Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


28. kapitola - Ztracené zrcátko

2. 8. 2007

28. kapitola - Ztracené zrcátko

Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím, světlo rozlévající se z oken lokálu U Třech košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností, jak kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem..
To všechno v mžiku po přistání-– a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo.

Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení.

Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených horách.

„Accio plášť!“ vykřikl Smrtijed.

Harry pevně chytil cíp pláště, ale nic se nestalo. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo.

„Nejsi pod svým župánkem, Pottere?“ křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se koukl na své kolegy: „Rozestupte se. Je tady.“

Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim: Harry, Ron a Hermiona couvali do nejbližší boční uličky rychle, jak jen to šlo, a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali kroky běhající sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi pomocí hůlek hledali.

„Pojďme zmizet,“ zašeptala Hermiona. „Přemístíme se!“
„Skvělý nápad,“ odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval, „Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!“

„Byli na nás připraveni,“ zašeptal Harry. „Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili – “

„A co mozkomorové?“ zavolal jiný Smrtijed. „Když je pustíme ze řetězů, najdou je dostatečně rychle!“

„Temný Pán chce Pottera zabít sám – “

„Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít, když mu nejdřív dají Polibek!“

Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí.
„Budeme se muset zkusit přemístit, Harry!“ zašeptala Hermiona.

Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlézající se po okolí. Okolní světlo bylo vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl: nemohli se přemístit; Smrtijedi provedli svá kouzla dobře.

Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu vystoupilo deset nebo více mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých pláštích se strupovitými a zetlelými rukami. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý: zdálo se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil blížící se beznaděj –

Pozvedl hůlku: nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv.
Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal

„Expecto Patronum!“

Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky: mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval vítězoslavný jekot. „Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!“

Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byli najednou hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělat, ozvalo se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl:

„Pottere, rychle sem!”

Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří.
„Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!“ zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře.

Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště, po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli.
Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.

Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava bez kapuce.

„No a co?“ hulákal do jedné ze zakrytých tváří.

„No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!“

„To nebyl tvůj patron,“ řekl Smrtijed. „To byl Potterův jelen!“

„Jelen!“ zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. „Jelen! Ty pitomče – Expecto Patronum!“

Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k Hlavní ulici a pak pryč z dohledu.

„To nebylo to, co jsem viděl,“ prohlásil Smrtijed, ačkoli méně jistě.

„Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk,“ řekl jeden z jeho druhů. „Někdo byl venku proti předpisům – “

„Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!“

„Vy jste spustil vřeštící kouzlo?“
„A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady kvůli mně a mojí starý kočce, co?

„O nás se nestarej,“ řekl jeden ze Smrtijedů, „starej se o sebe, dědulo!“

„A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?“

„Ty nám snad vyhrožuješ – ?“

„Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?“

„Stejně jsem viděl jelena!“ křikl první Smrtijed.

„Jelen?“ houknul barman. „To je kozel, idiote!“


„Dobrá, udělali jsme chybu,“ řekl druhý Smrtijed. „Ještě jednou porušte zákaz vycházení a my nebudeme tak shovívaví!“

Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť. Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.

Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky.
Hostinský vstoupil do pokoje.

„Vy zatracení hlupáci,“ řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Na co jste mysleli, když jste sem šli?“

„Díky,“ řekl Harry, „ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život.“

Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči.

„To vaše oko jsem viděl v zrcadle.“

V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali.

„Poslal jste Dobbyho.“

Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi.

„Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?“

„Je mrtvý,“ řekl Harry. „Bellatrix Lestangeová ho zabila.“

Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, „To slyším nerad. Toho skřítka jsem měl rád.“

Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval.

„Vy jste Aberforth,“ řekl Harry k mužovým zádům.

Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň.

„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcadlu, k dvojčeti toho, které rozbil téměř před dvěma roky.

„Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem,“ odpověděl Aberforth. „Albus mi pověděl, co to je. Snažil jsem se na vás dávat pozor.“

Ron zalapal po dechu.

„Ta stříbrná laň!“ vyhrkl zapáleně. „To jste byl také vy?“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Aberforth.

„Někdo nám poslal jako patrona laň!“

„Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj patron je kozel?“

„Ach,“ řekl Ron. „Jo… no, já mám hlad!“ dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité kručení.

„Mám jídlo,“ řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek naproti ohni.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.

„Dobře tedy,“ řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých židlích. „Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění: spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout.“

„My neodejdeme,“ řekl Harry. „Potřebujeme se dostat do Bradavic.“

„Nebuď hloupý, chlapče,“ prohlásil Aberforth.

„Musíme,“ oponoval Harry.

„Co opravdu musíte,“ skláněl se k nim Aberforth, „je dostat se co nejdál odsud, jak jen můžete.“

„Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím vašeho bratra - chtěl, abychom - “

Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné, jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga.

„Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí,“ řekl Aberforth, „a lidé se při plnění jeho velkolepých plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy mu nic nedlužíte.“

„Vy tomu nerozumíte,“ zopakoval Harry.

„Ach, vážně?“ pronesl Aberforth tiše. „Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi? Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a vína. „Ono… nechal mi tady práci.“

„Opravdu?“ podivil se Aberforth. „Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou? Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?“

Ron se spíše ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě.

„Já – není to jednoduché, to ne,“ reagoval Harry. „Ale já musím – “


„Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. „Nech to být chlapče, než skončíš stejně! Zachraňte se!“

„Já… Nemůžu.”
„Proč ne?“

„Já“ – Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha „zaútočil“.„Ale vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu--“

„Byl jsem,” řekl Aberforth. „Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere, On tě chce, hrozně moc tě chce zabít.”
.
„Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou.” Ukázal prstem na Rona a Hermionu.

„Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou.“

„Nemůžu,“ řekl Harry. „Mám práci-“

„Dej ji někomu jinému!”

„Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil -“

„Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?“

Harry si z celého srdce přál říct „Ano“, ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho úst.

Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí.

„Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené.“

Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní Harry pořádně porozhlédl po místnosti, jediný obrázek v celé místnosti. Nebyla tam žádná fotografie Albuse Brumbála nebo někoho jiného.

