Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


14. kapitola - Zloděj

29. 7. 2007

14. kapitola - Zloděj



Harry otevřel oči a byl oslněn zlatou a zelenou
barvou. Netušil, co se stalo, věděl jen, že leží na něčem, co se zdálo být
listím a větvemi.

Jakmile popadl dech, zamrkal, a zjistil, že ona oslňující záře bylo sluneční
světlo, dopadající na něj skrze listí vysoko nad ním.

Kousek od jeho tváře se něco zaškubalo. Harry se zvedl na kolena, připraven
čelit nějakému malému divokému stvoření, avšak zjistil, že oním stvořením
byla Ronova noha. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že všichni tři leželi v
lese, očividně sami.

Harryho první myšlenka byla Zapovězený les, a na okamžik, ačkoli věděl, jak
hloupé a nebezpečné by bylo se objevit na Bradavických pozemcích, jej
napadlo vyplížit se z lesa až do Hagridovy hájenky.

Za pár chvil Ron vydal dlouhý vzdech, a když se Harry začal plazit k němu,
zjistil s jistotou, že nebyli v Zapovězeném lese:

Stromy byly mladší, byly dále od sebe a zem byla čistší.

S Hermionou, která byla také ještě na kolenou, se setkal u Ronovy hlavy. V
okamžiku, kdy se Harry podíval na Rona, ho zaplavily obavy. Levá strana
Ronova těla byla pokryta krví, jeho šedobílá tvář působila, v kontrastu s
listím pokrytou zemí hrozivě.

Mnoholičný lektvar právě vyprchával: Ron se přeměňoval z Cattermolea zpět do
své normální podoby. Jeho vlasy byly čím dál červenější a jeho tvář ztratila
i ten zbytek barvy, co jí zbyl.

„Co se mu stalo?“

„Rozštěpení,“ odpověděla Hermiona, a její prsty již trhaly Ronův rukáv tam,
kde byla krev nejtemnější.

Harry zděšeně sledoval, jak Hermiona úplně roztrhla Ronovo tričko. Vždycky o
rozštěpení přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle...

Zvedl se mu žaludek, když spatřil, jak Hermiona pokládá obnaženou paži, na
níž chyběl velký kus masa, odstraněný čistě jako nožem.

„Harry, rychle, v mém batohu, je tam malá lahvička s popiskou "Výtažek z
dobromyslu".“

„Batoh... dobře...“

Harry doběhl k místu, kde Hermiona dopadla, popadl malý batůžek a vložil do
něj ruku. Po hmatu poznával Harry jeden po druhém všechny možné předměty -
obaly knih, vlněné svetry, boty...

„RYCHLE!“

Harry zvedl svou hůlku ze země, namířil ji na magický batoh, a zvolal,

Accio Dobromysl!

Malá hnědá lahvička vyletěla ven. Chytil ji a běžel zpět k Hermioně a
Ronovi, jehož oči byly teď napůl otevřené, avšak za víčky byla vidět jen
bělma.

„Omdlel,“ řekla Hermiona, která již byla také velmi bledá.

Již nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy ještě stále byly místy hnědé.

„Otevři to prosím, Harry, hrozně se mi klepou ruce.“¨

Harry odšrouboval víčko lahvičky, Hermiona ji vzala a tři kapky nalila do
krvácejícího místa. Rána nyní vypadala několik dní stará. Nová pokožka
přerůstala přes to, co jen před pár okamžiky bylo odhaleným masem.

„Wow,“ řekl Harry.

„To je to jediné, co se odvažuji udělat,“ řekla Hermiona roztřeseně.

„Jsou sice kouzla, která by ho zcela vyléčila, ale na to se teď opravdu
necítím, a chyba by udělala mnohem více škody než užitku... Už tak ztratil
hrozně moc krve...“

„Jak se mu to stalo? Myslím jako“ - Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil
a ujasnil si, co se stalo - „Proč jsme tady? Myslel jsem, že jsme se vraceli
na Grimauldovo náměstí, ne?“

Hermiona se zhluboka nadechla. Vypadalo to, že skoro brečí.

„Harry, myslím, že se tam už nebudeme moci vrátit.“

„Proč to...?“

"Když jsme se přemísťovali, Yaxley se mě chytil a já se ho nemohla zbavit,
byl moc silný. Pořád mě ještě držel, když jsme dorazili na Grimauldovo
náměstí, a pak - bojím se, že viděl dveře, a když jsme se tam dostali, tak
jsem se vás rychle chytila a přenesla nás sem.“

„Ale kde je tedy on? Počkej... Chceš tím říct, že je na Grimmauldově
náměstí? Vždyť se tam nemůže dostat, ne?“

Její oči se leskly slzami, když odpovídala.

