15.kapitola - Skřetí pomsta
15.kapitola - Skřetí pomsta
Druhý den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze
stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším,
nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V jeho
stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem, který vyryl do
kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry cítil, že by Pošuk raději
chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores Umbridgeové. Potom se vrátil do
stanu a čekal, až se ostatní probudí, aby si mohli promluvit, co budou dělat
dál.
Harry a Hermiona měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho
a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na
dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které bylo okolo
mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které by mohly prozradit,
že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.
Jakmile postavili stan ukrytý v mladém podrostu, očarovali jeho okolí s novým
ochranným kouzlem. Harry se ve svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro
nějaké jídlo. Avšak nešlo to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města,
zmrazil ho nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela
mlha.
„Ale ty umíš udělat úžasného Patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil do
stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo: mozkomorové.
„Nemohl jsem . . . ho udělat.“ těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu
píchalo. „On byl . . . nepřišel.“
Jejich výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční
můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si znehybňující
chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu zaplnil uši a on nebyl
schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo všechnu jeho vůli, aby se odpoutal
ze svého místa a běžel, zanechával za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi
mudly, kteří je nebyli schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství
všude, kam by šli.
„Takže pořád nemáme žádné jídlo.“
„Buď zticha, Rone,“ odsekla Hermiona. „Harry, co se stalo? Proč si myslíš, že
by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!“
„Nevím.“
Sedl si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice
ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál tak
dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v Bradavickém
expresu.
Ron nakopl nohu od židle.
„Co?“ zavrčel na Hermionu. „Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby,
co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!“
„Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory,“ řekl Harry dotčeně.
„Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!“
„To se hodí.“
„A co to s tím mám — ?“
„Samozřejmě!“ zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením
ztichli.
„Harry, dej mi ten medailon! No tak,“ řekla netrpělivě a poklepala na něj
prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!“
Nastavila ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se
trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si neuvědomil,
že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje těžká síla, dokud oba
pocity neustoupily.
„Lepší?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, mnohem lepší!“
„Harry,“ řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu
připomínal návštěvu nemocného, „nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?“
„Co? Ne!“ bránil se, „Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho měl
na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne? Ginny mi říkala,
že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala.”
„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. „No, možná bychom ho
neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu.“
„Nenecháme tady ležet viteál,“ prohlásil pevně Harry. „Když ho ztratíme,
když ho ukradnou—„
„No, dobře, dobře,“ řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si
ho za tričko, aby nešel zahlédnout.
„Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho.“
"Skvělý,“ řekl popudlivě Ron, „a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom
prosím jít pro nějaké jídlo?“
„Dobře, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona a letmo pohlédla na
Harryho. „Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové.“
Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě,
odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.
„To není krádež, že ne?“ zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali
míchaná vajíčka na topince.
„Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?“
Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, „E -nee, 'ty se moc staráš.
'Vidu!“
A vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně najedení.
Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry se cítil šťastný
a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních hlídek.
Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný žaludek znamená dobrou
náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry tím byl nejméně překvapen,
protože strpěl mnoho období blízkých k vyhladovění u Dursleyových.
Hermiona snášela dobře ty noci, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než
bobule nebo staré sušenky, možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě
mlčela. Ron byl ale zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky
nebo Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým.
Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával se přímo
nepřátelským.
„Tak kam dál?“ byla jeho stálá písnička. Vypadalo to, že nemá žádné vlastní
nápady, ale jenom čeká až Harry a Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on
seděl a dumal nad malými zásobami jídla.
Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné hodiny, když zkoušeli přijít na to,
kde jsou ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty
se začaly stále více opakovat, protože neměli žádné nové informace.
Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa,
která jsou pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou
litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je
navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se
vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom Albánie,
kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.
„Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno
odpoledne,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do exilu a
Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý,“ řekla Hermiona. „Víme, že had není
v Albánii, je většinou s Vol—„
„Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?“
„Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým—spokojen?“
„Nijak zvlášť.“
„Neumím si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese,“ řekl Harry,
který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě proto, že
chtěl přerušit to protivné ticho. „U Borgina a Burkese byli experti ve věcech
černé magie, ihned by poznali viteál.“
Ron si demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a
pokračoval, „Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v
Bradavicích.“
Hermiona si povzdychla
„Ale Brumbál by ho našel, Harry!“
Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.
„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství
Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-“
„O!"
„TY-VÍŠ-KDO!“ křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. „Jestli je
nějaké místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!“
„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“
„Ano, jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo, že
je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-“
„Je to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?“ zeptal se Ron. Tahal
za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho uchopit a
zaškrtit ho s ním.
„Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co
odešel,“ řekla Hermiona.
„Přesně tak,“ řekl Harry.
„A Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš z
jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?“
„Jo,“ řekl Harry.
„Ale on tu práci nedostal, že?“ řekla Hermiona. „Takže nikdy nedostal šanci
najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!“
„No dobře,“ řekl Harry rezignovaně. „Zapomeňte na Bradavice.“
Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm
hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.