„Pane Brumbále,“ řekla Hermione plaše. „To je vaše sestra? Ariana?“

„Ano,“ odpověděl Aberforth stroze. „Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?“

I v načervenalém světle, které krb vytvářel, bylo vidět, jak Hermiona zčervenala.

„Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil,“ poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat.

„Ten stařec,“ mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. „Myslel si, že můj bratr byl ve všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji.“

Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat.

Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno, musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně jako pohled jeho bratra: Jasně modré oči dávaly dojem, že rentgenují vše, co pozorují, a Harry myslel, že Aberforth ví, na co myslí, a proto jím pohrdá.

„Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry,“ řekla Hermiona tiše.

„A ted‘?“řekl Aberforth. „Je zábavné kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než kdyby je nechal samotné.“

„Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona bez dechu.
„To je jedno,“ odpověděl Aberforth.

„Ale to je opravdu důležité!“ řekla Hermiona. „Vy – vy mluvíte o své sestře?“

Aberforth na ni pohlédl: Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z nich drala, poté náhle začal mluvit.

„Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz živý plot, když byla na zahradě: Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník v tom věku nemůže.“

„Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal.“

Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal, velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti.

„Zničilo ji to, co jí udělali, už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená dívka.

„A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali,“ pokračoval Aberforth, „zaútočil na ně. A oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení Mezinárodní dohody o utajení.“

„Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a št‘astnou. Byl jsem její oblíbenec,“ řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá špinavý školák. „Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a probíral si svou korespondenci s „nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů,“ ušklíbl se Aberforth, „nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla, když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy.“

„Později, když jí bylo 14... Nebyl jsem tu,“ řekl Abeforth. „Kdybych tu byl, mohl bych ji uklidnit. Měla jeden svůj záchvat, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a… byla to nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita.“

Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale Abeforth stále vyprávěl. A Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil.

„To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!“

Abeforth se rozčílil.

„Já jsem o ni pečoval, já jsem se nemohl věnovat škole, já zůstal doma. Řekl mi, že mohu dokončit školu a on převezme vše po matce. Další trocha poprasku kolem pana Dokonalého, za péči o napůl šílenou sestru se nevyhrávaly ceny, nikdo neocenil, když jste ji zastavili, aby téměř každý den nevyhodila dům do vzduchu. Ale dělal to všechno dobře po mnoho týdnů.... dokud nepřišel on.“

Nyní se na Abeforthově tváři objevil nebezpečný výraz.

„Grindelwald. A konečně měl můj bratr příležitost mluvit s někým stejně nadaným, jako byl on sám. Starost o Arianu se přesunula na vedlejší kolej, aby se mohli věnovat všem svým plánům na nový kouzelnický řád, hledání Relikvií a všemu ostatnímu, co je zajímalo.

„Velké plány ve prospěch celé kouzelnické společnosti, v porovnání s tím byl osud mladé dívky zanedbatelný, když Albus pracoval pro vyšší dobro.
Po pár týdnech jsem toho měl dost. Bylo to krátce předtím, než jsem se měl vrátit zpět do Bradavic. Odhodlal jsem se a tak jsem jim to řekl, oběma, tváří v tvář, tak jako teď stojím před vámi.“

Abeforth se sklonil k Harrymu, a tomu nedalo moc práce představit si mladého, houževnatého a naštvaného Aberfortha, jak se pře se starším bratrem.

„Řekl jsem mu, že by toho měl nechat. Ať už chceš jet kamkoli, nemůžeš ji vzít s sebou, na to nemá dost síly, pokud sis tohle plánoval, když si vymýšlel svoje chytré žvásty, kterými se snažíš získat následovníky. “

Nelíbilo se mu to,“ řekl Aberforth a jeho oči nakrátko zmizely - z čoček jeho brýlí se opět staly bílé plošky.
„Grindelwaldovi se to vůbec nelíbilo. Rozzuřil se. Řekl mi, jaký sem to mladý hlupák, že stojím v cestě jemu a mému dokonalému bratrovi… cožpak jsem nechápal, že by se moje ubohá sestra nemusela skrývat, až by změnili svět a skončili s úkrýváním kouzelníků a ukázali mudlům jejich místo?
A pak jsme se pohádali… vytáhl jsem hůlku a Grindewald vytáhl tu svoji. Nejlepší přítel mého bratra na mě použil kletbu Cruciatus. Albus se ho snažil zastavit, a poté jsme všichni tři svedli souboj, blýskání a rány ji rozrušily... nemohla to vystát -“

Z Aberforthovy tváře vyprchávala barva, jako kdyby utrpěl smrtelné zranění.
„- myslím si, že chtěla pomoct, ale nevěděla, co vlastně dělá. Nevím, který z nás to byl – mohl to být každý - a ona byla mrtvá.“

Jeho hlas se s posledním slovem zlomil a on poklesl do nejbližší židle. Hermionina tvář byla mokrá od slz a Ron byl skoro tak bledý, jako Aberforth. Harry necítil nic, než náhlý citový obrat: přál si, aby tohle nikdy neslyšel, aby byla jeho mysl ušetřena těchto hrozných vzpomínek.

„Je mi to… Je mi to tak líto,“ zašeptala Hermiona.

„Je to pryč,“ zaskřehotal Aberforth. „Navždy pryč.“
Otřel si nos o rukáv a odkašlal si.

„Samozřejmě, že Grindenwald utekl. Ve své zemi už měl pár prohřešků a nechtěl, aby se na jeho konto přidala i Ariana. A Albus byl osvobozený, že? Osvobozený od břemene starostí o sestru, osvobozený, aby se mohl stát tím největším kouzelníkem všech – “

„Nikdy nebyl osvobozený,“ řekl Harry

„Prosím?“ ptal se nevěřícně Aberforth.