„Harry, myslím že může. Já-já jsem ho donutila, aby mne pustil tím, že jsem
použila Překážecí kletbu, ale to už jsem jej dostala dovnitř ochrany Fidelia
Charma. Od té doby, co Brumbál zemřel, jsme všichni Strážci tajemství,
pamatuješ? Takže já jsem mu to tajemství předala, že?“

Nebylo se o čem hádat, Hermiona měla naprostou pravdu. Toto pro ně byla
silná rána. Pokud se mohl Yaxley dostat do domu, nemohli se tam vrátit. Díky
Přemístění tam navíc mohl dostat i ostatní Smrtijedy. I když byl dům temný a
depresivní, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště a navíc, teď, když byl
Krátura mnohem milejší a přátelštější, svým způsobem domov. S pocitem viny
si Harry vzpomněl na domácího skřítka chystajícího koláč, který Harry, Ron
ani Hermiona nikdy neochutnají.

„Harry, je mi líto. Je mi to tak líto!“

„Nebuď hloupá, to nebyla tvoje vina! Když už něčí, tak moje..“

Harry strčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona ucouvla a tvářila
se vyděšeně.

„Umbridgeová ho zadělala do dveří své kanceláře aby mohla špehovat ostatní.
Nemohl jsem ho tam nechat... Ale díky tomu zjistili, že v budově jsou
vetřelci.“

Než mohla Hermiona odpovědět, Ron vydal vzdych a otevřel oči. Stále ještě
byl bledý a jeho tvář se leskla potem.

„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.

„Hrozně,“ odvětil Ron skřehotavě a škubl sebou, když ucítil svoji zraněnou
paži.

„Kde to jsme?“

„V lese, kde se pořádalo Mistrovství světa ve famrpále," objasnila Hermiona.

„Chtěla jsem nějaké kryté, uzavřené místo a tohle bylo...“

„... první místo, co tě napadlo,“ dořekl za ni Harry a rozhlédl se po
očividně zcela vylidněném okolí.

Pořád myslel na to, co se stalo, když se přemístili naposledy, a když je
Smrtijedi našli během několika minut. Mohlo to být čtení myšlenek? Věděl
Voldemort nebo jeho lidé, kam je Hermiona vzala tentokrát?

„Myslíš, že bychom měli vyrazit?“ zeptal se Ron Harryho, a ten na jeho tváři
viděl, že myslí na to samé.

„Nevím. “

Ron stále vypadal bledě a zpoceně. Ani se nepokusil posadit, a zdálo se, že
byl příliš slabý, aby to zkoušel. Myšlenka, že by s ním hýbali, byla
nepředstavitelná.

„Prozatím tu zůstaneme,“ řekl nakonec.

Hermiona, které se očividně ulevilo, vyskočila na nohy.

„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.

„Jestli tady zůstaneme, měli bychom použít nějaká ochranná kouzla,“
odpověděla, pozvedla hůlku, začala opisovat velký kruh kolem Harryho a Rona
a mumlala zaklínadla.

Harry si všiml poruch v okolním vzduchu. Bylo to, jakoby Hermiona tvořila
nad mýtinou tepelný závoj.

„Salvio Hexia... Protego Totalum... Repello Muggletum... Ševelisimo.... Mohl
bys vyndat stan, Harry?“

„Stan?“

„Z tašky!“

„Z... jo, jasně,“ řekl Harry.

Neobtěžoval se ho hledat uvnitř a raději použil vyvolávací kouzlo. Stan se
vynořil jako beztvará hromada plátna, lan a tyček. I díky zápachu koček,
který byl úplně stejný, Harry poznal, že se jedná o stejný stan, ve kterém
posledně spali na mistrovství světa ve famfrpálu.

„"Myslel jsem, že patří tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva,“ řekl a
začal rozplétat zamotané kolíky.

„Zjevně jej nechtěl vrátit, má housera,“ pronesla Hermiona, zatímco
předváděla složité pohyby hůlkou.

„Takže si ho Ronův taťka mohl půjčit. Erecto!“ dodala a zamířila
hůlkou na neforemné plátno, které se v plynném skupenství vzneslo do vzduchu
a zcela pevné se usadilo na zem před Harryho, kterému z rukou vyletěl kolík
a s hukotem přistál na konci lana.