Hermiona se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo
zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák plný kanceláří.
„Můžeme zkusit se prokopat k základům?“ polovičatě navrhla Hermiona.
„Tady by viteál neschoval,“ řekl Harry. Věděl to celou dobu.
Sirotčinec bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem
neuložil část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost
a tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik vzdálený,
jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo od budovy U
Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a mramorovými podlahami.
I když neměli žádný plán, pokračovali v cestě krajinou, stavěli stan radši na
různých místech každou noc. Každé ráno se ujistili, že odstranili všechna
vodítka k jejich přítomnosti a potom vyrazili, aby našli jiné osamocené
místečko v ústraní, cestovali pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin
útesů, na fialová vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do
kryté oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou
vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou židličkovanou a
hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože odměnou bylo dvanáct hodin
většího strachu a úzkosti.
Harryho neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když
nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.
“Co? Co jsi viděl?“ dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.
“Tvář,“ zamumlal pokaždé Harry. „Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche.“
A Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron doufá, že
mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově řádu, ale konec
konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl vidět jen to, o čem zrovna
Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co by rád.
Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou šťastnou tváří, a Harry si
byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl Voldemort stejně jako on sám. Jak
Harryho jizva stále pálila, veselý, blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho
vzpomínkách. Naučil se potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže
ostatním dvou neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl
je zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.
Když se dny natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona
si povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil do
stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti, jak mají
hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si uvědomili, že se
k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody, aby vypadali
zaneprázdnění.
Harry si nemohl pomoci, ale byl zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem
on nyní viděl bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký
tajný plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat svou
špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také zklamaná jeho
chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o dalších místech pro viteál,
ale jediný, který mu neustále přicházel na mysl byly Bradavice a stejně jako
nikdo z ostatních si nemyslel, že by to bylo pravděpodobné a přestal to
připomínat.
Podzim se převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na
kompostech ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr
a déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v
rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci, nedostatek
lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce proti
Voldemortovi.
„Moje matka,“ řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
„umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu.“
Rozmrzele strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se
automaticky podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se
zlatý řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož
postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání
medailonu.
„Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu,“ namítla Hermiona, „nikdo
to nedokáže. Jídlo je první z pěti Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu
Elementárního Přem-“
„Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?“ ozval se nerudně Ron žmoulající rybu
mezi zuby.
„Je nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud ovšem
víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při ruce to-“
„Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné,“ přerušil ji Ron.
„Harry tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis
nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu, že jsem
holka, předpokládám!“
„Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!“ odhodil míč
na její stranu hřiště.
Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.
„Jestli chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a
zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu sedět a
dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-“
„Buďte zticha!“ řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
„Buďte zticha, můj bože!“
Hermiona vypadala zaraženě.
„Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-“
„Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!“
Harry se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale
neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich.
Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.
„Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?“ zašeptal Harry k Hermioně.
„Ano,“ řekla tiše. „Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání
pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a kdokoli
jsou.“
Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk odvalujících se kamenů, hovor nějakých
lidí, silné šplouchání vody. Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali.
Kouzla, která rozmístili kolem sebe byla naštěstí dostačující i ve tmě, která
je rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud to
byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla budou
podrobena první zkoušce před černou magií.
Hlasy se stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke
břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli zurčení řeky
to nebylo vůbec jisté.
Hermiona uchopila perleťovou kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo
najít ultradlouhé uši a hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili
do uší a poslouchali, co se děje před stanem.
Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.
„Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není
na ně příliš brzy? Accio losos!“
Párkrát to zvláštně zastříkalo a poté proti proudu vyskočila ryba. Někdo vděčně
vykřikl jako prasátko. Harry si vložil ultradlouhé uši hlouběji: přes tekoucí
vodu bylo složitější zaslechnout, co si povídají. Jenže oni nehovořili
angličtinou nebo jiným lidským jazykem. Byl to hrubý nemelodický tón, jaký kdy
v životě slyšeli. Připomínalo to chrčení a jakési drnčení, spíš hrdelní zvuky.
Jeden z nich hovořil hlubším, pomalejším hlasem na rozdíl od druhého.
Oheň tančil na druhé straně břehu, letmé stíny procházely mezi plameny a stanem.
Vůně opékaného lososa Harrymu, Ronovi a Hermioně zatemňovala správný úsudek.
Poté už jen slyšeli cinkání příborů o talíře nově příchozích a první z mužů
začal opět hovořit.
„Tady Griphooku, Gornuku.“
„Skřeti, udělala Hermiona grimasu Harryho směrem a ten přikývl.
„Děkujeme,“ řekli skřeti unisono v angličtině.
„Takže, vy tři jste jak dlouho na útěku?“ zeptal se další hlas teď už vyzrálý a
příjemnější, byl to hlas Harrymu nejasně známý, Harry jen nevěděl, neměl
představu o koho jde.