„Nikdy,“ řekl Harry. „Tu noc, kdy váš bratr zemřel, vypil lektvar, který ho přiváděl k šílenství. Začal křičet, prosil někoho, kdo tam vůbec nebyl... neubližuj jim, prosím... udělej to radši mně.“


Ron a Hermiona na Harryho strnule hleděli. Nikdy jim neřekl podrobnosti o tom, co se stalo na ostrově v jezeře: Události, které se staly po jeho a Brumbálovu návratu zcela zastínily všechno ostatní.

„Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem, vím, že ano,“ řekl Harry a vzpomínal, jak Brumbál tiše skuhral a prosil.

„Myslel, že vidí Grindelwalda, jak ubližuje vám a Arianě… trápilo ho to. Kdybyste ho viděl, nikdy byste neřekl, že byl osvobozený.“

Aberforth se zdál být ztracen ve svých úvahách, svázán ve svých vlastních žilnatých rukách. Po dlouhé odmlce řekl:

„Jak si můžeš být jistý, Pottere, že se můj bratr nezajímal o vyšší dobro víc než o tebe? Jak si můžeš být jistý, že jsi pro něj nebyl postradatelný stejně jako má malá sestra?“

Jako by kus ledu probodl Harryho srdce.

„Nevěřím tomu. Brumbál Harryho miloval,“ řekla Hermiona.
„Proč mu tedy neřekl, aby se schoval?“ vypálil Averforth. „Proč mu neřekl, aby na sebe dával pozor, že takhle se zachrání?“

„Protože,“ řekl Harry než stačila odpovědět Hermiona, „protože někdy musíte myslet na důležitější věci, než je vaše bezpečí! Někdy musíte myslet na vyšší dobro! Tohle je válka!“

„Tobě je sedmnáct, chlapče!“

„Jsem plnoletý a hodlám bojovat, i když vy už jste se vzdal!“

„Kdo říká, že jsem se vzdal?“

„‘Fénixův řád skončil‘,“ opakoval Harry. „‘Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec, a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává.“‘

„Neříkám, že se mi to líbí, ale je to pravda!“

„Ne, není,“ oponoval Harry. „Váš bratr věděl, jak skoncovat s Vy-Víte-Kým a obeznámil mě s tím. A budu se o to pokoušet, dokud neuspěji - nebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak by to mohlo skončit. Vím to už roky.“

Čekal, že se Aberforth bude posmívat a hádat, ale nic z toho nepřišlo. Jenom se zamračil.

„Potřebujeme se dostat do Bradavic,“ řekl znovu Harry. „Jestli nám nemůžete pomoci, počkáme do rozbřesku a pak vás opustíme v míru a cestu si najdeme sami. Jestli nám můžete pomoci, bylo by načase se o tom zmínit.“

Aberforth zůstal jako přikovaný na své židli a sledoval Harryho očima, které byly neobyčejně podobné bratrovým. Nakonec si odkašlal, postavil se na nohy, prošel kolem malého stolku a přiblížil se k Arianinu portrétu.

„Víš, co máš dělat,“ řekl.

Ariana se usmála, otočila se a šla pryč, ne tak, jak to běžně dělají lidé na portrétech v Bradavicích, že odejdou z rámu - ona odešla dlouhým tunelem namalovaným za ní. Pozorovali, jak její štíhlá postava ustupuje, až ji nakonec pohltila tma.

„Eh – co?“ začal Ron.

„Je pouze jedna cesta, jak se tam teď dostat,“ řekl Aberforth. „Musíte vědět, že všechny staré tajné chodby jsou na obou koncích zavalené, kolem krajních zdí jsou mozkomorové a ve škole obchází pravidelné hlídky, jak sem se dozvěděl ze svých zdrojů. Bradavice nebyly nikdy tak přísně střeženy. Jak chcete něco udělat, až budete uvnitř, když má vše na starosti Snape a za zády má Carrowovy jako své zástupce… no, to máte vyhlídky, že? Říkali jste, že jste připraveni zemřít.“

„Ale co to...?“ svraštila Hermiona čelo při pohledu na Arianin portrét.

Malá bílá tečka se znovu objevila na konci nakresleného tunelu, a nyní přicházela Ariana zpět k nim, a jak přicházela, neustále se zvětšovala. Ale teď tu s ní byl ještě někdo, někdo vyšší než ona, kdo kulhal a vypadal rozrušeně. Jeho vlasy byly delší, než je Harry kdy viděl: vypadalo to, že dostal několik sečných ran do obličeje a jeho oblečení bylo roztrhané.

Před očima jim rostly dvě postavy, až portrét vyplňovaly jen jejich hlavy a ramena. Pak se celý vyklonil dopředu ze stěny jako malé dveře a odkryly vchod do tunelu. A z něj, s přerostlými vlasy, poškrábaným obličejem a rozedranými šaty, se vyškrábal skutečný Neville Longbottom, který se tvářil spokojeně, sklouzl z krbové římsy a zakřičel,

„Já věděl, že přijdeš! Já jsem to věděl, Harry!“

 

 

 

 

29. kapitola - Ztraceny diadém

„Neville – co to – jak - ?“

Ale Neville si Rona a Hermiony všiml a s potěšením je objímal. Čím déle se Harry na Nevilla díval, tím hůř se mu jevil: jedno jeho oko bylo žlutofialově napuchlé, po celém obličeji měl hluboké šrámy a celkově to vypadalo, že dost zažil. I přes ten potlučený vzhled zářil štěstím. Když pustil Hermionu, znovu řekl,

„Já věděl že přijdete! Pořád jsem říkal Seamusovi, že je to jen otázka času!“

„Neville, co se ti to stalo?“

„Co? Tohle?“ Neville nad svými zraněními mávnul rukou. „To nic není, počkejte, až uvidíte Seamuse. Můžeme teda vyrazit? A ještě něco,“ otočil se na Aberfortha, „Abe, možná, že ještě pár lidí přijde.“

„Ještě pár lidí?“ zopakoval znepokojeně Aberforth. „Co tím myslíš, ještě pár lidí, Longbottome? V celý vesnici je zákaz vycházení a nastražili tam Vřeštící kouzlo!“

„Vím, a proto se budou přemisťovat přímo do baru,“ řekl Neville. „Prostě je pošli průchodem, až se tu ukážou, dobře? Mockrát díky.“

Neville podal Hermioně ruku a pomohl jí vyškrábat se na krbovou římsu a do tunelu; následoval Ron a za ním Neville. Harry se otočil na Aberfortha.

