Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


13. kapitola - Komise pro kontrolu mudlům narozeným

29. 7. 2007

13. kapitola - Komise pro kontrolu mudlům narozeným

„Ah, Mafaldo!“ řekla Umbridgeová, když se podívala na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“

„A-ano,“ vypíska Hermiona.

„Bože, půjde Vám to skvěle,“ řekla Umbridgeová kouzelníkovi oblečenému v černozlatém hábitu.

„Tak tedy máme po problému, Ministře. Pokud se Mafalda může ujmout zapisování, budeme moci ihned začít.“

Při pohledu do svého zápisníku pokračovala.

„Dnes nás čeká deset lidí a jeden z nich je manželka zaměstnance Ministerstva! Ts, ts... Dokonce i tady, v samém srdci Ministerstva!“

Vstoupila do jiného výtahu, stejně tak jako dva kouzelníci, kteří poslouchali její rozhovor s Ministrem.

„Pojedeme rovnou dolů, Mafaldo. Vše, co potřebujete najdete, v soudní síni. Dobré ráno, Alberte, Vy snad nevystupujete?“

„Ano, jistě,“ řekl Harry Runcorovým hlubokým hlasem.

Harry vystoupil z výtahu a zlatá mříž se za ním zavřela. Ohlédl se přes rameno a viděl Hermioninu znepokojenou tvář jak mizí z dohledu spolu s vysokým kouzelníkem vedle ní.

„Co Vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový ministr kouzel.

Jeho dlouhé černé vlasy a bradka byly již místy protkány stříbrnou a jeho vysoké čelo vrhalo stín na jeho lesklé oči. Harrymu to připadalo jako by krab vykukoval zpod skály.

„Potřeboval jsem něco říci,“ Harry na zlomek sekundy zaváhal, „Arthuru Weasleymu. Někdo mi říkal, že je tady v jedničce.“

„Ach tak,“ odpověděl Plum Thicknesee. „Přistihli ho v kontaktu s někým nežádoucím?“

Harry měl najednou velice sucho v krku, když odpovídal „Ne, nic takového.“

„No dobře. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Kdyby Vás zajímal můj názor, tihle krvezrádci jsou stejně špatní jako mudlovští šmejdi. Přeji hezký den, Runcorne.“

„Hezký den, pane ministře.“

Harry sledoval Thicknesseho jak pochoduje pryč chodbou plnou lidí. V okamžiku, kdy zmizel z dohledu, vytáhl Harry svůj neviditelný plášť, který byl až dosud ukrytý pod těžkým černým kabátem, hodil jej přes sebe a vydal se na opačnou stranu. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel pokrčit, aby měl jistotu, že mu nejsou vidět jeho velké nohy.

Panika mu sevřela žaludek. Když procházel jedněmi naleštěnými dřevěnými dveřmi s druhými, každé měly štítek se jménem majitele a jeho zaměstnáním, moc ministerstva, jeho komplexnost a jeho neproniknutelnost, uvědomil si Harry, že plán, který připravovali s Ronem a Hermionou poslední čtyři týdny, byl k smíchu dětinský.

Všechny své síly vynaložili na to se dostat dovnitř do budovy, aniž by byli odhaleni, avšak ani na moment se nezamysleli nad tím, co dělat, kdyby byli rozděleni.

Hermiona byla nyní nucena být u soudních procesů, které se zajisté potáhnou na hodiny. Ron se pokoušel provést kouzlo, které bylo bezpochyby daleko vyspělejší, než jaké mohl zvládnout, přičemž svoboda jedné z obžalovaných záležela na jeho úspěchu, a on, Harry, se potuloval po nejvyšším patře s vědomím, že jeho kořist právě odjela výtahem dolů.

Po chvilce se zastavil, opřel se o zeď a pokoušel se rozhodnout, co dál. To ticho ho tísnilo. Žádné kroky nebo rozhovory. Purpurově zbarvený koridor byl tak tichý jako kdyby zde bylo použito kouzlo Muffiliato.

Její kancelář musí být tady, pomyslel si Harry.

Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala šperky v kanceláři, ale na druhou stranu by byla hloupost to tam neprohledat. Proto opět vyrazil po chodbě, přičemž nepotkal nikoho, kromě zachmuřeného kouzelníka, který tiše mumlal poznámky, které brk letící před ním okamžitě zapisoval na pergamen.

Harry zabočil za roh a dál věnoval pozornost jménům na dveřích. V půli cesty další chodbou dorazil Harry do širokého, otevřeného prostranství, kde přibližně tucet kouzelníků a čarodějnic sedělo v řadách za malými stolky, ne nepodobným školním lavicím, i když byly o mnoho vyšší a bez nápisů na nich.

