22. kapitola - Relikvie smrti
22. kapitola - Relikvie smrti
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru.
Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu
okolo nich a mávala svou hůlkou.
„Protego Totalum … Salvio Hexia …”
„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného
pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu
uvěřit, že jsme se z toho dostali.”
„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem
mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!”
„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na
nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”
„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi
zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”
„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.
„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec
podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”
„Ale co tvoje máma a táta?”
„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”
„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.
„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe
dělali.”
Zazářila, ale najednou zvážnila.
„A co Lenka?”
„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.
„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”
„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto
místo....mnozí ne…”
„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.
„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o
stachopudech a škrknách.”
„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto
Xenophilia, kdyby ---“
„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.
Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně
vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé
a přátelské.
„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.
„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání
časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle
napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a
chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”
„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve
stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem
jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než
kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem,
když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl
pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v
rozhovoru.”
„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl
upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”
„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”
„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”
„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný
plášť ---“
„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom,
jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod
neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!”
„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel
trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.
„Žádná taková věc není, Harry!”
„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“
„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího
hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”
„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé
napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”
„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že
jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a
mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…”
V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým
povídáním o životě s mrtvými.
„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně,
snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”
„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na
jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého,
jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno
‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji
od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které
vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli
nejdříve.”
„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.
„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v
případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”
A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý
starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým
prstenem a hlasitě křičel,
„Rolvoj Gaunt!”
„Prosím?“
řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj
Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že
pocházel od Peverellových!”
Ron
a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten
prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových!
Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho
strčil do nosu!”
„Erb
Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc
ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co
bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom
potom, co byl rozbit.”
Harry
viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle
hleděl z jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš
se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč
ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako
prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván
po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné
knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si
pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože
mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to
je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si
myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“
„No,
proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval
se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron
otevřel pusu.
„Hrome---
Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat?
Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen
neexistuje!”
Hermiona
vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno
napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?”
opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom
kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před
minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde
si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál
udělal poté, co ho rozevřel?”
Ale
Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři
předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána
Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A
on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí
nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto
odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to
bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale
Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi
prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného
za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho
Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli
neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na
něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A
pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál
měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl
se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje
máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho
prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je
pochován v Godrikově Dole…”
Harry
chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové
výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává
smysl!”
Cítil
se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na
jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k
ostatním dvěma.
„Harry,”
řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl
kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti
si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál
měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat
zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco
spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis,
vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen
báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on
zakřičel.
„JE
TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty
--- myslíš?”
Nemohl
pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno
to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak
otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první
relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako
by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje
a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To
je to, po čem jde.”
Ta
změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo
jde po starodávné hůlce.”
Otočil
se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo
smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry
šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a
přemýšlel…
Voldemort
byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda
Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří
v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry
zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal,
udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti?
Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta
skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém
kouzelnickém tajemství?
Což
znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její
úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií,
která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá
cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …
Harry
pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář
bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu.
Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona
stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě.
Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
„Je
to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty,
“To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná
dvě ---“
Pozvedl
zlatonku.
„---
a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si
myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,”
řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je
mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak
to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne
to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,”
řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti
opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny
vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”
Odpověď
už měl připravenou.
„Ale
ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale
já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela
Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry
si toho nevšímal.
„Brumbál
mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu,
riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry,
tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal
velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň
na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry
ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával,
že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu,
že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila
se na Rona.
“Ty
tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry
vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky
toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to
podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit
viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná
bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji
ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla
kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale
tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl
si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a
plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu
se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl
ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry
po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá
kulička se neotevřela …
A
ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si
přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně
poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten
nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým
způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se
bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl
ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání
nepovolilo.…
Už
skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu,
obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém
horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v
takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě
nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom
kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A
touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu
pohltila…
Další
ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na
pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli
promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze
na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina
přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím
zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a
Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a
utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala
absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od
druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
„Posedlost?”
řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit
jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání
dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží
dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl
ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona
rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve
zlatonce schovaný
životodárný
kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a
Hermiona nerozumí?
„Poslední
nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já
myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s
ní vzdal.