„Nevím jak vám poděkovat. Dvakrát jste nám zachránil životy.“

„Tak si na ně dávejte pozor,“ řekl Aberforth nevrle. „Potřetí se mi to možná nepovede.“

Harry se vyhoupl na římsu a prolezl dírou za Arianiným portrétem. Kamenné schůdky za ním byly příjemně uhlazené, zdálo se, že průchod je tam už roky. Na zdech visely mosazné lampy a hliněná zem byla ošoupaná a hladká; jak šli, jejich stíny za nimi poskakovaly po zdech a neúnavně je sledovaly.

„Jak je to tu dlouho?“ zeptal se Ron, jakmile vyrazili. „Na Pobertově plánku to není, že Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jenom sedm průchodů.“

„Všechny je zablokovali už před začátkem roku,“ řekl Neville. „Se všemi mozkomory a Smrtijedy je nemožný se skrz ně dostat, ale to nevadí....Je to pravda? Vážně jste se vloupali ke Gringottům? A uletěli na drakovi? Je to všude, všichni o tom mluví, Carrow zmlátil Terryho Boota, protože to vykřikoval u večeře ve Velké síni!“

„Jo, je to pravda,“ řekl Harry.

Neville se radostně zasmál.
„A co jste udělali s tím drakem?“

„Pustili ho,“ řekl Ron. „A Hermiona si ho tak moc chtěla nechat..“

„Nepřeháněj, Rone-“

„Ale co jste dělali? Lidi říkají, že jenom utíkáš, Harry, ale to si nemyslím. Myslím, že po něčem jdete.“

„Máš pravdu,“ řekl Harry, „ale řekni nám něco o Bradavicích, Neville, nic nevíme.“

„Už... No, už to nejsou ty opravdové Bradavice,“ řekl Neville a pomalu mu tvrdnul úsměv.

„Víte o Carrowových?“

„To jsou ti dva Smrtijedi, co tu učí?“

„Víc než učí. Mají na starost veškerou kázeň a moc rádi trestají, tihle Carrowovi.“

„Jako Umbridgeová?“

„Pche, ta je vedle nich neškodná. Všichni ostatní učitelé jim musí nahlásit, pokud něco vyvedeme. Ale pokud se tomu můžou vyhnout, tak jim to neřeknou. Řekl bych, že učitelé je nenávidí úplně stejně jako my.“

„Amycus, ten chlap, vyučuje to co bývalo Obrana proti černé magii, až na to, že teď je to jen Černá magie. Musíme se učit kletbu Cruciatus na lidech, co si vysloužili tresty – “

„Cože?“
Hlasy Harryho, Rona a Hermiony se odrážely sem a tam chodbou.

„Jo,“ řekl Neville. „To odsud mám tohle,“ a ukázal na obzvlášť hluboký šrám ve tváři. „Odmítl jsem to udělat. Ačkoliv, někteří lidé se v tom přímo vyžívají; Crabbe a Goyle to milují. Řekl bych, že to je poprvé, co jim něco jde.“

„Alecto, Amycova sestra, vyučuje Mudlovskou výchovu, která je povinná pro všechny. Všichni ji musíme poslouchat, když vykládá. že mudlové jsou jako zvířata, blbí a špinaví, a jak nutí kouzelníky se pořád skrývat a že přirozená cesta je převrat. Odsud mám tohle,“ a ukázal na další šrám ve tváři, „za to, že sem se jí zeptal, kolik mudlovské krve s bratrem mají.“

„Sakra, Neville,“ řekl Ron, „ty vážně víš, kdy se ozvat.“

„Ty jsi ji neviděl,“ řekl Neville. „Taky bys to nevydržel. Věc se má tak, že jakmile se proti nim někdo postaví, ostatním to dává naději. Všiml jsem si toho, když to dělal Harry.“

„Jo, ale pak tě používají jako brusku na nože,“ řekl Ron a mírně se odtáhnul, jak prošli kolem lampy a Nevillova zranění tak vystoupila ještě víc.

Neville pokrčil rameny.
„To je jedno, oni nechtějí prolít moc čisté krve, takže nás jen trochu pomučí, když remcáme, ale nakonec nás nezabijí.“

Harry nevěděl, co bylo horší, jestli ty věci, co jim Neville právě řekl, nebo ten samozřejmý tón, kterým to vyprávěl.

„Jediní ve vážném nebezpečí jsou ti, jejichž přátelé a příbuzní dělají trable venku. Už berou vězně. Starý Xeno Láskorád byl v Jinotaji trochu moc upřímný, takže Lenku odtáhli z vlaku, když jela domů na Vánoce.“

„Neville, je v pořádku, my ji viděli – “

„Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu.“
A vytáhl z kapsy zlatou minci, ve které Harry poznal jeden z falešných galeonů, které používala Brumbálova armáda k posílání zpráv.

„Skvěle se osvědčily,“ řekl Neville, a usmál se na Hermionu. „Carrowové nikdy neprokoukli, jak komunikujeme, a to je vytáčelo. Plížili jsme se pokaždé v noci po chodbách a psali na zdi věci jako: Brumbálova armáda, Stále verbujeme a tak dál. Snape to nesnášel.“

„Plížili?“ řekl Harry, který si všimnul minulého času.

„No, pěkně se to zkomplikovalo,“ řekl Neville. „O Vánocích jsme ztratili Lenku, Ginny se nevrátila z velikonočních prázdnin a my tři jsme byli něco jako vůdci. Zdálo se, že Carrowovi vědí, že za dost z toho můžu, takže po mě dost tvrdě šli. A nakonec chytli Michaela Cornera, když se snažil pustit prvňáka, kterého svázali, a dost ho zmučili. To lidi vystrašilo.“

„Nekceej,“ zamumlal Ron, jak cesta začala stoupat.