„Šest týdnů... nebo sedm? Už jsem zapomněl,“ odpověděl unavený muž. „Potkal
jsem Griphooka jako prvního a ne krátce na to potom Gornuka. Je hezké mít
společnost.“ Tady udělal menší odmlku.
„A co tebe přimělo odejít, Tede?“ pokračoval.
„Věděl jsem, že pro mne přijdou,“ zazněl opět ten přátelský veselý hlas, Tedův
hlas a Harry najednou pochopil, o koho tu jde: byl to otec Tonksové!
„Slyšel jsem totiž, že se kolem mého obydlí pohybují Smrtijedi, takže jsem se
rozhodl rychle, a to odejít pryč. „Odmítl jsem výjimku být registrován jako
mudla, viděl jsem to jako otázku času, věděl jsem, že musím opustit svou
rodinu. Moje žena je v pořádku, ona je totiž čistokrevná čarodějka. A pak jsem
potkal tadyhle Deana, asi před pár dny, že chlapče?“
„Jo,“ odpověděl další hlas, který byl už nyní Harrymu, Ronovi i Hermioně
důvěrně známý. Pocítili záchvěv vzrušení, vždyť šlo o jejich nebelvírského
spolužáka Deana Thomase!
„Mudla?“ zeptal se první muž.
„Ano, dalo by se říct,“ řekl Dean. „Můj otec opustil mou matku, když jsem byl
ještě malé dítě. Nemám žádný důkaz, jestli byl třeba kouzelník.“
Nastalo ticho, tedy krom neustálého žvýkání, pak ale Ted promluvil znovu.
„Musím říct, Dirku, jsem překvapen, že jsem tě dokázal doběhnout. Potěšen, ale
překvapen. Říkal jsi, že jsi byl chycen.“
„Byl,“ řekl Dirk, „ byl jsem napůl cesty do Azkabanu, když se mi povedlo utéct.
Někdo Dawlishe omráčil a vzal jsem si pak jeho koště. Bylo to jednodušší, než
si myslíš: nepočítal jsem s tím, že bude za moment v pořádku. Ale byl hodně
popletený. Rád bych si potřásl rukou s kouzelníkem nebo s čarodějkou, kdo mi
zachránil život.“
Tady nastala další pauza, kdy jen praskal oheň a bylo slyšet šumění vody.
Teď řekl: „A kde jste se vzali vy dva? Já, ehm, žil v přesvědčení, že sloužíte
tomu – jehož – jméno – nesmíme – vyslovit.“
„Pak jste žil ve špatném přesvědčení,“ odpověděl skřet s pisklavějším hláskem.
„My si žádnou stranu nevybíráme. Tohle je válka čistě jen mezi kouzelníky.“
„Jak jste se sem potom dostali?“
„Můj dojem byl v rozumnosti,“ řekl skřet s hlubším tónem řeči. „Být odmítnut
jsem považoval za nemístnou žádost. Mohu říci, že má osoba se cítila bezpečněji
v ohrožení.“
„O co vás žádali?“ zeptal se Ted.
„Špatné povinnosti-přiměřené důstojnosti mé rasy,“ odpověděl skřet, jeho hlas
byl tvrdší a méně lidský, jak to řekl. „Nejsem domácí skřítek.“
„A co ty, Griphooku?“
„Stejné důvody,“ řekl skřet vysokým hlasem. „Gringottovi už dále nejsou
kontrolováni výhradně mou rasou. Neuznávám žádného kouzelníka jako svého pána.“
Ještě si něco v nářečí zamrmlal pod vousy a Gornuk se usmál.
„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se Dean.
„Říkal,“odpověděl Dirk, „že existují věci, které kouzelníci také neuznávají.“
Nastala krátká pauza.
„Nechápu to,“ řekl Dean.
„Já jsem udělal svoji malou pomstu před tím, než jsem odešel,“ řekl Griphook
anglicky.
„Jsi správnej chlap-skřet,“ poznamenal Ted letmo. „Předpokládám, že se
nepodařilo uzamknout Smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s vysokou
ostrahou.“
„Kdybych ho tam měl , ten meč by mu stejně nepomohl probít se ven,“ odpověděl
Griphook.
„Dean a já tady pořád něco postrádáme,“ řekl Ted.
„Třeba je to Severus Snape, ačkoli on to neví,“ řekl Griphook a oba skřeti
propukli ve zlomyslný smích. Uvnitř stanu bylo Harryho dýchání mělké vzrušením:
on a Hermiona na sebe zírali a poslouchali nejpozorněji, jak jen dokázali.
„Neslyšel jsi o tom, Tede?“zeptal se Dirk. „O dětech, kteří se snažili ukrást
Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích?“
Jako by Harrym projel elektrický výboj, drásající každý jeho nerv, takže stál
na místě jako přikovaný.
