.“

„Hustý.“ řekl Ron.

„To jo,“ odvětil Neville vesele, „Jakmile si však uvědomili, že nade mnou nemají žádnou moc, rozhodli se, že Bradavice můžou přece jenom fungovat i beze mě. Nevím, jestli mě chtěli zabít nebo poslat do Azkabanu, každopádně jsem věděl, že je čas zmizet.“

„Ale,“ řekl Ron zmateně, „nemíříme – nemíříme snad do Bradavic?“

„Jasně,“ řekl Neville. „Uvidíte. Už jsme tu.“

A hned za rohem, přímo proti nim, byl konec průchodu. Další krátké schodiště vedlo do průlezu úplně stejného jako za Arianiným portrétem. Neville ho otevřel a prolezl skrz. Jak ho Harry následoval, slyšel ho jak volá: „Podívejte, kdo to je! No neříkal jsem vám to?“

Jakmile se Harry objevil v pokoji za průchodem, ozvalo se několik výkřiků:
„HARRY!“ „To je Potter, to je POTTER!“ „Rone!“ „Hermiono!“

Harry byl poměrně zmatený ze všech těch barevných závěsů, světel a tváří. V příštím okamžiku byli zaplaveni, objati, poplácáni po zádech a rozcucháni něčím, co se zdálo být davem více než dvaceti lidí. Jakoby právě vyhráli finále ve Famfrpálu.

„Dobře, dobře, uklidněte se!“ volal Neville a jak dav pomalu ustupoval, Harry byl schopen registrovat jejich okolí.

Vůbec tu místnost nepoznával. Byla ohromná, vypadala spíš jako vnitřek mimořádně přepychové stromové skrýše nebo možná gigantické kajuty. Pestrobarevné houpací sítě byly zavěšeny ze stropu a z balkónu obíhajícího zdi z tmavého dřeva, které byly zakryty gobelíny. Harry viděl zlatého Nebelvírského lva, vyzdobeného na šarlatové; černého jezevce z Mrzimoru, vyvedeného na žluté a bronzového orla na modré z Mrzimoru. Jedině Zmijozelská stříbrná a zelená chyběly. Dále napěchované knihovny, několik košťat opřených o zeď a v rohu velké dřevěné rádio.

„Kde to jsme?“

„Komnata nejvyšší potřeby, samozřejmě!“ řekl Neville. „Překonala sama sebe, co?“

Carrowovi mě pronásledovali a já věděl že mám jen jednu možnost, kde se skrýt: podařilo se mi projít dveřmi a tohle jsem tu našel. No, není to úplně to samé, jako když jsem přišel poprvé, bylo to o hodně menší, byla tu jen jedna houpací síť a jenom Nebelvírské gobelíny. Ale rozpínala se čím dál tím víc, jak členové B.A. přicházeli.

„A Carrowovi se nedostanou dovnitř?“ zeptal se Harry, hledajíc dveře.

„Ne,“ řekl Seamus Finnigan, kterého si Harry nevšiml, dokud nepromluvil: Seamusova tvář byla pošramocená a oteklá.
„Je to vhodná skrýš, a dokud je tu alespoň jeden z nás, tak na nás nemůžou, dveře jim nejdou otevřít. To všechno díky Nevillovi, to se mu vážně povedlo. Můžeš požádat přesně o to co chceš – jako, „nechci aby se sem kdokoliv z Carrowových nohsledů mohl dostat.“ – a ta místnost ti to vyplní! Jen se musíš ujistit, žes zavřel zadní vrátka. Neville je vážně borec!“

„Je to vážně tak jednoduché,“ řekl Neville skromně. „Byl jsem tu asi den a půl, začínal jsem mít vážně hlad a přál jsem si, abych měl něco k jídlu, a v tom se otevřel ten průchod do Prasečí hlavy. Prošel jsem skrz a potkal Aberfortha . Zásobuje nás jídlem, protože z nějakého důvodu tohle ten pokoj neumí.“

„No jo, jídlo je jedna z pěti výjimek podle Gampova zákona o Základních Přeměnách,“ řekl Ron k všeobecnému údivu.