Cave Inimicum,“ dokončila Hermiona a mávla k nebi.

„To je vše, co můžu udělat. Přinejmenším bychom měli vědět, že přicházejí;
nemůžu ale zaručit, že nás ochrání před

Vol-“

„Nevyslovuj to jméno!“ přerušil ji Ron hrubě.

Harry a Hermiona se na sebe podívali.

„Omlouvám se,“ zaúpěl Ron, když se napřímil a podíval se na ně. „ale jakoby
to nosilo smůlu nebo tak. Nemůžeme mu prostě říkat Vy-víte-kdo, prosím?“

„Brumbál říkal, že strach ze jména-“ pokračoval Harry.

„Uvědom si, že nazývání Ty-víš-koho jeho jménem nakonec Brumbálovi
nepřineslo moc dobrého,“ odsekl Ron. „Prostě prokaž Ty-víš-komu nějakou
úctu, ano?“¨

„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm hodila varovný pohled; očividně
se nechtěla s Ronem hádat, když byl tak slabý.

Harry s Hermionou Rona napůl donesli, napůl dovlekli skrz vchod do stanu.
Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak si Harry pamatoval; malý byteček s
koupelnou a kuchyní. Postrčil stranou staré křeslo a položil Rona opatrně na
spodní patro poschoďové postele. I tak krátká cesta způsobila, že Ron ještě
více zbledl, a jen co ho položili na matraci, zavřel oči a nějakou chvíli
neřekl ani slovo.

„Udělám čaj,“ řekla Hermiona udýchaně, vytáhla z hloubi svého batohu konvici
s hrnky a zamířila do kuchyně.

Pro Harryho byl teplý nápoj stejně příjemný, jako ohnivá whisky v tu noc,
kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že zahnal pryč alespoň malou část vzteku, který
se rozkmital v jeho hrudi. Po minutě či dvou prolomil Ron mlčení.

„Co myslíte, že se stalo s Cattermolovými?“

„S trochou štěstí se odtamtud dostali pryč,“ řekla Hermiona svírajíc svůj
horký šálek.

„Jen co se pan Cattermole dovtípil, co se stalo, a svou ženou se přemístil a
teď právě opouští zemi i se svými dětmi. Udělali, co jim Harry řekl.“

„Hrome, doufám, že se odtamtud dostali,“ řekl Ron, a opřel se zády o
polštáře.

Zdálo se, že mu čaj dělá dobře. Už se mu do obličeje vrátila trocha barvy.

„Podle toho, jak na mě mluvili, když jsem byl on, to
nevypadalo, že by byl nějak zvlášť důvtipný. Bože, doufám, že to zvládli. Jestli
kvůli nám oba skončí v Azkabanu...“

Harry se podíval na Hermionu a na mysli mu vytanula jediná otázka – zda
to, že paní Cattermoleová u sebe neměla hůlku, nezabránilo tomu, aby se společně
se svým manželem přemístila a...nezemřela v jeho náruči.

Hermiona pozorně sledovala Rona, který teď projevoval tak velkou starost o
osud Cattermoleových. V jejím pohledu byla cítit taková něha, že Harry skoro
myslel, že ji nachytá při tom, až Rona políbí.

„Takže ho máš?“ zeptal se ji Harry částečně i proto, aby jí připomněl, že tu
stále je.

„Mám...co?“ řekla trochu překvapeně.

„Kvůli čemu jsme právě prošli tím vším? Ten medailon. Kde je?“

„Vy ho máte?“ vykřikl Ron a posunul se na podušce o něco výš. „A nikdo mi nic
neřekne! Sakra, to jste se nemohli ani zmínit?“

„No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi,
ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.

Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno „S“ vysázené z drobných zelených
kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.

„Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?“
zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Chci říct...víme, že je to pořád viteál?“

„Myslím, že ne,“ řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho
prohlížela. „Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky
poškození.“

Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na
to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.

„Myslím, že Krátura měl pravdu,“ řekl Harry. „Musíme zjistit, jak ho otevřít
před tím, než ho budeme schopní zničit.“


Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po
všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil
silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít
medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela
Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a
Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic
úspěšnější, než on sám.

„Cítíte to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v
pěsti.

„Co myslíš?“

Ron podal viteál Harrymu.

Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující
v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?

„Co s ním uděláme?“ zeptala se Hermiona.

„Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit,“ odpověděl Harry ,a ač se
mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení,
kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.

„Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem,“ dodal směrem k
Hermioně, vstal a protáhnul se. „A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty
zůstaneš tady,“ dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se
mu opět vlila šedá barva.

Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám,
strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a
tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná
kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili.
Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.


Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.

Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné
jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže
neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních
stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a
tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny
city.

Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání
větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké
větší zvíře. Přesto zvedl svou hůlku, aby byl připraven. Jeho vnitřnosti, už tak
rozházené nevhodnou porcí hub, teď vypadaly velmi neklidně.


Myslel, že bude cítit radost, až se jim podaří získat viteál, ale bůh ví proč,
ten pocit nepřicházel. Vše, co teď cítil, když seděl a hleděl do okolní temnoty,
z níž jeho hůlka mohla osvítit jen nepatrnou část, byl strach o to, co bude dál.
Bylo tak těžké, dostat se až sem a snažil se o to celé týdny, měsíce, možná i
roky, ale teď, když byl tady, náhle zastavil a sešel z přímé cesty. Někde venku
byly další viteály, ale neměl nejmenší tušení, kde. Ani nevěděl, jak všechny
vypadají a dokonce ani netušil, jak zničit ten, který se teď opíral o jeho hruď.
Zvláštní bylo, že se od jeho těla vůbec nezahřál, ale zůstával chladný, jako
kdyby ho právě vytáhl z ledové vody. Čas od času si Harry myslel nebo možná jen
představoval, že cítí nepatrný tlukot srdce v trochu jiném rytmu, než byl jeho
vlastní. Jak tak seděl v temnotě před stanem, visela nad ním nepojmenovatelná
předtucha. Snažil se jí čelit, odtlačit myšlenky pryč ze své hlavy, ale stále se
k němu vracely. Ani jeden nemůže žít, když druhý zůstává naživu.

Ron a Hermiona, kteří teď tiše mluvili uvnitř stanu, mohli kdykoliv odejít,
pokud by chtěli. On ale nemohl. Zdálo se mu, že zatímco sedí ve tmě a snaží se
ovládnout vlastní strach a vyčerpání, viteál na jeho hrudi tikal a odpočítával
čas, který mu ještě zbývá...Hloupý nápad, říkal sám sobě, takhle nemysli...

Jizva ho začínala znovu pálit. Přepokládal, že si to způsobil sám,
svými myšlenkami a pokusil se začít myslet na něco jiného. Přemýšlel o chudáku
Kráturovi, který na něho čekal doma a místo toho k němu dorazil Yaxley. Bude
skřítek mlčet nebo řekne Smritijedovi všechno, co věděl? Harrymu se chtělo
věřit, že Krátura se za posledních pár měsíců změnil natolik, aby k němu byl
loajální, ale kdo může vědět, co všechno se stane? Co když ho Smrtijedi budou
mučit?

Do Harryho hlavy vtrhli nepříjemné představy a tak se pokusil je také
zatlačit pryč. Nebylo nic, co by mohl pro Kráturu udělat. Rozhodli se spolu s
Hermionou, že se nebudou pokoušet ho přivolat – co kdyby někdo z ministerstva
přišel s ním. Nemohli počítat s tím, že by přemísťování skřítků bylo oproštěno
od stejné trhliny, která způsobila, že se Yaxley dostal na Grimmauldovo náměstí
přichycen na okraji Hermionina rukávu.


Harryho jizva teď přímo žhnula. Věděl o tolika věcech, které ještě musí vyřešit.
Lupin měl pravdu s kouzly, se kterými se v životě nesetkali, ani si je
nepředstavovali. Proč mu Brumbál nevysvětlil víc? Možná si myslel, že bude mít
více času, že bude žít ještě roky, možná století, jako jeho přítel Nicolas
Flamel? Pokud ano, mýlil se...Snape to viděl...Snape, spící had, který zaútočil
na vršku věže...

A Brumbál spadl dolů...spadl...

„Dej mi to Gregorovitchi!“

Harryho hlas byl vysoký, jasný a chladný, hůlku držel před sebou dlouhými bílými
prsty. Muž, na kterého míři,l visel vzhůru nohama ve vzduchu, ač nebyly vidět
žádné provazy, které by ho tam držely. Houpal se tam, svázaný neviditelnými
lany, ruce a nohy zkroucené kolem sebe a jeho vystrašená tvář byla červená od
krve, která se mu hrnula do hlavy. Měl čistě bílé vlasy a huňaté neupravené
vousy. Trochu jako Santa Claus.