„Neslyšel jsme o tom,“ řekl Ted, „nepsali to v Denním Věštci?“
„Těžko,“ usmál se Dirk. „Griphook mi tady řekl, že o tom slyšel od Billa
Weasleyho, který pracuje tady v bance. Jedno z dětí, které se pokoušelo vzít
meč byla Billova mladší sestra.“
Harry letmo pohlédl směrem k Hermioně a Ronovi, kteří svírali Ultradlouhé uši,
tak pevně, jako záchranné lano.
„Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapeovy kanceláře a rozbili skleněnou
vitrínu, kde byl patrně uložen meč. Snape je chytil na schodišti, když se
pokoušeli propašovat meč.
„Ah, měli štěstí,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že by byli schopni použít ten meč
proti Vy-víte-komu“ Nebo proti Snapeovi samotnému?“
„Takže, ať si mysleli, že s tím mečem udělají cokoli, Snape se rozhodl, že ten meč
nebyl na stávajícím místě v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, dle mého
předpokladu, dostal Snape pravomoc od Vy-víte-koho. Poslal tedy meč do Londýna,
aby byl raději uložen u Gringottů.“
Skřeti se začali znovu smát.
„Pořád nechápu, co je tady vtipného,“ řekl Ted.
„Je to výmysl,“ zaskřehotal Griphook.
„Nebelvírův meč!“
„Ale ano. Je to kopie-excelentní kopie, jen co je pravda-ale je to produkt
kouzelníků. Originál byl před staletími skut skřety a jistě měl vlastnosti,
které mají pouze zbraně vyrobené skřety. Ať je Nebelvírův meč kdekoli, není v
trezoru v Gringottově bance.“
„Vidím,“ řekl Ted, „ a chápu to tak, že ses neobtěžoval to Smrtijedům říct?“
„Nevidím důvod obtěžovat je informacemi“, řekl samolibě Griphook, a teď se
připojili ke Gornukovu a Dirkovu smíchu.
Ve stanu zavřel Harry oči, ochotný položit někomu na otázku, na kterou
potřeboval odpověď. Po minutě, která mu připadala, jakoby jich bylo deset, se
Dean podvolil: byl taky (Harry si to pamatoval skrz úder, který mu Dean
ušetřil) ex-přítelem Ginny.
„Co se stalo s Ginny a se všemi ostatními? Jedna, která se to pokoušela
ukrást.“
„Oh, byli potrestáni, a to tvrdě,“ řekl Griphook lhostejně.
„Jsou přesto v pořádku?“ zeptal se rychle Ted, „myslím, že Weasleyovi
nepotřebují více zraněných dětí, že?“
„Pokud myslím, tak neutrpěli vážná zranění,“ řekl Griphook.
„Naštěstí pro ně,“ řekl Ted. „ Se Snapeovou mocí předpokládám, že bychom měli
být jenom rádi, že jsou ještě na živu.“
„Copak vy tomu příběhu věříte? Vy, Tede?“ otázal se Dirk. „Vy věříte, že
Brumbála zabil Snape?“
„Samozřejmě, že ano,“ ozval se Ted. „Nechystáte si tu sednout a říct mi, že si
myslíš, že s tím měl Potter co dočinění?“?“
„Je těžké v těchto dobách něčemu uvěřit,“ zamumlal Dirk.
"Znám Harryho Pottera,“ řekl Dean, „a myslím si, že je opravdu Vyvoleným
nebo jak mu chcete říkat."
„Rád bych věřil, že je, synu,“ řekl Dirk, „pevně věřil. Ale kam zmizel? Zkuste
se pozvednout nad věcí. Copak si myslíte, že by věděl něco, co nevíme my anebo
má něco zvláštního za úkol, jako že by teď třeba venku bojoval a rozšiřoval
řady rebelů, místo toho aby se teď někde ukrýval? Víte, že teď spadl do pasti
-"
„Vyvolený?!“ pousmál se Ted. „Čtete moc lží, Dirku. Hledejte fakta například v
Jinotaji.“
Dirk náhle vydal něco, co se podobalo velmi hlasitému skřeku, jako kdyby spolkl
rybí kost; nakonec zaprskal: „Jinotaj? Tu snůšku nesmyslů, který vydává
Xenophilius Láskorád?“
„Ne, není takový blázen, jak vypadá,“ odporoval mu Ted. „Měl byste se na to
podívat, vytiskl všechny věci ohledně ignorování Vyvoleného. V posledním vydání
nebyla ani jedna zmínka o muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho to nechají
uveřejňovat, to nevím, ale Xenophilius říká, že úplně nejpřednější povinnost
každého kouzelníka, který je proti Vy-víte-komu, aby Harry Potterovi věřil a
pomáhal mu.“
„Těžko někdo může pomáhat chlapci, který zmizel z povrchu zemského,“ namítl
Dirk.
„Poslouchejte, sama skutečnost, že chlapce ještě nechytili, je obrovský
úspěch,“ řekl Ted.