„No jo, nemohl jsem po lidech chtít, aby pokračovali po tom, co se stalo Michaelovi, takže jsme od podobných kousků upustili. Ale pořád jsme bojovali, chovali se aspoň trochu ilegálně až do doby před pár týdny. To se rozhodli, že je jen jediná cesta, jak mě zastavit, a šli si pro babičku.“

„Cože udělali?“ vyhrkli Harry, Ron a Hermiona dohromady.

„Jo,“ řekl Neville, a začal trochu funět, protože cesta stoupala dost strmě, „no, aspoň vidíte, jak uvažují. Únosy dětí, aby zklidnili jejich příbuzné, fungovaly vážně dobře. Kdy to začnou dělat naopak, byla tudíž jenom otázka času. Problém byl ten,“ otočil se na ně a Harry byl překvapen jak se šklebí, „že si s babičkou ukousli o něco větší kousek, než byli schopni spolknout. Malá stará čarodějnice, která žije sama, asi si mysleli, že nebudou muset poslat někoho mimořádně silného. Každopádně,“ uchechtl se Neville, „Dawlish je pořád u Sv. Munga a babička je na útěku. Poslala mi dopis,“ a poklepal rukou na náprsní kapsu, „a napsala mi, že je na mě pyšná, že jsem pravým synem svých rodičů a že v tom mám pokračovat.“

„Hustý.“ řekl Ron.

„To jo,“ odvětil Neville vesele, „Jakmile si však uvědomili, že nade mnou nemají žádnou moc, rozhodli se, že Bradavice můžou přece jenom fungovat i beze mě. Nevím, jestli mě chtěli zabít nebo poslat do Azkabanu, každopádně jsem věděl, že je čas zmizet.“

„Ale,“ řekl Ron zmateně, „nemíříme – nemíříme snad do Bradavic?“

„Jasně,“ řekl Neville. „Uvidíte. Už jsme tu.“

A hned za rohem, přímo proti nim, byl konec průchodu. Další krátké schodiště vedlo do průlezu úplně stejného jako za Arianiným portrétem. Neville ho otevřel a prolezl skrz. Jak ho Harry následoval, slyšel ho jak volá: „Podívejte, kdo to je! No neříkal jsem vám to?“

Jakmile se Harry objevil v pokoji za průchodem, ozvalo se několik výkřiků:
„HARRY!“ „To je Potter, to je POTTER!“ „Rone!“ „Hermiono!“

Harry byl poměrně zmatený ze všech těch barevných závěsů, světel a tváří. V příštím okamžiku byli zaplaveni, objati, poplácáni po zádech a rozcucháni něčím, co se zdálo být davem více než dvaceti lidí. Jakoby právě vyhráli finále ve Famfrpálu.

„Dobře, dobře, uklidněte se!“ volal Neville a jak dav pomalu ustupoval, Harry byl schopen registrovat jejich okolí.

Vůbec tu místnost nepoznával. Byla ohromná, vypadala spíš jako vnitřek mimořádně přepychové stromové skrýše nebo možná gigantické kajuty. Pestrobarevné houpací sítě byly zavěšeny ze stropu a z balkónu obíhajícího zdi z tmavého dřeva, které byly zakryty gobelíny. Harry viděl zlatého Nebelvírského lva, vyzdobeného na šarlatové; černého jezevce z Mrzimoru, vyvedeného na žluté a bronzového orla na modré z Mrzimoru. Jedině Zmijozelská stříbrná a zelená chyběly. Dále napěchované knihovny, několik košťat opřených o zeď a v rohu velké dřevěné rádio.

„Kde to jsme?“

„Komnata nejvyšší potřeby, samozřejmě!“ řekl Neville. „Překonala sama sebe, co?“

Carrowovi mě pronásledovali a já věděl že mám jen jednu možnost, kde se skrýt: podařilo se mi projít dveřmi a tohle jsem tu našel. No, není to úplně to samé, jako když jsem přišel poprvé, bylo to o hodně menší, byla tu jen jedna houpací síť a jenom Nebelvírské gobelíny. Ale rozpínala se čím dál tím víc, jak členové B.A. přicházeli.

„A Carrowovi se nedostanou dovnitř?“ zeptal se Harry, hledajíc dveře.

„Ne,“ řekl Seamus Finnigan, kterého si Harry nevšiml, dokud nepromluvil: Seamusova tvář byla pošramocená a oteklá.
„Je to vhodná skrýš, a dokud je tu alespoň jeden z nás, tak na nás nemůžou, dveře jim nejdou otevřít. To všechno díky Nevillovi, to se mu vážně povedlo. Můžeš požádat přesně o to co chceš – jako, „nechci aby se sem kdokoliv z Carrowových nohsledů mohl dostat.“ – a ta místnost ti to vyplní! Jen se musíš ujistit, žes zavřel zadní vrátka. Neville je vážně borec!“

„Je to vážně tak jednoduché,“ řekl Neville skromně. „Byl jsem tu asi den a půl, začínal jsem mít vážně hlad a přál jsem si, abych měl něco k jídlu, a v tom se otevřel ten průchod do Prasečí hlavy. Prošel jsem skrz a potkal Aberfortha . Zásobuje nás jídlem, protože z nějakého důvodu tohle ten pokoj neumí.“

„No jo, jídlo je jedna z pěti výjimek podle Gampova zákona o Základních Přeměnách,“ řekl Ron k všeobecnému údivu.

„Takže jsme se tu skrývali skoro dva týdny,“ řekl Seamus, „a prostě vytváří nová lůžka, kdykoliv potřebujeme a dokonce zvládla i pěknou koupelnu, když se tu začaly objevovat holky – “

„- protože tušila, že se možná budeme chtít umýt.“, dodala Levandule Brownová, které si dosud Harry nevšiml. Teď když se začal pořádně rozhlížet, všiml si mnoha známých obličejů. Byla tu obě Patilova dvojčata, stejně tak Terry Boot, Ernie MacMillan, Anthony Goldstein a Michael Corner.