„Takže jsme se tu skrývali skoro dva týdny,“ řekl Seamus, „a prostě vytváří nová lůžka, kdykoliv potřebujeme a dokonce zvládla i pěknou koupelnu, když se tu začaly objevovat holky – “

„- protože tušila, že se možná budeme chtít umýt.“, dodala Levandule Brownová, které si dosud Harry nevšiml. Teď když se začal pořádně rozhlížet, všiml si mnoha známých obličejů. Byla tu obě Patilova dvojčata, stejně tak Terry Boot, Ernie MacMillan, Anthony Goldstein a Michael Corner.

„Řekni, co jste prováděli,“ řekl Ernie, „Nemůžeme se shodnout, snažíme se poslouchat Potterovu Hlídku jak jen to jde,“ a ukázal na rádio. „Vy jste se nevloupali ke Grigottům?“

„Vloupali!“ řekl Neville. „A ten drak je taky pravda!“
Místnost propukla v potlesk a ozvalo se i několik výkřiků; Ron se uklonil.

„Po čem jste šli?“ optal se dychtivě Seamus.

Než kdokoliv z nich mohl cokoliv dodat, Harry ucítil hroznou, spalující bolest v jizvě, jak se rychle otočil zády k zvědavým a potěšeným tvářím, Komnata nejvyšší potřeby zmizela a on stál uprostřed poničené kamenné boudy.

Hnijící prkna byla vytrhána z podlahy, vykopaná zlatá truhla stála otevřená před prázdnou dírou a zela prázdnotou. Voldemortův zuřivý výkřik vibroval v Harryho hlavě. S obrovským úsilím se odpoutal od Voldemortovy mysli a objevil se tam, kde stál předtím, podpírán Ronem.

„Jsi v pořádku?“ řekl Neville, „co si takhle sednout? Čekám, že jsi dost unavený, co?“

„Ne,“ odpověděl Harry.

Podíval se na Rona a Hermionu a beze slov se jim snažil říct, že Voldemort právě zjistil ztrátu jednoho z viteálů. Čas ubíhal strašlivou rychlostí, jestli Voldemort navštíví příště Bradavice, mohli by přijít o svou šanci.

„Musíme vyrazit,“ řekl a podle jejich výrazů poznal že mu rozumí.

„Co budeme dělat Harry?“ zeptal se Seamus, „jaký je plán?“

„Plán?“ opakoval Harry. Veškerou svou vůlí se upíral k ubránění sebe sama před Voldemortovým běsněním; jeho jizva stále pálila. „No, je tu něco co – Ron, Hermiona a já – musíme udělat, a pak odsud zmizíme.“

Nikdo se už nesmál ani nepokřikoval. Neville vypadal zmateně.

„Co myslíš tím, že ‚odsud zmizíte‘?“

„Nepřišli jsme, abychom tu zůstali,“ řekl Harry a mnul si svou jizvu, aby tak zmírnil bolest.
„Musíme udělat něco důležitého – “

„Co je to?“

„Já – to vám nemůžu říct.“

Po tomhle se zvedla vlna reptání; Neville svraštil obočí.
„Proč nám to nemůžeš říct? Má to přece pomoci v boji proti Ty-víš-komu, nebo ne?“

„To jo – “

„Pak ti tedy pomůžeme.“
Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří s nadšením, další s vážnou tváří. Pár z nich se zvedlo ze židlí, aby tak dokázali svou odhodlanost pro okamžitou akci.

„Vy to nechápete,“ zdálo se, že Harry v posledních hodinách říkal tuhle větu často. „My – my vám to nemůžeme říct. Musíme to udělat – sami.“
„Proč?“ zeptal se Neville.

„Protože…“ Zoufale chtěl začít hledat zbývající viteál, nebo si alespoň promluvit s Ronem a Hermionou, kde by měli zahájit pátrání, takže těžko formuloval své myšlenky. Jizva ho stále pálila. „Brumbál nám třem nechal práci,“ navázal opatrně, „a my to nemáme nikomu říkat – tím myslím, že chtěl, abychom to udělali jenom my tři.“

„Jsme jeho Armáda,“ řekl Neville. „Brumbálova Armáda. Jeli jsme v tom všichni společně, pokračovali jsme, když vy jste byli pryč – “

„Nebyl to zrovna piknik, kamaráde,“ poznamenal Ron.

„Nikdy jsem neřekl, že byl, ale nechápu, proč byste nám nemohli důvěřovat. Každý v Komnatě bojoval a sem se dostali, protože je honili Carrowovi. Všichni, co jsou tady, dokázali, že jsou Brumbálovi oddaní – a tobě taky.“

„Podívejte se,“ začal Harry, aniž by věděl, co vlastně řekne, ale bylo to jedno: dveře tunelu za ním se právě otevřely.

„Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, myslel jsem, že tady budete!“

To byli Lenka a Dean. Seamus spokojeně zavýsknul a běžel obejmout svého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj, všichni!“ pozdravila Lenka šťastně. „Ach, je tak skvělé být zase zpátky!“

„Lenko,“ řekl Harry roztržitě, „co tady děláš? Jak ses sem –?“

„Poslal jsem pro ni,“ vysvětlil Neville a zvedl falešný galeon. „Slíbil jsem jí a Ginny, že pokud se objevíte, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že pokud se objevíte, bude to znamenat převrat. Že svrhneme Snapea a Carrowovy.“

„Samozřejmě, že je to tak,“ pronesla Lenka hbitě, „Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?“

„Poslouchejte,“ řekl Harry, kterému zněl v hlase podtón paniky, „je mi líto, ale proto jsme se nevrátili. Musíme něco udělat, a pak – “

„Necháte nás v téhle špíně?“ vyhrkl Michael Corner.

„Ne!“ vykřikl Ron. „To, co děláme, přinese užitek všem, jde o to, abychom se zbavili Vy-víte-koho – “

„Tak nás nechte, abychom pomohli!“ řekl Neville rozzlobeně. „Chceme se na tom podílet!“

Za nimi se ozval hluk a Harry se otočil. Srdce mu téměř selhalo: Ginny právě vystupovala z otvoru ve zdi, a v těsném závěsu ji následovali Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na Harryho zářivě usmála: úplně zapomněl, nebo nikdy plně neoceňoval, jak je překrásná, ale nikdy ještě nebyl tak nerad, že ji vidí.

„Aberforth začíná být trochu otrávený,“ řekl Fred a zvedl ruku jako odpověď na několik pozdravů. „Chce spát a jeho hostinec se přitom změnil na vlakové nádraží.“

Harrymu spadla čelist. Přímo za Lee Jordanem přišla Harryho ex-přítelkyně Cho Changová a usmála se na něj.

„Dostala jsem vzkaz,“ řekla, když ukázala svůj falešný galeon a šla se usadit vedle Michaela Cornera.

„Takže jaký je plán, Harry?“ zajímal se George.

„Žádný není,“ odvětil Harry, stále zmatený z náhlého příchodu tolika lidí, a byl neschopen všechno vstřebat, když ho jizva pořád silně pálila.

„Takže ho budeme vymýšlet za pochodu, že? Přesně tak to mám nejradši,“ poznamenal Fred.

„Musíš s tím přestat!“ otočil se Harry na Nevilla. „Proč si je všechny zavolal? Tohle je ztřeštěný – “

„Jsme ve válce, ne?“ řekl Dean a vytáhl svůj falešný galeon. „Vzkaz říkal, že Harry je zpátky a my budeme bojovat! Akorát musím sehnat hůlku – “

„Ty nemáš hůlku –?“ začal Seamus.

Ron se náhle otočil k Harrymu.

„Proč nemůžou pomoct?“

„Cože?“

„Můžou pomoct,“ Ron snížil hlas tak, že následující větu mohla slyšet jenom Hermiona, která stála mezi nimi. „Nevíme, kde to je. Musíme to najít rychle. Nemusíme jim říct, že je to viteál.“

Harry odvrátil pohled od Rona k Hermioně, která zamumlala,

„Myslím, že má Ron pravdu. Vždyť ani nevíme, co hledáme. Potřebujeme je.“ A když Harry vypadal nepřesvědčeně, „Nemusíš všechno dělat sám, Harry.“

Harry rychle přemýšlel, jeho jizva ho stále pálila a znovu hrozilo, že mu pukne hlava. Brumbál ho varoval, aby o viteálech neříkal nikomu jinému než Ronovi a Hermioně. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus… byl to pro něj přirozené… Přeměňoval se na Brumbála, který svá tajemství skrývá a bojí se důvěřovat ostatním? Ale Brumbál věřil Snapeovi a kam to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže…

„Fajn,“ řekl potichu pouze k nim dvěma. „OK,“ zavolal na celou Komnatu a všechen šum přestal: Fred a George, kteří vyprávěli vtipy pro pobavení nejbližších, zmlkli a všichni vypadali čile a vzrušeně.