„Rád bych od něj přijal pár rad; ale snažíme se, aby zůstal svobodný a
nezajatý, ne?“
„No, tak v tomto jste uhodil hřebík na hlavičku,“ prohodil Dirk hlasitě. „S
celým ministerstvem a všemi jeho informátory, kteří je hledají, bych čekal, že
už bude dávno chycený. Myslíte si, že už ho chytili a zabili, bez toho, aby o
tom informovali lidi?“
„Ne! To neříkejte, Dirku,“ zamumlal Ted. Nastala dlouhá odmlka, naplněná zvukem
cinkání nožů a vidliček.
Když začali opět mluvit, znovu nahodili téma, mají-li tu přespat anebo se
vrátit zpět ze zalesněné stráně na bezpečnější místo. Rozhodli se, že stromy
jim poskytnou lepší úkryt, uhasili oheň, a začali se vzdalovat zpět do lesa a
jejich hlasy se začaly ztrácet. Harry, Ron a Hermiona si svinuli zpět své
Ultradlouhé uši. Harry, který se za každou cenu snažil zůstat potichu, měl
stále větší problém je odposlouchávat a nakonec vyhrkl – „Ginny – meč -“
„Já vím,“ ozvala se Hermiona.
Sáhla pro malou tašku, tentokrát jí pravé rameno kleslo k levému podpaží.
„Tady... my... jsme,“ říkala mezi zuby, když vytahovala nějaké věci. Konečně se
jí podařilo dostat okraj zlaceného rámu obrazu. Harry přispěchal, aby jí
pomohl. Portrét byl prázdný, proto Hermiona vzala svou hůlku a namířila na něj
připravená v ten moment říci zaklínadlo.
„Pokud někdo vyměnil ten meč v Brumbálově pracovně,“ říkala, „Phineasi
Nigellusi, viděl jste někoho vcházet do jeho pracovny s nějakým pouzdrem?“
„Vždyť pořád spí,“ řekl Harry, ale stále zadržoval dech, když Hermiona mířila
hůlkou na látku stanu. Poté řekl: „Ehm... Phineas- Phineas Nigellus?“
Nic.
„Phineasi Nigellusi!“ řekla Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, můžeme s
vám hovořit?“
„Prosím...Pořád pomáhat,“ ozval se jeho obvyklý studený sarkastický hlas a
vstoupil do svého portrétu.
Jako první zakřičela Hermiona: „Obscura!“
A temnota se zjevila nad Phineasem Nigellusem a jeho černé zchytralé oči
udeřila tak, že vykřikl bolestí.
„Co – jak se opovažujete – co si myslíte - ?“
„Velmi se omlouvám, profesore Blacku,“ pípla Hermiona, „ale je to nezbytné
opatření.“
„Zaprvé, odstraňte tuhle zkaženou přísadu! Řekl jsem, odstraňte to! Kazíte
velmi krásné dílo! Kde to jsem? O co tu jde?
"Nikdo neví, kde jsme,“ pronesl Harry a Phineas Nigellus ztuhl, zanechal
pokusů vyvléknout se z něčeho, co mu zakrývalo oči.
"Je to snad hlas ‚nepolapitelného‘ pana Pottera?“
„Možná,“ řekl Harry, aby udržel zájem Phinease Nigelluse. „Máme pár otázek, na
které bychom se vás rádi zeptali – týkají se Nebelvírského meče.“
"Ach,“ řekl Phineas Nigellus, který otáčel hlavou sem a tam, aby zahlédl
Harryho, „ano. To byla ta hloupá dívka, co jednala úplně nejnemožněji -"
"Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron okamžitě. Phineas Nigellus
povytáhl obočí. „Kdo je tu další?“ zeptal se a opět otáčel hlavou ze strany na
stranu. „Váš tón se mi ani trošku nelíbí! Ta holka a její přátelé měla šílenou
odvahu… Krást v ředitelně.“
„Nic tam nekradla!“ promluvil Harry. „Ten meč Snapeovy nepatří.“
„Ale patří škole profesora Snapea,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok na něj
ta Weasleyovic holka měla? Zasloužila si svůj trest, stejně jako ten idiot
Longbottom a ta střelená Láskorádová!“
„Neville není idiot a Lenka není střelená!“ odpověděla Hermiona.
„Kde to jsem?“ opakoval Phineas Nigellus a opět začal zápasit s tím, co mu
zakrývalo oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mne odnesli z domu mých předků?“
„Na tom nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptala se
Hermiona naléhavě.
„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa aby tam udělali něco pro toho
troubu Hagrida.“
„Hagrid není trouba!“ odpověděla Hermiona pronikavě.
„A Snape si myslel že je to trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se
pravděpodobně s Hagridem dobře bavili. Zapovězený les… Už měli co dělat s
mnohem horšími věcmi než to!“
Ulevilo se mu, představoval si, že Snape používal přinejmenším kletbu Cruciatus.
„Co nás opravdu zajímá, profesore Blacku, je, jestli někdo předtím jiný, ehm,
odnášel meč. Třeba kvůli čištění, nebo tak?“
Pineas Nigellus se přestal pokoušet osvobodit své oči a zachechtal se.