Harry se zastavil a chvíli fascinovaně sledoval co se dělo. Všichni zcela stejně mávali a točili svými hůlkami a barevné papíry poletovaly všemi směry jako papíroví draci. Po několika vteřinách si Harry uvědomil, že celá procedura měla svůj rytmus, že všechny papíry se zformovaly do jediného obrazce a po dalších pár okamžicích si uvědomil, že hledí na formaci kusů brožury – že barevné papíry byly stránkami, které , když se sestavily, složily a začarovaly dohromady, dopadly na urovnané hromádky vedle každého kouzelníka.

Harry se tiše připlížil o něco blíže, i když čarodějové byli tak zaujati tím, co dělají, že Harry pochyboval, že by si ho stěží všimli, i kdyby hlasitě přidupal bez pláště. Poté se mu podařilo získat dokončenou brožuru, ležící vedle mladé čarodějky, a tak ji začal, zpod neviditelného pláště, prohlížet. Na jejím růžovém obale byl zlatý nápis:



MUDLOVŠTÍ ŠMEJDI
a nebezpečí, které přinášejí poklidné čistokrevné společnosti



Pod tímto titulem byl obrázek červené růže a samolibě se usmívající tváře uprostřed ní, škrcené zeleným plevelem s jedovatými zuby. Na brožuře nebylo uvedeno autorovo jméno, avšak, když se Harry podíval na jizvy na své pravé ruce, o tvůrci nepochyboval. Mladá čarodějnice vedle něho jen potvrdila jeho podezření, když se zeptala,

„Nevíte někdo jestli bude stará ropucha u výslechů mudlovských šmejdů celý den?“

„Opatrně,“ řekl čaroděj sedící vedle ní a nervózně se rozhlédl. Jedna z jeho stránek uklouzla a spadla na podlahu.

„Co je? Má už snad kromě magického oka i magické ucho?“ řekla, a rychle mrkla směrem k zářivým mahagonovým dveřím vedoucím do této místnosti.

Harry se podíval také a na okamžik ho ovládl hněv. Tam, kde mívají mudlové kukátka ve dveřích, bylo zasazeno do dřeva velké, kulaté oko s jasně modrou duhovkou – oko, které bylo známé všem, kdo znali Alastora Moodyho.

Na zlomek sekundy Harry zapomněl kde je a co tam dělá, dokonce zapomněl, že je neviditelný. Vyrazil rovnou ke dveřím, aby mohl prozkoumat Moodyho oko. Nepohybovalo se. Hledělo upřeně nahoru, jako by bylo zamrzlé. Destička pod ním říkala:


Dolores Umbridgeová
Nejvyšší sekretářka ministra kouzel


O něco níže pak byla o něco blyštivější, nová destička:


Vedoucí odboru pro registraci mudlům narozených


Harry se opět podíval na tucet výrobců brožurek. Ačkoli byli zabráni do práce, jen stěží by mohl předpokládat, že by si nevšimli, kdyby se dveře prázdné kanceláře před nimi otevřely. Proto z kapsy hábitu vytáhl zvláštní předmět s malýma kmitajícíma nožičkama a tělem vypadajícím jako gumový roh. Sehnul se až k podlaze a umístil tam Bombu hnojůvku.

Ta se od něho okamžitě rozeběhla směrem k nohám kouzelníků a čarodějek před ním. O chvilku později, zatímco Harry čekal s rukou na klice, zazněl hlasitý výbuch a za rohem se objevilo velké množství štiplavého kouře.

Mladá čarodějnice v první řadě vykřikla a růžové stránky se rozletěly všemi směry, když ona i její kolegové vyskočili na nohy a hledali zdroj toho rozruchu. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře.

Měl pocit jako by se vrátil v čase. Místnost vypadala úplně stejně jako kabinet Umbridgeové v Bradavicích.

Krajkované závěsy, ubrousky a sušené květiny pokrývaly každý kousek plochy. Stěny byly pokryty stejnými barevnými ornamentálními talíři, nechutně sladká koťata s mašličkami, dovádějící a hrající si. Na stole pak byl barevný volánkový ubrus. Za Pošukovým okem byl připevněn teleskopický přístroj, který Umbridgeové umožňoval špehovat zaměstnance na druhé straně dveří. Harry se do něj podíval a spatřil, že jsou stále ještě shromážděni okolo Bomby hnojůvky. Pak vykroutil teleskop ze dveří, což zanechalo ve dveřích otvor, z něhož vytáhl magické oko a vložil si je do kapsy. Poté se opět otočil směrem do místnosti, zvedl svou hůlku a zamumlal,

„Accio medailon.“

Nic se nestalo, ale to ani Harry nečekal, Umbridgeová určitě znala spoustu ochranných zaklínadel a kouzel. Proto ihned vyrazil za její stůl a začal otvírat jeden šuplík za druhým. Viděl brky, zápisníky i magický záznamník, očarované svorky na papír které se vinuly jako hadi, malou rozzlobenou krajkovanou krabičku plnou tenkých mašlí a svorek, avšak nebylo tam ani stopy po medailonu.