„Nemám ho, už ho nemám! Ukradli mi ho před mnoha lety!“


„Nelži Lordu Voldemortovi, Gregorovitchi. On to pozná...vždycky to pozná.“

Oči muže, který tu před ním visel, byly rozšířené, plné strachu a zdálo se, že
se stále rozšiřují víc a víc, dokud jejich temnota nepohltila Harryho úplně.

A Harry spěchal skrze temnou chodbu v malém Gregorovitchově stavení a držel
před sebou lucernu. Gregorovitch vrazil do místnosti na konci chodby a jeho
lucerna osvětlila něco, co vypadalo jako dílna. Vyřezávané kusy dřeva a zlato
zářící v houpavém světle lucerny. A na okně seděl jako nějaký obří pták mladý
muž se zlatými vlasy. V krátkém okamžiku, když jeho tvář osvítilo mihotavé
světlo lampy, uviděl Harry v jeho obličeji zvláštní uspokojení. V tom ale muž
vypálil omračující kouzlo a skočil pozpátku z okna s jásavým smíchem.

A Harry zase vyrazil ven z těch obrovských očí a Gregorovitchova tvář byla plná
hrůzy.

„Kdo byl ten zloděj, Gregorovitchi?“ řekl vysoký studený hlas.

„Nevím, nikdy jsem ho už neviděl, ne – prosím – PROSÍM!“

Bylo slyšet výkřik a objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry!“

Otevřel oči a ruku si tisknul na čelo. Sklouznul po stanu a opíral
se ze strany o plátno zkroucený na zemi. Podíval se nahoru na Hermionu, jejíž
vlasy teď zakrývaly ten malinký kus oblohy viditelný mezi větvemi stromů nad
nimi.

„Sen,“ řekl, a rychle se posadil, aby se vyhnul Hermionině zlostnému
pohledu. „Musel jsem si zdřímnout, promiň.“

„Vím, že to byla tvoje jizva! Je ti to vidět na očích! Díval ses
Vol...“

„Nevyslovuj jeho jméno!“ ozval se Ronův rozčílený hlas zevnitř
stanu.

„Dobře,“ odsekla Hermiona, „tak tedy do Ty-víš-čí mysli!“

„Nechtěl jsem, aby se to stalo!“ řekl Harry. „Byl to sen! Ty snad
můžeš kontrolovat, o čem jsou tvoje sny, Hermiono?“

„Kdyby ses naučil používat Nitrobranu...“

Ale o tom Harry nechtěl diskutovat. Chtěl probrat to, co právě
viděl.

„Našel Gregorovitche, Hermiono, a myslím, že ho zabil, ale před tím
nahlédnul do jeho mysli a viděl tam...“

„Myslím, že by bylo lepší, kdybych si vzala hlídku, když jsi tak
unavený, že usínáš,“ řekla chladně Hermiona.

„Já jí dokončím!“

„Ne, očividně jsi vyčerpaný. Jdi dovnitř a lehni si.“

Odešla zpět do stanu a vypadala naprosto neústupně. Harry, ač
rozzlobený, ji následoval dovnitř.

Ronova stále ještě šedá tvář vykukovala z pod přikrývky na spodní
posteli. Harry vyšplhal nad něj, lehnul si a hleděl na tmavý plátěný strop nad
sebou. Po chvíli promluvil Ron tak tiše, aby se jeho hlas nedonesl až k Hermioně
choulící se u vchodu.

„Co Ty-víš-kdo dělá?“

Harry pevně zavřel oči, aby si vzpomněl i na sebemenší detaily toho,
co před chvílí viděl. Potom zašeptal.

„Našel Gregorovitche. Zavěsil ho vzhůru nohama a mučil ho.“

„Jak mu může Gregorovitch udělat novou hůlku, když visí vzhůru
nohama?“

„Nemyslím...je to divný, že jo?“

Harry zavřel oči a přemýšlel o tom, co viděl a slyšel. Čím víc to
probíral, tím méně smyslu mu to dávalo...Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce,
nic o spojení mezí nimi, nic o tom, že by mu měl Gregorovitch vyrobit novou,
mocnější hůlku, aby porazil Harryho...