„Je tady něco, co potřebujeme najít,“ vysvětloval Harry. „Něco – něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Je to tady v Bradavicích, ale nevíme kde. Možná to patřilo Roweně z Havraspáru. Slyšel někdo o takovém předmětu? Natrefil někdo na něco s nákresem orla například?“

S nadějí koukal na malou skupinu studentů Havraspáru, K Padmě, Michaelovi, Terrymu a Cho, ale odpověděla Lenka, usazená na opěradle Ginnyiny židle.

„Je tady její ztracený diadém. Říkala jsem ti o něm, pamatuješ, Harry? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru? Taťka se snažil zhotovit duplikát.“

„Jo, ale ztracený diadém,“ protočil panenky Michael Corner, „je ztracený, Lenko. To je trochu problém.“

„Kdy se ztratil?“ zeptal se Harry
.
„Říká se, že před staletími,“ odpověděla Cho a Harryho srdce pokleslo. „Profesor Kratiknot říká, že diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé ho hledali, ale,“ otočila se na ostatní z Havraspáru, „nikdo nenarazil ani na stopu, že?“

Všichni zakroutili hlavou.

„Hele, co je vlastně diadém?“ zajímal se Ron.

„Vypadá to asi jako koruna,“ informoval ho Terry Boot. „Rowenin prý byl očarovaný tak, že zvětšoval moudrost jeho nositele.“

„Ano, taťkův strachopud nasál – “

Ale Harry Lenku přerušil.

„A ani jeden z vás nikdy neviděl něco, co by se tomu podobalo?“

Znovu všichni zakroutili hlavou. Harry se podíval na Rona a Hermionu a na nich se odráželo jeho vlastní zklamání. Předmět, který byl ztracen tak dlouho, očividně beze stopy, nebyl zrovna příhodným kandidátem na viteál schovaný v Bradavicích… nicméně, než mohl položit další otázku, Cho znovu promluvila.

„Harry, pokud bys chtěl vidět, jak by měl ten diadém vypadat, mohla bych tě vzít do naší společenské místnosti a ukázat ti ho, ano? Rowena ho má na hlavě na své soše.“

Harryho znovu začala pálit jizva: na chvíli se před ním Komnata nejvyšší potřeby zahoupala a místo toho viděl pod sebou černou zem a kolem ramen měl omotaného velkého hada. Voldemort znovu letěl, nevěděl jestli k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu; ať tak či tak, času zbývalo málo.

„Je v pohybu,“ řekl tiše Ronovi a Hermioně. Letmo pohlédl na Cho a pak zpátky na ně.

„Poslouchejte, vím, že to není zrovna nejlepší plán, ale půjdu a prohlédnu si tu sochu, aspoň zjistím, jak ten diadém vypadá. Počkejte na mě tady a dávejte, však víte – na sebe pozor.“

Cho se zvedla na nohy, ale Ginny divoce vyhrkla, „Ne, Lenka tam vezme Harryho, že ano, Lenko?“

„Ááách, ano, ráda,“ přisvědčila Lenka šťastně a Cho se zklamaně posadila zpátky.

„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se Harry Nevilla.

„Tudy.“

Vedl Harryho a Lenku k rohu, kde za malou skříní vedly příkré schody.

„Každý den vedou někam jinam, takže je nikdy nenajdou,“ říkal Neville. „Jediný zádrhel je, že nikdy nevíme, kde přesně se objevíme. Buď opatrný, Harry, v noci vždycky obchází a kontrolují chodby.“

„Žádný problém,“ ujišťoval ho Harry. „Za chvilku se uvidíme.“

On a Lenka si pospíšili po schodech, které byly dlouhé, osvětlené pochodněmi a neočekávaně zatáčely. Nakonec došli k jakési bytelné zdi.

„Pojď sem,“ řekl Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přes oba je přehodil. Trochu zatlačil na zeď. Ta pod jeho dotekem zmizela a oni se proplížili ven:
Harry se ohlédl a viděl, jak se průchod uzavřel. Stáli v temné chodbě: Harry odtáhl Lenku zpět do stínů, prohrabal se váčkem, který měl kolem krku, a vytáhl Pobertův plánek. Přidržoval si ho těsně pod nosem a hledal, kde se na něm nachází jeho a Lenčina tečka.