„Řekni, co jste prováděli,“ řekl Ernie, „Nemůžeme se shodnout, snažíme se poslouchat Potterovu Hlídku jak jen to jde,“ a ukázal na rádio. „Vy jste se nevloupali ke Grigottům?“

„Vloupali!“ řekl Neville. „A ten drak je taky pravda!“
Místnost propukla v potlesk a ozvalo se i několik výkřiků; Ron se uklonil.

„Po čem jste šli?“ optal se dychtivě Seamus.

Než kdokoliv z nich mohl cokoliv dodat, Harry ucítil hroznou, spalující bolest v jizvě, jak se rychle otočil zády k zvědavým a potěšeným tvářím, Komnata nejvyšší potřeby zmizela a on stál uprostřed poničené kamenné boudy.

Hnijící prkna byla vytrhána z podlahy, vykopaná zlatá truhla stála otevřená před prázdnou dírou a zela prázdnotou. Voldemortův zuřivý výkřik vibroval v Harryho hlavě. S obrovským úsilím se odpoutal od Voldemortovy mysli a objevil se tam, kde stál předtím, podpírán Ronem.

„Jsi v pořádku?“ řekl Neville, „co si takhle sednout? Čekám, že jsi dost unavený, co?“

„Ne,“ odpověděl Harry.

Podíval se na Rona a Hermionu a beze slov se jim snažil říct, že Voldemort právě zjistil ztrátu jednoho z viteálů. Čas ubíhal strašlivou rychlostí, jestli Voldemort navštíví příště Bradavice, mohli by přijít o svou šanci.

„Musíme vyrazit,“ řekl a podle jejich výrazů poznal že mu rozumí.

„Co budeme dělat Harry?“ zeptal se Seamus, „jaký je plán?“

„Plán?“ opakoval Harry. Veškerou svou vůlí se upíral k ubránění sebe sama před Voldemortovým běsněním; jeho jizva stále pálila. „No, je tu něco co – Ron, Hermiona a já – musíme udělat, a pak odsud zmizíme.“

Nikdo se už nesmál ani nepokřikoval. Neville vypadal zmateně.

„Co myslíš tím, že ‚odsud zmizíte‘?“

„Nepřišli jsme, abychom tu zůstali,“ řekl Harry a mnul si svou jizvu, aby tak zmírnil bolest.
„Musíme udělat něco důležitého – “

„Co je to?“

„Já – to vám nemůžu říct.“

Po tomhle se zvedla vlna reptání; Neville svraštil obočí.
„Proč nám to nemůžeš říct? Má to přece pomoci v boji proti Ty-víš-komu, nebo ne?“

„To jo – “

„Pak ti tedy pomůžeme.“
Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří s nadšením, další s vážnou tváří. Pár z nich se zvedlo ze židlí, aby tak dokázali svou odhodlanost pro okamžitou akci.

„Vy to nechápete,“ zdálo se, že Harry v posledních hodinách říkal tuhle větu často. „My – my vám to nemůžeme říct. Musíme to udělat – sami.“
„Proč?“ zeptal se Neville.

„Protože…“ Zoufale chtěl začít hledat zbývající viteál, nebo si alespoň promluvit s Ronem a Hermionou, kde by měli zahájit pátrání, takže těžko formuloval své myšlenky. Jizva ho stále pálila. „Brumbál nám třem nechal práci,“ navázal opatrně, „a my to nemáme nikomu říkat – tím myslím, že chtěl, abychom to udělali jenom my tři.“

„Jsme jeho Armáda,“ řekl Neville. „Brumbálova Armáda. Jeli jsme v tom všichni společně, pokračovali jsme, když vy jste byli pryč – “

„Nebyl to zrovna piknik, kamaráde,“ poznamenal Ron.

„Nikdy jsem neřekl, že byl, ale nechápu, proč byste nám nemohli důvěřovat. Každý v Komnatě bojoval a sem se dostali, protože je honili Carrowovi. Všichni, co jsou tady, dokázali, že jsou Brumbálovi oddaní – a tobě taky.“

„Podívejte se,“ začal Harry, aniž by věděl, co vlastně řekne, ale bylo to jedno: dveře tunelu za ním se právě otevřely.

„Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, myslel jsem, že tady budete!“

To byli Lenka a Dean. Seamus spokojeně zavýsknul a běžel obejmout svého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj, všichni!“ pozdravila Lenka šťastně. „Ach, je tak skvělé být zase zpátky!“

„Lenko,“ řekl Harry roztržitě, „co tady děláš? Jak ses sem –?“

„Poslal jsem pro ni,“ vysvětlil Neville a zvedl falešný galeon. „Slíbil jsem jí a Ginny, že pokud se objevíte, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že pokud se objevíte, bude to znamenat převrat. Že svrhneme Snapea a Carrowovy.“

„Samozřejmě, že je to tak,“ pronesla Lenka hbitě, „Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?“

„Poslouchejte,“ řekl Harry, kterému zněl v hlase podtón paniky, „je mi líto, ale proto jsme se nevrátili. Musíme něco udělat, a pak – “

„Necháte nás v téhle špíně?“ vyhrkl Michael Corner.

„Ne!“ vykřikl Ron. „To, co děláme, přinese užitek všem, jde o to, abychom se zbavili Vy-víte-koho – “

„Tak nás nechte, abychom pomohli!“ řekl Neville rozzlobeně. „Chceme se na tom podílet!“

Za nimi se ozval hluk a Harry se otočil. Srdce mu téměř selhalo: Ginny právě vystupovala z otvoru ve zdi, a v těsném závěsu ji následovali Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na Harryho zářivě usmála: úplně zapomněl, nebo nikdy plně neoceňoval, jak je překrásná, ale nikdy ještě nebyl tak nerad, že ji vidí.

„Aberforth začíná být trochu otrávený,“ řekl Fred a zvedl ruku jako odpověď na několik pozdravů. „Chce spát a jeho hostinec se přitom změnil na vlakové nádraží.“

Harrymu spadla čelist. Přímo za Lee Jordanem přišla Harryho ex-přítelkyně Cho Changová a usmála se na něj.