Za stolem byl také archivní šuplík a Harry se ho rozhodl prohledat. Stejně tak jako Filchův kabinet v Bradavicích, i tento byl plný složek nadepsaných jmény. Na dně šuplíku si Harry všiml něčeho, co ho opravdu překvapilo: složku pana Weasleyho.

Vytáhl ji a začal číst.


Arthur Weasley


Krevní status – čistá krev, ale s neakceptovatelnými promudlovskými názory. Člen Fénixova řádu.

Rodina – manželka (čistá krev), sedm dětí, dvě nejmladší v Bradavicích.
Pozn.: Nejmladší syn je v současné době doma, vážně nemocen. Potvrzeno ministerským inspektorem.

Bezpečnostní status – SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je monitorován. Vysoká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dřívější pobyt s Weasleyovou rodinou)


„Nežádoucí číslo jedna,“ zamručel Harry když vracel složku pana Weasleyho zpět do šuplíku.

Měl tušení že ví, o koho se jedná a jistotu získal, když a rozhlédl se po dalších místech, kde by se dal medailon schovat – na zdi visel plakát s jeho fotografií, slovy Nežádoucí číslo jedna přes jeho hrudník. V rohu plakátu byla, spolu s obrázkem kotěte, na růžovém papíře umístěna malá poznámka. Harry přišel k plakátu aby si přečetl, co Umbridgeová napsala,

„Měl by být potrestán.“

Rozzlobenější než kdy dříve, prohledal Harry dna váz, odpadkových košů i suchých květin, nijak ho však nepřekvapilo, že tam medailon neobjevil. Naposledy se rozhlédl po místnosti a jeho srdce se náhle prudce rozbušilo. Brumbál na něho zíral z malého čtvercového zrcadla opřeného na knihovně vedle stolu.

Harry přeběhl místnost a sáhl po něm, avšak v tom okamžiku si uvědomil že se vůbec nejednalo o zrcátko. Brumbál se na něho zamyšleně usmíval z obálky nablýskané knihy. Harry až po chvilce všiml zeleného nápisu přes jeho klobouk – Život a lži Albuse Brumbála – a o nic menšího nápisu přes jeho hruď: „napsala Rita Holoubková, autorka bestselleru Armando Dippet - Mistr, nebo idiot?“

Harry otevřel knihu na náhodné straně, a na ní spatřil velkou fotografii dvou chlapců, oba se až přehnaně smáli, oba měli ruku na rameni toho druhého. Brumbál s vlasy po lokty si nechal narůst malou bradku, ne nepodobnou té Krumově, té, která tak rozzlobila Rona.

Chlapec, který se hlasitě smál vedle Brumbála, měl veselý obličej a působil divoce. Jeho zlaté vlasy se vlnily až po ramena. Harry uvažoval jestli je to mladý Dóže, ale než se stihl podívat na popisku fotografie, dveře kanceláře se otevřely.

Kdyby se při vstupování Thicknesse nedíval přes rameno, Harry by přes sebe zcela jistě nestihl svůj neviditelný plášť přehodit. I tak možná ministr postřehl nějaký pohyb, neboť chvíli nehnutě stál a zíral na místo, kde Harry právě zmizel. Nakonec se nejspíš rozhodl, že viděl Brumbála na obálce knihy, kterou Harry sotva stihl vrátit, jak se drbe na nose. Konečně došel ke stolu a svou hůlkou namířil na brk, připravený v kalamáři. Ten okamžitě vyskočil a začal psát vzkaz pro Umbridgeovou. Velice potichu, skoro se ani neodvažoval dýchat, Harry couval k otevřeným dveřím do chodby.


Výrobci brožurek byli stále ještě shromážděni kolem zbytku bomby hnojůvky, které ještě stále slabě vrčely jak vypouštěly trochu kouře. Harry spěchal chodbou pryč a jen zaslechl mladou čarodějnici, jak říká,

„Vsadím se že utekla z Oddělení experimentálních kouzel. Nejsou vůbec opatrní, pamatujete, jak jim odtamtud posledně unikla ta jedovatá kachna?“

Harry spěchal zpět k výtahům a zvažoval své možnosti. Nebylo pravděpodobné, že by medailon byl někde na ministerstvu, a zrovna tak bylo nepravděpodobné, že by to dostali z Umbridgeové, když byla zavřena v soudní síni.

Jejich prioritou teď bylo dostat se z ministerstva nespatřeni a zkusit to některý jiný den. První, co musel udělat, bylo najít Rona a pak spolu vymyslet způsob jak dostat Hermionu ze soudní síně.

Výtah, který přijel byl prázdný. Harry do něho vstoupil a sundal ze sebe neviditelný plášť. K jeho nezměrné úlevě nastoupil ve druhém patře do výtahu promočený a rozzuřeně se tvářící Ron.

„Dob-dobré ráno,“ zakoktal Ron, když se výtah opět rozjel.