„Jsme v pátém patře,“ zašeptal a koukal jak se o patro výš od nich vzdaluje Filch. „Pojďme tudy.“

Plížili se. Harry se toulal v noci po hradě již mnohokrát, ale nikdy mu při tom srdce netlouklo tak rychle, nikdy mu tak nezáleželo, aby našel bezpečnou cestu.
Harry a Lenka kráčeli skrz měsíční světlo dopadajícího na podlahu, kolem několika brnění, jejichž helmy za zvuku jejich kroků skřípaly, kráčeli kolem rohů, za nimiž kdo ví co číhalo, a Harry si pokaždé, když to dovolilo světlo, zkontroloval Pobertův plánek.

Dvakrát museli zastavit, aby na sebe nestrhli pozornost, když kolem proplouval duch. Pořád očekával, že narazí na překážku; jeho největší obavou byl Protiva a tak nastražoval uši při každém kroku, aby zaslechl první náznaky prozpěvování bradavického strašidla.

„Tudy, Harry,“ vydechla Lenka, zatahala ho za rukáv a vlekla ho ke spirálovitým schodům.

Stoupali v závratných kruzích; tady nahoře Harry ještě nikdy nebyl. Nakonec došli až ke dveřím. Nebyla tady žádná klika ani klíčová dírka: nic kromě prosté masy starého dřeva a bronzové klepadlo ve tvaru orla.

Lenka zvedla bledou ruku, která se jako by tajemně vznášela ve vzduchu bez paže či těla. Jednou zaklepala a v tom tichu to Harrymu připadalo jako výstřel z děla. Najednou se orlův zobák otevřel, ale místo ptačího zpěvu, se ozval měkký melodický hlas,

„Co je dřív, fénix, nebo plameny?“

„Hmm… co myslíš, Harry?“ zeptala se Lenka s nadějí v hlase.

„Co? Vy nemáte heslo?“

„Ach, ne, musíš odpovědět na otázku,“ odpověděla mu Lenka.

„A co když ji zodpovíš špatně?“

„No tak musíš počkat, až ji někdo řekne správně,“ vysvětlovala Lenka. „Takhle se učíš, víš?“

„Jo… problém je, že si opravdu nemůžeme dovolit čekat na někoho dalšího, Lenko.“

„Ano, vím, co myslíš,“ souhlasila Lenka vážně. „Tak tedy, já si myslím, že kruh nemá začátek.“

„Hezky řečeno,“ pronesl hlas a dveře se otevřely.

Prázdná společenská místnost Havraspáru byla široká kruhová místnost, vzdušnější než kterákoli jiná, kterou kdy Harry v Bradavicích viděl. Klenutá okna přerušovala zdi, které byly ověšeny modrým a bronzovým hedvábím: ve dne měli havraspárští skvělý výhled na okolní hory. Strop byl vypouklý a pomalovaný hvězdami, které se odrážely v koberci barvami půlnoční modři. Byly zde stoly, židle a knihovny a ve výklenku naproti dveřím stála vysoká socha z bílého mramoru.

Harry rozpoznal Rowena z Havraspáru podle bysty, kterou viděl v Lenčině domě. Socha stála vedle dveří, které jak hádal vedly nahoru do ložnic. Přikročil až k mramorové ženě a ta se na něj dívala se škádlivým úsměvem na tvářit; krásná přesto mírně zastrašující. Na hlavě měla vypodobněnou křehce vypadající čelenku. Nebyla vůbec podobná té, kterou měla Fleur na svatbě. Na této byla vyryta slova. Harry vyšel zpod pláště a vyšplhal nahoru na podstavec sochy, aby si je mohl přečíst.

„‘Důvtip je nade všechna bohatství lidí.‘“

„Což z vás dělá naprostého chudáka, protože důvtipný moc nejste,“ ozval se štěbetavý hlas.

Harry se otočil kolem, seskočil z podstavce a přistál na podlaze. Před ním stála skloněná postava Alecty Carrowové a jakmile Harry zdvihl svou hůlku, přiložila tlustý ukazováček k lebce a na jejím předloktí se objevil vypálený had.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dopis

(rioman, 13. 5. 2011 9:08)

jste debilove neumíte psat ahlavně to co tam píšete není pravda ja tu knihu četl a něco tam je vymyšlene a skreslene

SAKRA

(.,,, 5. 1. 2008 22:38)

DO PRDELE 96354

...

(kkk, 27. 12. 2007 13:57)

o ou

hups

(nojm!$, 22. 12. 2007 23:37)

a jeje

zusanie

(zusanie, 10. 8. 2007 17:03)

ojijijijky