„Mudlovská šmejdko,“ řekl, „Ocel, kterou vyrobili skřeti, nepotřebuje čistit,
ty jednoduchá holko. Skřetí stříbro odpuzuje normální špínu, absorbuje pouze
to, co ji posílí. “
„Neříkej Hermioně že je jednoduchá,“ řekl Harry.
„Tato hádka mne unavuje,“ odvětil Phineas Nigellus. „možná je čas abych se
vrátil do ředitelovy kanceláře…?“
Stále ještě oslepený začal tápat po okraji obrazu a pokoušel se najít cestu
pryč z tohoto obrazu zpět do toho v Bradavicích. Harry náhle dostal nápad.
„Brumbál! Můžeš nám sem přivést Brumbála?“
„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.
„Brumbálův portrét – nemohl bys ho sem přivést s sebou, do svého obrazu?“
Phineas Nigellus se otočil směrem, odkud zněl Harryho hlas.
„Očividně nejen mudlovští šmejdi jsou ignoranti, Pottere. Portréty v
Bradavicích mohou mezi sebou cestovat, ale nemohou pryč z hradu, s výjimkou
návštěv obrazů jich samotných jinde. Brumbál sem se mnou nemůže, a po tom co
jste mi tu provedli vás mohu ujistit že ani já vás již znovu nenavštívím!“
Harry sklíčeně sledoval Phineasovy další pokusy opustit obraz.
„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám říci kdy naposledy byl
meč vyndán z vitríny? Myslím předtím, než ho ukradla Ginny.“
Phineas si netrpělivě odfrkl.
„Myslím, že naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vyndaný když jej profesor
Brumbál použil, aby se dostal do nějakého prstenu.“
Hermiona se podívala po Harrym. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem
Nigellem Blackem, který se opět pokoušel dostat k východu, říkat cokoli
dalšího.
„Takže dobrou noc vám všem,“ řekl trochu jízlivě a začal opouštět obraz.
Ještě než úplně zmizel, Harry náhle vykřikl, „Počkejte! Řeknete Snapeovi že
jste nás viděl?“
Oslepená hlava Phinease Nigella se vrátila do obrazu.
„Profesor Snape má mnohem důležitější věci na starosti. Dobrou noc, Pottere!“
S těmito slovy zmizel úplně a nenechal za sebou nic, kromě temného obzoru.
„Harry!“ vykřikla Hermiona.
„Já vím!“ zvolal Harry.
Začal máchat rukama ve vzduchu, protože se nemohl ovládat. To bylo mnohem více
než čekal. Chodil sem a tam po stanu a měl pocit jako by mohl uběhnout míli. Už
ani necítil hlad. Hermiona uklidila obraz Phinease Nigella zpět do batohu,
rychle jej zadělala, odhodila do rohu a s rozzářeným výrazem pohlédla na
Harryho.
„Ten meč dokáže zničit Viteály! Skřetí čepele vstřebají jen to, co je posílí –
Harry, ten meč je nasáklý Baziliščím jedem!“
„A Brumbál mi ho nedal, protože ho stále ještě potřeboval, chtěl ho použít na
ten medailon…“
„… a musel si uvědomit že by ti nedovolili si ho nechat podle jeho poslední
vůle…“
„… takže vyrobil kopii…“
„… a falešný meč vložil do vitríny….“
„… a ten skutečný nechal… kde?“
Dívali se jeden na druhého a Harry cítil, že odpověď neviditelně plula ve
vzduchu nad nimi, na dosah ruky. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo snad řekl, ale
Harry si to neuvědomoval?
„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Mysli! Kde by ho mohl nechat?“
„V Bradavicích ne,“ odpověděl Harry, který stále ještě pochodoval po místnosti.
„Někde v Prasinkách?“ hádala Hermiona.
„Chroptící chýše?“ řekl Harry. „Nikdo tam přeci nechodí.“
„Ale Snape ví jak se tam dostat, nebylo by to trochu riskantní?“
„Brumbál Snapeovi věřil,“ připomněl Harry.
„Ne dost na to, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.
„Jo, to je pravda!“ odpověděl Harry a cítil se potěšen, že Brumbál Snapeovi
přeci jen úplně nevěřil.
„Takže ukryl meč někde daleko od Prasinek, že? Co myslíš ty, Rone? Rone?“
Harry se rozhlédl. Na okamžik ho napadlo, že Ron opustil stan, ale pak si
všiml, že leží ve stínu svého lůžka a má velice tvrdý výraz.
„Oh, vy jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“
Ron si odfrkl a díval se na spodek vrchní palandy.
„Jen pokračujte, vy dva. Nenechte mě rušit vám zábavu.“
Harry se zmateně podíval na Hermionu, ale ta jen zatřásla hlavou, očividně v
koncích stejně, jako on.
„Co máš za problém?“ zeptal se Harry.