„Rone, to jsem já!“

„Harry, zatraceně, já jsem úplně zapomněl že vypadáš jako… Proč s tebou není Hermiona?“

„Musela jet s Umbridgeovou dolů do soudní síně, nemohli jsme tomu zabránit a…“

Předtím, než mohl Harry větu dokončit, výtah opět zastavil. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil pan Weasley. Mluvil s postarší čarodějnicí, jejíž vlasy byly učesány tak, že vypadaly jako mraveniště.

„…víceméně Vás chápu, Wakando, avšak obávám se, že se nemohu účastnit takového…“

Pan Weasley ztichl, když spatřil Harryho. Byl to velice zvláštní pocit, když se na něho pan Weasley díval s takovou nelibostí. Dveře výtahu se zavřely a ten se opět rozjel směrem dolů.

„Ach, zdravím, Regu,“ otočil se pan Weasley za zvukem stálého kapání z Ronova hábitu. „Není tady dneska tvá žena kvůli výslechu? Ehm, co se ti stalo? Proč jsi tak mokrý?“

„V Yaxleyho kanceláři pršelo,“ řekl Ron.

Díval se přitom na jeho rameno a Harry věděl, že se bojí, že by ho otec mohl poznat, kdyby se mu podíval přímo do očí.

„Nemůžu to zastavit, a tak mě poslali pro Bernieho - Pillswortha, myslím, že říkali, že...“

„Ano, ve spoustě kanceláří poslední dobou prší,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jsi Meterolojinx Recanto? U Bletchleyho to fungovalo.“

„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta- teda díky, Arthure.“

Když se dveře výtahu opět otevřely, vyšla z nich čarodějka s mraveništěm ve vlasech, stejně tak jako Ron, který proběhl kolem ní a ztratil se z dohledu. Harry chtěl vyrazit za ním, ale cestu mu zkřížil Percy Weasley, který kráčel do výtahu, s nosem zabořeným v nějakých papírech, které četl.

Percy si uvědomil, že je ve výtahu se svým otcem, až když se dveře s lomozem zavřely. Vzhlédl, a když uviděl pana Weasleyho, zrudl jako ředkvička a jen co se dveře zase otevřely, opustil výtah. Harry se snažil dostat ven, ale zastavila ho paže pana Weasleyho.
„Počkej chvilku, Runcorne.“

Dveře se opět zavřely, a když se výtah rozjel, pan Weasley řekl, „Slyšel jsem že máš nějaké informace o Dirkovi Cresswellovi.“

Harry měl dojem, že zlost pana Weasleyho nebyla o nic menší kvůli střetnutí s Percym. Usoudil tedy, že nejlepší bude dělat, že o ničem neví.

„Promiňte?“ řekl.

„Nepředstírej, Runcorne,“ řekl pan Weasley divoce. „Vystopoval jsi čaroděje, který zfalšoval svůj rodokmen, ne?“

„A když ano, tak co?“ řekl Harry.

„Dirk Cresswell je čaroděj desetkrát víc než ty,“ řekl pan Weasley tiše, zatímco výtah pokračoval.

„A jestli přežije Azkaban, budeš se mu muset zpovídat, nemluvě o jeho ženě, synech a přátelích…“

„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víš, že jsi sledován, ne?“

„To má být výhrůžka, Runcorne?“ zvýšil hlas pan Weasley.

„Ne,“ řekl Harry. „Je to pravda! Sledují tě na každém kroku-„

Dveře se otevřely, když dojeli k atriu. Pan Weasley hodil po Harrym kousavý pohled a vyběhl z výtahu, který se řinčivě zavřel. Harry zůstal ohromeně stát na místě. Přál si aby si býval vybral pro přeměnu někoho jiného.

Harry vytáhl neviditelný plášť a znovu si jej oblékl. Pokusí se Hermionu vyprostit sám, zatímco bude Ron řešit tu kancelář s deštěm. Když se dveře se otevřely, vystoupil, a dostal se do úzkého kamenného průchodu osvětleného pochodněmi, dost odlišného od vrchních chodeb s koberci a dřevěným obložením.

Když výtah opět s rachotem odjel, Harry se při pohledu na vzdálené černé dveře, které značily vchod na Oddělení Záhad, trochu zatřásl.

Vyrazil, jeho cílem tentokrát nebyly černé dveře, ale brána po levé straně, která odhalovala řadu schodů vedoucí k soudní síni. Zatímco sestupoval níž, promýšlel své možnosti. Stále mu zbývalo několik bomb hnojůvek, ale možná by bylo lepší jednoduše zaklepat na dveře soudu, vstoupit jako Runcorn a požádat o rozhovor s Mafaldou.

Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby mu to vyšlo, a dokonce jestli by to dokázal, to, že by se Hermiona nevrátila by mohlo spustit pátrání dříve, než by se dostali bezpečně pryč z ministerstva…

Ponořený do myšlenek, okamžitě nezaregistroval zvláštní mrazení, které ho obklopilo, jako kdyby klesal do mlhy. S každým krokem byla větší a větší zima, chlad dosáhl jeho hrdla a trhalo mu plíce. Pocítil, že se do něj vkrádá pocit zoufalství, skleslosti a naplňuje ho zevnitř.