„Dostala jsem vzkaz,“ řekla, když ukázala svůj falešný galeon a šla se usadit vedle Michaela Cornera.

„Takže jaký je plán, Harry?“ zajímal se George.

„Žádný není,“ odvětil Harry, stále zmatený z náhlého příchodu tolika lidí, a byl neschopen všechno vstřebat, když ho jizva pořád silně pálila.

„Takže ho budeme vymýšlet za pochodu, že? Přesně tak to mám nejradši,“ poznamenal Fred.

„Musíš s tím přestat!“ otočil se Harry na Nevilla. „Proč si je všechny zavolal? Tohle je ztřeštěný – “

„Jsme ve válce, ne?“ řekl Dean a vytáhl svůj falešný galeon. „Vzkaz říkal, že Harry je zpátky a my budeme bojovat! Akorát musím sehnat hůlku – “

„Ty nemáš hůlku –?“ začal Seamus.

Ron se náhle otočil k Harrymu.

„Proč nemůžou pomoct?“

„Cože?“

„Můžou pomoct,“ Ron snížil hlas tak, že následující větu mohla slyšet jenom Hermiona, která stála mezi nimi. „Nevíme, kde to je. Musíme to najít rychle. Nemusíme jim říct, že je to viteál.“

Harry odvrátil pohled od Rona k Hermioně, která zamumlala,

„Myslím, že má Ron pravdu. Vždyť ani nevíme, co hledáme. Potřebujeme je.“ A když Harry vypadal nepřesvědčeně, „Nemusíš všechno dělat sám, Harry.“

Harry rychle přemýšlel, jeho jizva ho stále pálila a znovu hrozilo, že mu pukne hlava. Brumbál ho varoval, aby o viteálech neříkal nikomu jinému než Ronovi a Hermioně. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus… byl to pro něj přirozené… Přeměňoval se na Brumbála, který svá tajemství skrývá a bojí se důvěřovat ostatním? Ale Brumbál věřil Snapeovi a kam to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže…

„Fajn,“ řekl potichu pouze k nim dvěma. „OK,“ zavolal na celou Komnatu a všechen šum přestal: Fred a George, kteří vyprávěli vtipy pro pobavení nejbližších, zmlkli a všichni vypadali čile a vzrušeně.

„Je tady něco, co potřebujeme najít,“ vysvětloval Harry. „Něco – něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Je to tady v Bradavicích, ale nevíme kde. Možná to patřilo Roweně z Havraspáru. Slyšel někdo o takovém předmětu? Natrefil někdo na něco s nákresem orla například?“

S nadějí koukal na malou skupinu studentů Havraspáru, K Padmě, Michaelovi, Terrymu a Cho, ale odpověděla Lenka, usazená na opěradle Ginnyiny židle.

„Je tady její ztracený diadém. Říkala jsem ti o něm, pamatuješ, Harry? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru? Taťka se snažil zhotovit duplikát.“

„Jo, ale ztracený diadém,“ protočil panenky Michael Corner, „je ztracený, Lenko. To je trochu problém.“

„Kdy se ztratil?“ zeptal se Harry
.
„Říká se, že před staletími,“ odpověděla Cho a Harryho srdce pokleslo. „Profesor Kratiknot říká, že diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé ho hledali, ale,“ otočila se na ostatní z Havraspáru, „nikdo nenarazil ani na stopu, že?“

Všichni zakroutili hlavou.

„Hele, co je vlastně diadém?“ zajímal se Ron.

„Vypadá to asi jako koruna,“ informoval ho Terry Boot. „Rowenin prý byl očarovaný tak, že zvětšoval moudrost jeho nositele.“

„Ano, taťkův strachopud nasál – “

Ale Harry Lenku přerušil.

„A ani jeden z vás nikdy neviděl něco, co by se tomu podobalo?“

Znovu všichni zakroutili hlavou. Harry se podíval na Rona a Hermionu a na nich se odráželo jeho vlastní zklamání. Předmět, který byl ztracen tak dlouho, očividně beze stopy, nebyl zrovna příhodným kandidátem na viteál schovaný v Bradavicích… nicméně, než mohl položit další otázku, Cho znovu promluvila.

„Harry, pokud bys chtěl vidět, jak by měl ten diadém vypadat, mohla bych tě vzít do naší společenské místnosti a ukázat ti ho, ano? Rowena ho má na hlavě na své soše.“

Harryho znovu začala pálit jizva: na chvíli se před ním Komnata nejvyšší potřeby zahoupala a místo toho viděl pod sebou černou zem a kolem ramen měl omotaného velkého hada. Voldemort znovu letěl, nevěděl jestli k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu; ať tak či tak, času zbývalo málo.

„Je v pohybu,“ řekl tiše Ronovi a Hermioně. Letmo pohlédl na Cho a pak zpátky na ně.

„Poslouchejte, vím, že to není zrovna nejlepší plán, ale půjdu a prohlédnu si tu sochu, aspoň zjistím, jak ten diadém vypadá. Počkejte na mě tady a dávejte, však víte – na sebe pozor.“

Cho se zvedla na nohy, ale Ginny divoce vyhrkla, „Ne, Lenka tam vezme Harryho, že ano, Lenko?“

„Ááách, ano, ráda,“ přisvědčila Lenka šťastně a Cho se zklamaně posadila zpátky.

„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se Harry Nevilla.

„Tudy.“

Vedl Harryho a Lenku k rohu, kde za malou skříní vedly příkré schody.

„Každý den vedou někam jinam, takže je nikdy nenajdou,“ říkal Neville. „Jediný zádrhel je, že nikdy nevíme, kde přesně se objevíme. Buď opatrný, Harry, v noci vždycky obchází a kontrolují chodby.“

„Žádný problém,“ ujišťoval ho Harry. „Za chvilku se uvidíme.“

On a Lenka si pospíšili po schodech, které byly dlouhé, osvětlené pochodněmi a neočekávaně zatáčely. Nakonec došli k jakési bytelné zdi.