„Problém? Žádný není,“ odpověděl Ron, stále odmítající se podívat do Harryho
tváře. „Nic, co by tě mělo zajímat.“ bylo slyšet zvláštní klapání nad jejich
hlavami, začínalo pršet.
„Takže ty nemáš problém?“ nevěřil Harry. „Vyklop to.“
Ron zahoupal svýma dlouhýma hohama a posadil se. Vypadal umíněně, což bylo pro
něj neobvyklé.
„Jak chceš. Nečekej ode mě, že budu skákat kolem stanu a hledat ztracenou věc.
Je to nesmysl, pokud si to neuvědomuješ.“
„Neuvědomuješ?“ opakoval Harry. „Neuvědomuješ?“
Kap, kap, kap. Déšť nyní padal více a silněji. Harry jakoby předpokládal, že
něco podobného z Rona vypadne, ale že to bude takový dopad, to nečekal ani v
nejmenším. Donutilo ho to mírně se zamyslet.
„Není fér, že zde nemám ani kousek svého života,“ řekl Ron. „Víš přece, že mám
obvázanou paži a je mi zima a jsem hladový. Myslel jsem si, že po tolika
týdnech hledání bychom něčeho mohli dosáhnout.“
„Rone,“ řekla Hermiona tak tiše, že ji Ron přes padající a bubnující kapky
deště stěží slyšel.
„Myslel jsem si, že víš, pro co ses to rozhodl.“
„Jo já taky.“
„Takže kterou část jsi, zatímco putujeme, nečekal?“ Naštvanost se Harrymu
vtírala pomalu do hlasu, ačkoli před tím se jen bránil. „Myslel sis, že budeme
nocovat v pětihvězdičkových hotelích? Že najdeme viteál každý den? Že se vrátíš
k mamince do Vánoc?“
„Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ křikl Ron a jeho slova bodla do Harryho
jako nože. „Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co dělat, že máš reálný plán!“
„Rone!“ řekla Hermiona už teď o trochu hlasitěji, Ron ji však i přes to
ignoroval.
„Pak promiň, že jsi spadl na zem,“ namítl rozhořčeně Harry. „Jsem s tebou jako
ty se mnou od začátku, ne? Řekl jsem ti vše, co řekl Brumbál mně. A Konečně jsi
přece nic nenamítal, našli jsme jeden viteál-“
„Jo ale jen to, že bychom ho měli zničit a pak najít ty zbylé – vždyť to jsou
prázdná slova.“
„Rone, sundej si ten medailon, ano?“ řekla Hermiona nezvykle vysokým hlasem.
„Dej ho dolů, úplně ti zatemňuje úsudek ve věcech, které říkáš!“
„Však on to udělá!“ zvolal Harry, který neměl pro Ronovo chování žádnou omluvu.
„Myslíš si, že jsem tak blbý, že jsem nezjistil to, že si o mně za zády
povídáte? Myslíš si, že jsem neuhádl, co si myslíte?“
„Harry, my jsme ne-“
„Nelži, Hermiono!“ okřikl ji Ron hněvivě. „Copak jsi sama neříkala, že jsi
zklamaná. Že si myslíš, že Harry nemá ani-“
„Takhle jsem to – takhle jsem to neřekla, Harry!“ vyjekla Hermiona.
Déšť bušil do stanu, kapky padaly na Hermionin obličej a vzrušení z těch pár
sekund bylo pryč, jakoby nikdy nebylo. Ještě doutnající oheň vyhasnul a vše se
obrátilo do tmy a zimy. Nebelvírský meč byl schován, ale oni nevěděli kde. Tady
ve stanu byli tři adolescenti, jejichž jediné štěstí bylo, že doposud žijí.
„Tak proč jsi stále tady?“ zeptal se Harry Rona.
„Zkus si tipnout,“ na to Ron.
„Pak můžeš jít domů,“ řekl Harry.
„Jo! Možná půjdu!“ zařval Ron. „Tys neslyšel, co říkali o mé sestře? Ale ty
neuděláš zhola nic, je to přece jenom Temný les, že? Setkal jsem se s nejhorším
Potterem! Ty se vůbec nestaráš – dobře, tak já to udělám. Skvěle! Obří pavouci
a duševní záležitosti -“
„Jen jsem řekl – byla s ostatními, kteří byli s Hagridem-“
„Jo, slyšel jsem to! Nestarej se! A co zbytek mé rodiny: Weasleyovi nepotřebují
další zraněné dítě. Slyšel jsi i toto?“
„Já jo-“
„Ale přece se nebudeš trápit, že?“
„Rone!“ řekla hlasitě Hermiona, snažící se vynutit přístup mezi ty dva.
„Nemyslím si, že se to doopravdy stalo, nic přece nevíme: přemýšlej, Rone! Bill
je vyděšený, spousta lidí to musí vidět, George přišel o ucho a ty logicky
předpokládáš, že jsi teď na řadě. Myslím, že jen mínil, že-“
„Ach, takže ty jsi si jistá, jo? Dobrá tedy, nebudu se o ně trápit. Pro tebe je
to jednoduchý, že? Když jsou tvoji rodiče daleko-“
„Moji rodiče jsou mrtví!“ vykřikl hněvivě Harry.