Mozkomorové, pomyslel si. A když našlápl nohou na schody a otočil se doprava, naskytl se mu strašlivý pohled. Tmavý průchod ze soudních síní byl plný vysokých, černě zahalených postav, jejich obličeje byly celé zakryté, jejich drsné dýchání bylo jediným zvukem v místnosti. Ztuhlí Mudlovští šmejdi, kteří byli vzati dovnitř, kvůli výslechu, seděli schoulení a vystrašení na dřevěných lavičkách.

Většina z nich si zakrývala obličej jejich rukama, možná nevědomě, aby sami sebe chránili před mozkomorovou chamtivou pusou. Někteří z nich byli doprovázeni rodinami, jiný seděli sami. Mozkomoři před nimi létali nahoru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství toho místa dali jim a Harrymu pocit prokletí…

Bojuj s tím, řekl sám sobě, ale věděl, že tady nemůže vyčarovat patrona bez toho, aniž by se odhalil. Tak udělal pohyb dopředu, nejtišeji, jak jen mohl a s každým krokem navíc, který udělal, se zdálo, že otupělost bude předcházet jeho mozku, ale donutil se, aby myslel na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.

Pohybování přes vysoké černé figury bylo hrozné: Bezoké tváře, skryté pod jejich kapucemi se otočily, když procházel a byl si jistý, že ho cítí, možná cítí lidskou přítomnost , která má stále nějaké naděje, nějakou odolnost…A pak, náhle a otřesně uprostřed zamrzlého ticha jedny z dveří žaláře na levé straně chodby byly rozraženy dokořán a ozývaly se z nich výkřiky.

„Ne, ne, jsem dvojí krve, říkám Vám, že jsem dvojí krve! Můj otec byl kouzelník, opravdu byl, podívejte se na něj, Arkie Alderton, je to velmi známý návrhář košťat, říkám Vám, ať se na něj podíváte- dejte ze mě ty ruce pryč, dejte je pryč- “

„Tohle je tvé poslední varování,“ řekla měkkým hlasem Umbridgenová, kouzelně silnějším, aby šel čistě slyšet přes mužovo zoufalé řvaní.

„Jestli budete vzdorovat, budete podroben polibku Mozkomora.“

Mužovo řvaní přestávalo, ale suchá vzlykání se stále ozývala chodbou.

„Odveďte ho pryč,“ řekla Umbridgeová.

Dva mozkomoři se objevili ve dveřích soudní síně, jejich hnilobné, strupovité ruce svíraly kouzelníkovo nadloktí, který vypadal, že každou chvíli omdlí. Odletěli s ním pryč z chodby a temnota, která se za nimi vlekla je pohltila z viditelného dosahu.

„Další- Mary Cattermoleová,“ zvolala Umbridgeová.

Malá žena se postavila; chvěla se od hlavy až k patě. Její tmavé vlasy byly sčesané do drdolu a měla na sobě hábit. Její obličej byl úplně bez krve. Když prošla kolem mozkomorů, Harry uviděl, jak se otřásla. Udělal to instinktivně, bez jakéhokoliv plánu, protože nenáviděl pohled, jak sama kráčí do sklepení: jak se dveře začaly zavírat, vklouznul za ní do soudní síně. Nebyla to ta samá místnost, ve které už jednou byl vyslýchán pro nedovolené použití kouzel.

Tahle byla o mnoho menší, ačkoli strop byl hodně vysoko, dodávalo to hodně klaustrofóbní pocit, asi jako stát na dně studny. Bylo zde o mnoho více mozkomorů, vyzařujících svou ledovou auru. Stáli jako beztvářní ochránci v rozích, co nejvzdáleněji od vysokého vyvýšeného stolce. Za zábradlím seděla Umbridgeová s Yaxleyem na jedné straně a s Hermionou, hodně bledou jako paní Cattermolová, na straně druhé.

U paty stolce slídila dlouhosrstá, stříbrná kočka nahoru a dolů a Harry pochopil, že to je na ochranu žalobců proti zoufalství vycházejícího z mozkomorů: byl to pocit pro obviněné, nikoli pro obviňující.

„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým měkkým hedvábným hláskem.

Paní Cattermolová klopýtala ke svému místu uprostřed podlahy za vyvýšeným stolcem. Ten moment, kdy usedla, se kolem ní začaly ovíjet řetězy okolo jejích ramen přivazující ji k židli.

„Jste Marry Elizabeth Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.

Paní Cattermolová přikývla.

„Vdaná za Reginalda Cattermola z kouzelnického ministerstva hospodářství?“

Opět přikývla.

„Nevím, kde je. Předpokládala jsem, že se tu setkáme.“

Umbridgeová naprosto ignorovala, co řekla.