I
záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála
méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou
se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co
mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen
mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily
svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl
schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco
jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry,
navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával
se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba
obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak
spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla
chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli
tak dobře jako dřív.
Jak
se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že
to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu,
nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho
spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva
k akci.
„Zbývají
tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde
jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná
ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa,
o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo
vraždil, Ron a
Hermiona
se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona
přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel
se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na
cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si
byl Harry vědom.
„Nikdy
nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická
vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto
časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled
banditům.
„Předpokládá
se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska
co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu
nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“
„Na
čem?” řekl Harry.
„Potterova
hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se
stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se
děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy
hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”
Ron
trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se
knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími
neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se
snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných
slov.
„Obyčejně
je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v
jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec
až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry
seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců,
které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně
zakřičel.
„Mám
to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé
vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do
stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona,
která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou
pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se
omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými
návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale
to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já
vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní
jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu
říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý
večer, Rivere.”
„’River’”
je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako
obvykle můžeš říkat ---“
„Pšš!”
řekla Hermiona.
„Ale
než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli
ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu
věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme
naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu
bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou
podívali.
„Také
byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a
druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli
uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu,
jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V
době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná
mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale
členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz,
jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více
než rekreačním sportem.
„Nakonec
s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly
objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci.
Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných
způsobených černou magií.
„Posluchači,
chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na
památku
Teda
Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně
litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo
se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc,
druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době,
kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,”
řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému
spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické
uspořádání dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji
ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!”
vyhrkl Ron.
„Víme!”
tišila ho Hermiona.
„Mudlové
stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl
Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a
čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské
přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem
posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel
na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto
jednoduchým opatřením.
„A
co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v
této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl
bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování
čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé,
že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle
řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy
dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu
‘Potterovi komplicové.’”
„Děkuji,
Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho
předešla a zašeptala.
„Víme,
že je to Lupin!”
„Romulusi,
stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry
Potter je stále na živu?”
„Ano,”
řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by
byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo.
Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu.
‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství
dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”
Harryho
zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu
řekl, když se naposledy setkali?
„A
co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl
bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A
řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy
správné.”
Harry
se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro
vždy správné,” opakovala.
„O,
vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s
Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a
naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou
loajalitu?” říkal Lee.
“No,
jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho
Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele
Jinotaje,” řekl Lupin.
„Aspoň
je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také
jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři
zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v
Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle
zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid
nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám
se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního
bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo
by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na
Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro
nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako
‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To
vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování
své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se
přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak
nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi
bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z
nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového
zpravodaje, Hlodavce?”
„’Hlodavce’?”
řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne
– není to George?”
„Je
to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z
dvojčat, řekl:
„Už
nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O,
tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné
historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano,
Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili
za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie
Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku.
Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo
by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”
„To
mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy
než kdyby se ukazoval.”
„Souhlas,”
řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i
bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi
pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík:
Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně
podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta
poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé
po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A
ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No,
kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal
se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí,
když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je
pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu,
když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic
riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”
„Mnohokrát
ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo
až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale
buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk,
udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”
Radiové
ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona
pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím
nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé
odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý,
ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,”
řekl Harry.
„Je
to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No,
pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale
slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u
konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je
v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No
tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY,
NE!”
„—demort
jde po prastaré hůlce!”
„To
jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze
stanu.
„Řekl
jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem
nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale
Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal
se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron
vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte
s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří
na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”
Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com
Komentáře
Přehled komentářů
me by fakt zajimalo proc kazdej kdo neco kritizuje nadava to to neumite rict slusne?
ste s tim docela trapni!
ste pro mne ubozaci
kokot
(lord, 14. 10. 2007 12:11)
ty zjebanče proč stam nedal obrázky skourenej jsi človek tvoje matka tě dělala pri světle a dávali tam nejake píčoviny hhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh.......................................................
Pěkné přirovnání
(Martitik, 10. 10. 2007 21:15)No tak tohle se Rowlingové povedlo: dokáže se pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu... :-D :-D :-D :-) :-) :-)
Fakt výborný čtení !
(Dančus, 22. 8. 2007 11:51)Hned jsem si to zkopírovala, pro případ, že by to smazali.
proc furt musite nadavat
(nwm, 23. 2. 2008 21:56)