„Pojď sem,“ řekl Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přes oba je přehodil. Trochu zatlačil na zeď. Ta pod jeho dotekem zmizela a oni se proplížili ven:
Harry se ohlédl a viděl, jak se průchod uzavřel. Stáli v temné chodbě: Harry odtáhl Lenku zpět do stínů, prohrabal se váčkem, který měl kolem krku, a vytáhl Pobertův plánek. Přidržoval si ho těsně pod nosem a hledal, kde se na něm nachází jeho a Lenčina tečka.

„Jsme v pátém patře,“ zašeptal a koukal jak se o patro výš od nich vzdaluje Filch. „Pojďme tudy.“

Plížili se. Harry se toulal v noci po hradě již mnohokrát, ale nikdy mu při tom srdce netlouklo tak rychle, nikdy mu tak nezáleželo, aby našel bezpečnou cestu.
Harry a Lenka kráčeli skrz měsíční světlo dopadajícího na podlahu, kolem několika brnění, jejichž helmy za zvuku jejich kroků skřípaly, kráčeli kolem rohů, za nimiž kdo ví co číhalo, a Harry si pokaždé, když to dovolilo světlo, zkontroloval Pobertův plánek.

Dvakrát museli zastavit, aby na sebe nestrhli pozornost, když kolem proplouval duch. Pořád očekával, že narazí na překážku; jeho největší obavou byl Protiva a tak nastražoval uši při každém kroku, aby zaslechl první náznaky prozpěvování bradavického strašidla.

„Tudy, Harry,“ vydechla Lenka, zatahala ho za rukáv a vlekla ho ke spirálovitým schodům.

Stoupali v závratných kruzích; tady nahoře Harry ještě nikdy nebyl. Nakonec došli až ke dveřím. Nebyla tady žádná klika ani klíčová dírka: nic kromě prosté masy starého dřeva a bronzové klepadlo ve tvaru orla.

Lenka zvedla bledou ruku, která se jako by tajemně vznášela ve vzduchu bez paže či těla. Jednou zaklepala a v tom tichu to Harrymu připadalo jako výstřel z děla. Najednou se orlův zobák otevřel, ale místo ptačího zpěvu, se ozval měkký melodický hlas,

„Co je dřív, fénix, nebo plameny?“

„Hmm… co myslíš, Harry?“ zeptala se Lenka s nadějí v hlase.

„Co? Vy nemáte heslo?“

„Ach, ne, musíš odpovědět na otázku,“ odpověděla mu Lenka.

„A co když ji zodpovíš špatně?“

„No tak musíš počkat, až ji někdo řekne správně,“ vysvětlovala Lenka. „Takhle se učíš, víš?“

„Jo… problém je, že si opravdu nemůžeme dovolit čekat na někoho dalšího, Lenko.“

„Ano, vím, co myslíš,“ souhlasila Lenka vážně. „Tak tedy, já si myslím, že kruh nemá začátek.“

„Hezky řečeno,“ pronesl hlas a dveře se otevřely.

Prázdná společenská místnost Havraspáru byla široká kruhová místnost, vzdušnější než kterákoli jiná, kterou kdy Harry v Bradavicích viděl. Klenutá okna přerušovala zdi, které byly ověšeny modrým a bronzovým hedvábím: ve dne měli havraspárští skvělý výhled na okolní hory. Strop byl vypouklý a pomalovaný hvězdami, které se odrážely v koberci barvami půlnoční modři. Byly zde stoly, židle a knihovny a ve výklenku naproti dveřím stála vysoká socha z bílého mramoru.

Harry rozpoznal Rowena z Havraspáru podle bysty, kterou viděl v Lenčině domě. Socha stála vedle dveří, které jak hádal vedly nahoru do ložnic. Přikročil až k mramorové ženě a ta se na něj dívala se škádlivým úsměvem na tvářit; krásná přesto mírně zastrašující. Na hlavě měla vypodobněnou křehce vypadající čelenku. Nebyla vůbec podobná té, kterou měla Fleur na svatbě. Na této byla vyryta slova. Harry vyšel zpod pláště a vyšplhal nahoru na podstavec sochy, aby si je mohl přečíst.

„‘Důvtip je nade všechna bohatství lidí.‘“

„Což z vás dělá naprostého chudáka, protože důvtipný moc nejste,“ ozval se štěbetavý hlas.

Harry se otočil kolem, seskočil z podstavce a přistál na podlaze. Před ním stála skloněná postava Alecty Carrowové a jakmile Harry zdvihl svou hůlku, přiložila tlustý ukazováček k lebce a na jejím předloktí se objevil vypálený had.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

A sakriš

(Nepřítel Carowových, 21. 1. 2008 13:25)

Myslím, že mají menší problém, ale to vyřeší souboj - hůlky na deset kroků

jojo

(Mistr Brody, 18. 1. 2008 18:37)

jojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojhojojojojojojojojojojojojojojojojojojojohojojjojojojojojojojojojojojojojojojpjojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojohojojojojojohojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojohojoojojojojohojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojjojojojojojojojojojjojjojojojojojojojojojojojojojojojoojjojojoojjojoojojojojojojjojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojjojojjojojojoojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojoéjojojojojojojojojojojojojoojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojjojojojojojoojojojojojjoojojjojoojojojojojojojojojojojojjoojojojjoojojojojojjojojojojojojojojojojojojjojojoojojojojojojojojojojojojojojojojojoujojojoiojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojuojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojuojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojojjojoojojjojoojjoojjoojojjojojojojjojojojojojojoojojojojojojojoojojojojojoojojojojjojojojoojojojojojojjoojojojojojojojojojjojoojjojojojojojojojoojojjojojojoojojjojojojojojojoojjoojjoojjojojojojojojojojojojojojojojojojo

dobry

(MIllagros115, 25. 11. 2007 14:07)

konečně se to začíná trochu rozjíždět