„Matkou Maisie, Ellie a Alfreda Cattermolových?“

Paní Cattermollová zafňukala, že ano. „Jsou vystrašení. Bojí se, že nedorazím domů -“

„Ušetřte nás,“ syknul Yaxley. „Mudlovští spratci nemají moc našich sympatií.“

Paní Cattermolová vzlykla maskována Harryho kroky, jak jde opatrně k vysokému stolci. Ta chvíle, kdy prošel místem, kde byla patronová kočka, ucítil změnu teploty: tady bylo teplo a pohodlněji. Patron, a byl si tím jist, patřil Umbridgeové, a zářivě žhnul, protože Umbridgeová cítila štěstí kolem sebe.

Pomalu a velmi opatrně se Harry přiblížil k Umbridgeové, Yaxleymu a Hermioně a vzal si poslední místo. Bál se, aby Hermiona nevyskočila. Pomyslel na kouzlo Muffliato nad Umbridgeovou a Yaxleyem, ale jenom to slovo zamumlal.

Potom Umbridgeová zvýšila hlas na adresu paní Cattermolové a Harry se chopil příležitosti.

„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.

Jak čekal, Hermiona sebou trhla, převrhla blízkou lahvičku s inkoustem. Předpokládala, že nahrává rozhovor, ale Umbridgeová s Yaxleyem se úplně soustředili na paní Cattermolovou

. „Hůlka, která vám byla odebrána dnes na ministerstvu, paní Cattermolová,“ říkala Umbridgeová, „osm a tři čtvrtě palce dlouhá, třešňové dřevo, s vlasem jednorožce uvnitř. Je to správný popis?“

Paní Cattermolová kývla na souhlas. Její smutné oči se dívaly do těch Umbridgeiných uhlazených.

„Můžete nám sdělit, od které čarodějky či kouzelníka jste si vzala tuto hůlku?“

„V-vzala?“ zaštkala paní Cattermolová. „J-já n-nikomu neseb-brala. J-já si j-ji koup-pila, když m-mi b-bylo jedenáct let. Ono – ono – ono si mě to vybralo!“

Teď plakala daleko víc a silněji než předtím. Umbridgeová se zasmála svým slaďoučkým dívčím hláskem, že ji chtěl Harry napadnout. Naklonila se dopředu přes bariéru a pozorovala svou oběť a cosi zlatého se rozhoupalo také dopředu a byl to jakýsi přívěšek: medailon.

Hermiona to spatřila, zapištěla, ale Umbridgeová a Yaxley se stále věnovali své kořisti.

„Ne,“ řekla Umbridgeová, „hůlky si obyčejně vybírají pouze kouzelníky nebo čarodějky. Vy ale nejste čarodějka. Mám vaši odpověď, kterou jste vypsala v dotazníku, že vám byla poslána – Mafaldo, podejte mi ho.“

Umbridgeová nastavila malou ručku: její výraz připomínal žábu, že byl Harry docela překvapen, že nevidí sítě mezi jejími pahýlovými prsty. Hermioniny ruce se šokovaně třásly. Nešikovně svrhla dokumenty, kde bylo jméno paní Cattermolové.

„To je – to je krásné, Dolores“ řekla, dívající se na zářící věc v neupraveném ohybu Umbridgeiny blůzky.

„Co?“ štěkla Umbridgeová a podívala se letmo dolů. „Ó ano – staré rodinné dědictví,“ řekla hladíc si svůj medailonek.

„To S znamená Salazar Zmijozel... jsem s nimi spřízněná. Vskutku je zde hodně čistokrevných rodin, se kterými nejsem v žádném příbuzenském svazku... Je to škoda,“ pokračovala hlasitěji a šlehla pohledem po dotazníku paní Cattermolové.

„Tohle je další věc, která pro vás moc nehovoří: vašimi rodiči byli zelináři.“

Yaxley se ošklivě zašklebil. Pod stolcem neustále hlídal Patron a v rozích stále hlídali mozkomorové. Byla to Umbridgenové lež, která nahrnula Harrymu do mozku krev a zastřela mu smysl pro opatrnost – ten medailon, který si vzala za úplatek z malého vězení, byl použit, jako podložka pro její čistokrevné doklady.

Zdvihnul hůlku, což bylo znepokojující pro něj samotného a zároveň to nebylo pro ochranu pod neviditelným pláštěm a řekl:

Mdloby na tebe!

Ukázal se červený proud světla: Umbridgeová se zamotala, kouzlo ji zasáhlo do čela: papíry paní Cattermolové spadly na zem, skoro na stříbrnou kočku. Chlad je zasáhl asi jako přicházející vítr. Yaxley se popleteně díval kolem sebe a myslel si, že spatří Harryho.

Harry tedy použil svou hůlku znovu. Zakřičel:

Mdloby na tebe!

Yaxley sklouznul na podlahu a ležel rozhozeně na zemi.