„Jo a moji ty tvé můžou každým dnem následovat!“ uhodil na něj Ron.
„Tak BĚŽ!“ zakřičel na něj Harry. „Utíkej za svou maminkou, jen si jdi! Aby
dala hodně dobrého jídla, když je to tady tak na-“
„Prestego!“ zaječela Hermiona mezi Harrym a Ronem vznikla neviditelná stěna.
Oba se vyděsili, když je ta nově vytvořená bariéra od sebe odhodila. Harry
pocitíl něco pálivého vůči Ronovi a Ron také: něco se mezi nimi zlomilo.
„Nech tady viteál,“ řekl Harry.
Ron odhodil řetízek na nejbližší židli.Otočil se k Hermioně.
„Co to děláš?“
„Co tím míníš?“
„Ty tu zůstáváš nebo co?“
„Já...,“ její obličej se stáhnul do úzkostné grimasy. „Ano -ano. Já zůstávám.
Řekli jsme přece, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme-“
„Hm bezva,“ odtušil Ron, „takže sis vybrala jeho.“
„Rone, ne! Vrať se zpátky, prosím, vrať se zpátky!“
Byla zastavena vlastním štítovým kouzlem, které vytvořila včerejší noci na jeho
ochranu
Harry pořád tiše stál a naslouchal Hermioninu vzlykání a volání Ronova jména.
Po několika minutách se vrátila. Mokré vlasy se jí lepily na obličej.
„J-je p-p-pryč! Z-zmizel!“
Zhroutila se na židli a dala se do bezútěšného pláče.
Harry byl jako omámený. Sehnul se pro viteál a pověsil si ho na krk. Zakryl
Ronovým povlečením Hermionu, měl o ni starost. Poté vlezl do své postele a
zíral do tmy na plátěnou střechu stanu a poslouchal bubnující déšť.
Komentáře
Přehled komentářů
ty pico skurvena prestan rikat dej do předu ty pičo vykrakana fakt piča a ty admine stím neco dělej protože je to fakt piča fakt dík že vím že fred umře seš PICA!!! btw dik za preklad ;)
spokojenost
(alekop, 10. 1. 2008 10:43)I v normálních oficálních a draze placených novinách psaných českými novináři jsou pravopisné chyby, tak jak se někdo může vzrušovat tady? Za překlad díky.
ahhhhhhhhhhh
(Alencolm, 31. 12. 2007 12:13)lucko nenapadlo te ze protego je jine kouzlo nez prestego.
Trochu divný!!!
(Grétulinečka, 28. 12. 2007 12:49)Ty kapitoly,který jsem zatím četla jsou děsný!Pořád nějaký boje a Pořád ty samí věci dokola!!!5.díl byl o 100% lepší než šestka a sedmička.Tam byl aspon Fred a George.A tady samí drama a zabíjení.Halně až zabijou chudáka Freda!DĚS!!!!!!!!!!!!!
Svatá pravda
(Giggi, 3. 12. 2007 8:59)
Nahodou me se to libi a lidi kteri umi jen buzerovat a sami jeste nic neudelali jsou u me diliny a nic jinyho klidne sis to mohla precist v Anglictune slecno rypava a nas usetrit tech tvejch pripitomnelejch reci
kouknete mam to tydy prelozene lip
(kouknete, 31. 10. 2007 19:47)http://www.monstersgame.cz/?ac=vid&vid=127029423
pro rejpalku
(gilbo, 1. 10. 2007 19:54)Ona je nejdůležitější na světě, paní či slečna dokonalá, která neumí nic jiného než rýpat do lidí kteří něco a zadarmo udělali pro ostatní, kteří třeba neumí anglicky a museli by si počkat na český překlad. Prostě kráva a to velká.
njn
(mango222, 29. 9. 2007 0:35)hej ale fakt komu se to nelibi at si prdel polibi nahodou me to bavi !!!
pro lucinu
(lenka, 30. 8. 2007 20:17)uz se do toho neser, ty dilino, muzes bejt rada, ze si to uz muzes precist v cestine...ale kdyz si tak chytra, tak sis to radsi mela, frajerko precist v originale...a nemusis tady srat lidi, ktery si s tim dali praci...chcipni
Pre Lucku
(kendrala, 24. 8. 2007 14:03)ako, myslím si, že by si mohla byť vôbec rada, že to tu niekto preložil!!! veď si to nemusela mať v čaštine a keď si taká chytrá, mala si si počkať!!! alebo to preložiť osobne!!!
Další vadné zaklínadlo
(Lucka, 19. 8. 2007 15:56)„Prestego!“ To snad není možné! Protego je to správné zaříkadlo. To byste snad mohli vědět!
asdasd
(ddsda, 28. 1. 2008 19:44)