„Něco od Gregorovitche chtěl,“ řekl Harry, oči stále ještě pevně
zavřené. „Chtěl, aby mu to dal, ale Gregorovitch řekl, že mu to někdo ukradl
před mnoha lety...a pak...pak...“

Vzpomněl si, jak on jako Voldemort pronikl skrz Gregorovitchovy oči
do jeho vzpomínek...

„Četl v Gregorovitchově mysli a viděl mladého muže sedícího na
okenním parapetu, který po Gregorovitchovi vypálil kletbu a ztratil se mu z
dohledu. Ukradl to, ukradl něco, co Ty-víš-kdo chce. A já...já myslím, že už
jsem ho někde viděl...“

Harry si přál ještě jednou alespoň zahlédnout tvář toho smějícího se
chlapce. Ta krádež se podle Gregorovitche stala před mnoha lety. Proč mu ta tvář
přišla známá?

Zvuky okolního lesa zněly uvnitř stanu tlumeně. Vše, co mohl Harry
slyšet bylo Ronovo dýchání. Po chvíli Ron zašeptal: „Neviděl jsi, co ten zloděj
drží?“

„Ne,...muselo to být něco malého.“

„Harry?“

Dřevěná konstrukce Ronovy postele zapraskala, jak změnil polohu.

„Harry, nemyslíš si, že Ty-víš-kdo chce něco dalšího, aby z toho
vytvořil viteál?“

„Nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by to pro něj
nebezpečné? Neříkala Hermiona, že už teď dostal svou duši na samou hranici svých
možností?“

„Jo, ale co když o tom neví.“

„No...možná,“ řekl Harry.

Byl si jistý, že Voldemort hledal řešení, jak obejít pouto mezi
svojí a jeho hůlkou a že ho chce získat od starého mistra...ale teď, když ho
zabil, očividně bez toho, že by se ho zeptal byť jen na jedinou otázku o jeho
vědomostech o hůlkách...

Co chce Voldemort najít? Proč, když mu leží Ministerstvo kouzel a
vlastně i celý kouzelnický svět u nohou, je pryč, někde daleko a chce získat
předmět, který kdysi dávno vlastnil Gregorovitch a který mu byl ukraden neznámým
zlodějem?

Harry před sebou stále viděl toho blonďatého mladíka. Byl veselý,
divoký, v jeho očích byl náznak darebáctví, které vyzařovalo i z Freda a George.
Zmizel z okenního parapetu, jako pták a Harry už ho někdy před tím viděl, ale
nemohl si vzpomenout kde...

Když je teď Gregorovitch mrtvý, je to mladý zloděj, který je v
ohrožení života a ve chvílích, kdy se začalo zdola ozývat Ronovo chrápání a
Harry sám pomalu upadal do spánku, byl to on, okolo kterého se točily Harryho
myšlenky.



Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

A.B.S

(Kikina, 17. 2. 2008 12:37)

monisku ..já zase pochybuju že by byl Harry hezkej

úžasné

(monisek, 19. 1. 2008 15:51)

ze by byl Fred s Georgem hezci nez harry tak o tom pochybuju

dsny

(Zdenek, 16. 1. 2008 15:59)

tohle uz snad neni pohadka pro decka! Ale jinak supr jen uz to JKR s tema akcema asi prehani

Dobrý

(Mistr Brody alias Petr Brodec, 16. 1. 2008 14:24)

Kuritenka:3 je docela divná 5 je dobrá ale slabá oproti týhle 7

drama

(Kuritenka, 30. 12. 2007 11:40)

Tahle kapitola byla zatím nejblbější ze všech těch 14.kapitol co jsem četla.Nejlepší kniha je stejně 3 a 5.A chudák Fred v jedný kapitole umře.To už vážně přehnala!!!!!!Byl to můj i ségry oblíbenec a s Georgem!!!!!A jsou stokrát hezčíí než Harry a Ron!!!!

skvěle!!!diky za ty překlady!!!

(good!!!, 19. 11. 2007 20:52)

uplně goodik fak dik moc za ty překlady!!!

DÍKY ZA PŘEKLAD

(gilbo, 1. 10. 2007 19:50)

dobrá práce, moc díky za překlad :-D

konecne

(nemesis, 11. 9. 2007 11:37)

konecne sem nasel nejakou poradnou stranku kde je kniha:--)

good

(Barca, 2. 9. 2007 19:51)

Jo souhlasim, je to vazne uzasny:-)

diky

(Ricci-admin, 2. 8. 2007 21:45)

diky za pochvalu

jop jop

(jou, 2. 8. 2007 9:08)

uplne super to jeeeeeee xD