„Harry!“

„Hermiono, jestli si myslíš, že jsem sem přišel, abych poslouchal ty její kraviny, tak-“

„Harry, paní Cattermolová!“

Harry se otočil okolo sebe, odhodil neviditelný plášť, běžel dolů za mozkomory, ti se blížili k ženině židli, Patron zmizel, takže je nikdo nemohl kontrolovat, vypadali, že užuž chtějí vysát duši paní Cattermolové a přibližovali svoje obličeje k ní, když...

EXPECTO PATRONUM!

Stříbrný jelen vyšlehl Harrymu z hůlky a rozběhl se za mozkomory, které svou silou odlákal od jejich oběti a bylo z něj cítit daleko větší teplo, než-li z kočky.

„Hermiono, seber ten viteál,“ řekl Harry.

Běžel dolů, aby sebral neviditelný plášť a pomohl paní Cattermolové.

„Ty?“ zašeptala paní Cattermolová. „Ale Reg říkal, žes to byl i ty, kdo dal mé jméno k vyslýchání!“

„Vážně?“ zamumlal Harry, rozvazující řetězy u židle paní Cattermolové.

„Asi se mi tedy něco změnilo v srdci. Diffindo!

Řetězy se nepohnuly.

„Hermiono, jak dostanu ty řetězy pryč?“

„Počkej, zkouším tady něco nahoře-“

„Hermiono, ti mozkomorové!“

„Já vím, Harry. Ale jestli se Umbridgeová probudí – bude po medailonu... Musím ho zdvojit – Geminio! Tady... Snad ji to přesvědčí...Hermiona sešplhala schody.

„Podívejme! Relashio!

Řetězy zazvonily a stáhnuly se z ramen paní Cattermolové, která měla stále tentýž vyděšený výraz.

„Nechápu,“ zašeptala.

„Nebojte, brzy tohle místo s námi opustíte,“ řekl Harry.

„Jděte domů, vezměte děti a opusťte tuhle zemi, pokud můžete. Přestrojte se a běžte. Však jste dnes viděla, jak to chodí. To, co jste slyšela – “

„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se dostaneme ke dveřím přes ty mozkomory?“

„Patroni,“ odpověděl Harry.

Stříbrný jelen klusal místností.

„Čím víc jich bude, tím lépe. Vykouzli svého.“

Expec – Expecto patronum!“ křikla Hermiona.

Nic se nestalo.

„Je to pouze kouzlo,“ uklidňoval Harry paní Cattermolovou, „není to nic, s čím byste si měla dělat starosti. Dělej, Hermiono!“

Expecto patronum!

Stříbrná vydra vyklouzla z Hermioniny hůlky a následovala Harryho jelena.

„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu s paní Cattermelovou ke dveřím.

Když Patronové míjeli sklepení, ozvaly se šokované výkřiky. Harry se rozhlédl okolo sebe: mozkomorové spadli na záda na obou stranách a vpíjeli se do temnoty, rozptýlení stříbrnými zvířaty.

„Je jasné, že teď půjdete domů za dětmi a schováte se svou rodinnou,“ říkal Harry mudlovské ženě, která byla oslněna světlem vycházejícím z Patronů a třásla se už jenom malinko.

„Vydejte se do ciziny, jestli můžete. Jen co nejdál od ministerstva. To je – ehm – oficiální pozice.“

„Nyní, jestli budete následovat patrony, budete moci opustit Atrium.“

Po kamenných schodech vystoupali, aniž by je kdokoliv chytil, ale když došli k výtahům, Harry začal mít zlé tušení, že ukážou-li se v Atriu se stříbrným jelenem a ostatními patrony poletujícími kolem nich, navíc doprovázeni skupinou zhruba dvaceti lidí, kteří jsou obviněni za nečistou krev, vzbudí nepříjemně velkou pozornost. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy před nimi zastavil výtah.

„Regu!“ vypískla paní Cattermoleová a vrhla se Ronovi do náruče.

„Runcorn mě dostal ven, napadl Umbridgeovou a Yaxleyho a všem nám řekl, ať odejdeme ze země. Myslím, že bychom to radši měli udělat, Regu, opravdu! Pospěšme si domů, vezmeme děti a...proč jsi tak mokrý?“

„Voda,“ zamumlal Ron a snažil se osvobodit z jejího sevření.

„Harry, vědí, že jsou na ministerstvu vetřelci. Říkali něco o díře ve dveřích do kanceláře Umbridgeové. Myslím, že máme tak pět minut, pokud...“

Hermionin Patron s lupnutím zmizel ve chvíli, kdy se zděšeným výrazem otočila na Harryho.

„Harry, jestli jsme tu v pasti...!“

„Nejsme, pokud si pospíšíme,“ řekl Harry.

Otočil se na civějící skupinku lidí za sebou.

„Kdo z vás má hůlku?“

Zhruba polovina z nich se přihlásila.

„Dobře, všichni, kdo nemají hůlky se přidají k někomu, kdo má. Musíme si pospíšit, než nás zastaví. Jdeme!“

Podařilo se jim nacpat se do dvou výtahů. Harryho Patron zůstal stát na stráži před zlatou mříží, dokud se nezavřela a výtahy začaly stoupat vzhůru.

„Osmé patro,“ řekl studený hlas čarodějky, „Atrium.“

Harry zjistil, že mají problém. Atrium bylo plné lidí, kteří běhali od krbu ke krbu a postupně je blokovali.

„Harry!“ zapištěla Hermiona. „Co chceš udělat?“

„DOST!“ zařval Harry a silný Runcornův hlas se rozlehl přes Atrium.

Kouzelníci blokující krby jakoby zamrzly.

„Za mnou,“ zašeptal ke skupince mudlů narozeným kouzelníkům, kteří se shlukly za Rona a Hermionu.

„Co se děje, Alberte?“ řekl stejný vousatý čaroděj, který před tím následoval Harryho z krbu. Vypadal nervózně.

„Tito lidé potřebují odejít před tím, než zablokujete krby,“ řekl Harry se vší autoritou, kterou v sobě posbíral.

Kouzelníci stojící před ním se zmateně dívali jeden na druhého.

„Bylo nám řečeno, že máme zablokovat všechny východy a nenechat nikoho...“

„Odmlouváte mi?“ zuřil Harry. „Chcete, abych prozkoumal váš rodokmen tak, jako Dirku Croswellovi?“

„Omlouvám se!“ zalapal po dechu vousatý čaroděj a ustoupil dozadu.

„Nic jsem tím nemyslel, Alberte, ale myslel jsem...Myslel jsem, že byli u výslechu a...“

„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se působivě rozléhal po celé hale. „Troufnu si tvrdit, že čistší, než tu, která koluje v mnohých z vás. Jděte,“ zakřičel na skupinku za sebou, která se rozutíkala ke krbům a začala po dvojicích mizet.

Ministerští kouzelníci zdrženlivě postávali, někteří vypadali zmateně, jiní zase vystrašeně a bázlivě. Když v tom:

„Mary!“

Paní Cattermoleová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, již nezvracející, ale jen pobledlý, právě přibíhal od dalšího výtahu.

„Re-Regu?“ Podívala se ze svého manžela na Rona, který hlasitě zaklel.

Plešatící čaroděj na ně zíral a jeho zrak se nechápavě přesouval od jednoho Rega Cattermolea na druhého.

„Hej, co se to děje? Co to má být?“

„Zataraste východ! HNED!“

Yaxley vyskočil z dalšího výtahu a bězel směrem ke skupině vedle krbů, v nichž právě všichni nečistokrevní kromě paní Cattermoleové zmizeli. V okamžiku, kdy plešatící čaroděj zvedl svou hůlku, zdvihl Harry svou obrovskou pěst a udeřil jej tak, že odletěl o kus dál.

„Pomáhal těm mudlovským šmejdům s útěkem, Yaxley!“ zakřičel Harry.

Kolegové plešatícího čaroděje začali křičet a hájit se, díky čemuž mohl Ron chytit paní Cattermoleovou a strčit ji do stále otevřeného krbu. Yaxley se střídavě díval na Harryho a na udeřeného čaroděje, a skutečný Reg Cattermole zaječel,

„Moje žena! Kdo to byl s mou ženou? Co se to tu děje?“

Harry viděl jak se Yaxley otočil a jak se na jeho brutální tváři objevila známka poznání.

„Dělej!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a skočili do krbu a v tom okamžiku za sebou zaslechli Yaxleyho kletbu, která jen těsně minula Harryho hlavu.

Několik vteřin se točili než vypadli ze záchodu do kabinky. Harry vyrazil dveře. Ron stál vedle nich a stále ještě bojoval s paní Cattermoleovou.

„Regu, já nechápu…“

„Pusťte mne, nejsem Váš manžel. Musíte jít domů!“

Najednou se v kabince za nimi ozval zvuk. Harry se ohlédl a viděl Yaxleyho, jak se právě objevil.

„POJĎME!“ zakřičel Harry, chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a otočili se zpět.

Obklopila je temnota. Drželi se pevně za ruce, ale něco bylo špatně… Hermionina ruka jako by klouzala z jeho sevření. Uvažoval, jestli se udusí. Nemohl se nadechnout, ani nic neviděl a jedinou věci na světě byla Ronova paže a Hermioniny prsty, které dál klouzaly pryč…

Pak už viděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, se svým hadovitým klepadlem, ale než se stihl nadechnout, uslyšel křik a uviděl záblesk
purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.



Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

husty

(curak a poradnej, 17. 12. 2007 22:08)

hustota

sss

(milovnik H.P, 17. 12. 2007 21:32)

co to ma bejt jako sss

sss

(sss, 20. 10. 2007 18:57)

http://s2.bitefight.sk/c.php?uid=29855