12. kapitola – Magie je síla
12. kapitola – Magie je síla
Srpen se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené
trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12 se
nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s číslem 12.
Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už dávno přijali legrační
chybu v číslování, které způsobilo, že vedle sebe stál dům s číslem 11 a hned
vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě
neobvyklešjí.
Zatím neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden nebo
dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého zjevného účelu,
jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na spoj mezi dvěma domy.
Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád
nenosí obyčejné oblečení. Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým
pohledem a zajímala se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich
nasadil vzrušený výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen
ustoupil a vypadal zklamaně.
Prvního září se na náměstí skrývalo více postav, než kdy předtím. Půl tuctu
lidí stálo v dlouhých pláštích, přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru
mezi domy 11 a 13, ale důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.
Jak se blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného
deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že
objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého nejbližšího společníka, tlustého,
bledého muže, oba postoupili vpřed, ale o chvilku později se zase vrátili do
jejich předchozího nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.
Mezitím Harry, uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu,
když se přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli
jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si neviditelný
plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou chodbu směrem ke dveřím
vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou kopii Denního většce.
V něm ho uvítal chladný hlas Severuse Snapea. Zamrazilo mu v zádech a jeho ústa
ztuhla zděšením.
„Nezabil jsem tě,“ řekl, zadržel dech a figurína explodovala.
Počkal, než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se
ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:
„Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit.“
Kuchyně byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné
nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a talíře
byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně plápolajícího ohně,
na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní
přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších měl čisté
a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu pohupoval Regulusův
medailon.
„Zujte si boty, prosím, pane Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří,“
zaskřehotal Krátura, vzal mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně,
vedle řady starých šatů, které však byly právě vyprány.
„Co se stalo?“ zeptal se Ron s obavami.
On i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli přiloženy na
plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu. Jejich zraky se nyní
stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim, hodil jim noviny, které dopadly
na štos pergamenů.
Zírala na ně veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem
a černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:
SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO
BRADAVICKÝ ŘEDITEL
"Ne!" vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.
Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející
text.
„Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel,
byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po
rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou
profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii
převezme její bratr, Amycus Carrow.“
„Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a
hodnoty -“
„Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v
Brumbálově pracovně – u Merlinových spodků!“ zaječela, až Harry a Ron
nadskočili.
Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
„Budu za chvíli zpátky!“
„Merlinovy spodky?“ opakoval Ron a vypadal pobaveně. „Musela se zbláznit.“
Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.
„Ostatní učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu,
vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle
Carrowsovi?“
„Smrtijedi“, řekl Harry.
„Jejich obrázky jsou uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála,
takže jsou to přátelé. A“, Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli,
„nevidím jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a
Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo dostat
pěkných pár let v Azkabanu – a to jen, když budou mít štěstí. Mám dojem, že
zůstanou a budou se snažit ochránit studenty.“
Krátura začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral
polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.
„Děkuji Kráturo“, řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy
tváře.
„No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá.“
Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal
Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.
„Stále je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům“, řekl Ron, „více, než
normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a vyrazíme
na Bradavický Express.“
Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti
hodinami.
„Zvláštní, nebýt tam, co?“
Harry si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali vzduchem,
mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná
přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe podkopat
Snapeův nový režim.
„Málem mě viděli, když jsem se vracel“, řekl Harry, „špatně jsem přistál na
horním schodu a plášť sklouzl.“
„To se mi stává pořád. Áá, a tady je“, dodal Ron, a natahoval se ze své židle,
aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.
„Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?
„Vzpomněla jsem si na tohle,“ vzdychla Hermiona.
Nesla velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z
kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a chystala se
do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té miniaturní taštičky
nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.
„Phineas Nigellus,“ vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s
obvyklým hlasitým třesknutím.
„Cože?“ divil se Ron, ale Harry pochopil.
Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na
Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích – oválné
místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si
toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných
přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak
i Nebelvírův meč.
„Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu,“
vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
„Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí
tašky.“
„Dobrej nápad!“ řekl Ron ohromeně.
„Díky,“ usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. „Tak Harry, co se
dnes ještě přihodilo?“
„Nic,“ odpověděl Harry. „Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec
se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře.“
Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné
pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho
opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale
bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.
„Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou
sítí,“ řekl Ron. „Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí
pěšky – myslí si o sobě, že je moc důležitá.“
„A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala
se Hermiona.
„Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby,“ řekl Ron.
„Jak víš, že pracuje, v Údržbě?“ zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl
cesty od talíře k puse.
„Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště.“
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které
spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.
„Není tu nic o modrých uniformách, nic!“ řekla a rychle otáčela stránky.
„No a to na tom tak záleží?“
„Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme
se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší
detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch
průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš...“
„Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a...“
„Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než
je Ministerstvo...“
„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ skočil jí do řeči Harry.
„Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí
polévkou.
„Zítra?“ zopakovala nevěřícně Hermiona. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Jasně, že myslím,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo
víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý
další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon.
Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila – nedá se otevřít.“
„Nebo,“ řekl Ron, „našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá.“
„To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te,“ pokrčil rameny Harry.
Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.
„Víme všechno, co je důležité,“ pokračoval Harry směrem k Hermioně. „Víme, že
už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí
připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z
Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová
kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému
kamarádovi...“
„'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'“ odrecitovala
hned Hermiona.
„Přesně tak,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch
divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu
čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky...“
„Ale my žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ klidně pokračoval Harry.
„Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali...“
„Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce,“ řekl
Harry. „Je čas jednat.“
Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale
věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.
Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm
špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu
Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali
jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný
čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní
Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před
Hermionou.
„Tak dobře,“ řekl pomalu Ron, „řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom
měli jít jenom já a Harry.“
„Ach, nezačínej zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslela jsem, že už ses s tím
vyrovnal.“
„Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a
druhá jít dovnitř, Hermiono,“ zabodl Ron prst do deset dní starého Denního
Věštce. „Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě
nedostavili k vyšetřování!“
„A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak
je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů.“
„Dobře, zůstávám tady,“ řekl Harry. „Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí
Voldemorta, jo?“
Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na
čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se
pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
„Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť,“ pokračoval
Ron, „Všichni se pod plášť už nevejdeme.“
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
„Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky,
které má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod.“
Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do
haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou
dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s
otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a
vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní
bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli,
kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.
„Gregorovič?“ řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ křičela a vrtěla hlavou. „On tu nebydlet! Nebydlet
tady. Já ho neznat!“
Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a
Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.
„Kde je?“
„Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!“
Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je
zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
„Harry! HARRY!“
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
„Harry, otevři!“
Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila
se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a
vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.
„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co myslíš, že jsem tu dělal?“ zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
„Křičel jsi“ řekl Ron.
„Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co...“
„Harry, prosím, neurážej naší inteligenci,“ řekla Hermiona a zhluboka dýchala.
„Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna.“
Harry se posadil na okraj vany.
„Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně
zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam
jenom...“
„Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!“ křičela na něj Hermiona a
její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
„Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je
NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak
vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?“
„Jo, protože vím, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?“
„Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu
nepřišel na kloub.“
„Nikdy jsi to ani nezkusil!“ řekla plamenně. „Já to nechápu, Harry – máš snad
rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je...“
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
„Rád?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela...“
„Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím
vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“
„Brumbál...“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč
potřebuje Gregoroviče.“
„Koho?“
„To je výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že
je skvělý.“
„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu
potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?“
„Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je
lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když
mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“
„Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak
si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.
„Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka,“ řekla Hermiona, „ale to
jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?“
„Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my
dva víme, co se doopravdy stalo!“
Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí
protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje
nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.
„Kašli na to,“ vybídl ji. „Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo,
nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?“
Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu
a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova
nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na
starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán
dalších deset minut.
Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a
tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak
dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.
Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.
„Vypadáš děsně!“ byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby
ho vzbudil.
„Ne na dlouho,“ zívl Harry.
Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které
připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry
vídal vždy před zkouškami.
„Róby,“ řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně
zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.
„Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro
všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené
uši...“
Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim,
že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.
„Buď požehnán!“ řekl Ron láskyplně. „...a když pomyslíš, že jsem snil o tom,
jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď...“
Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli
z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem
přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se
nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva
se většinou neobjevovali dřív, než v osm.
„Dobrá,“ řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
„Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím...“
„Hermiono, my víme,“ řekl Ron příkře.
„A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?“
vyjekla Hermiona.
„Málem jsem zapomněla! Ustupte...“
Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární
dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.
„A teď,“ řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, „si zase nasadíme plášť
a...“
„...budeme čekat,“ dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu
jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.
Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s
jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle.
Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla,
a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila
na zem.
„Skvělá práce, Hermiono,“ řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla,
jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.
Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a
přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky.
Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.
„Je to Mafalda Hopkinsová,“ řekl a četl malou kartičku která identifikovala
jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně
užitých kouzel.
„Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony.“
Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které
vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu
a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si
nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.
„Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli.“
Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si
nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté
se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil
přímo před nimi.
„Ó, ahoj, Mafaldo.“
„Ahoj!“ řekla Hermiona roztřeseným hlasem, „Jak se dnes máš?“
„Ne moc dobře,“ odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal
se dál po hlavní cestě.
Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.
„To je mi líto,“ řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila
pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
„Na, tady máš bonbon.“
„Ehm? Och, ne, díky...“
„Trvám na tom!“ řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před
obličejem.
Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve
chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že
si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.
„Chudáčku!,“ vyhrkla, jak zvracel po aleji. „Možná by sis měl vzít den volna!“
„Ne – ne!“ řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě,
přestože nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím jít...“
„Ale to je naprostá pitomost,“ řekla Hermiona vyděšeně.
„Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi,
ať tě prohlédnou.“
Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.
„Takhle přeci nemůžeš jít do práce!“ křičela Hermiona.
Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a
zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl
z ruky a hromadu zvratků.
„Blee,“ řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou
tu zanechal.
„Možná by udělalo míň nepořádku, kdybych ho taky omráčila?“
„Jo,“ řekl Ron a vymotal se z pláště, v rukou čarodějovu tašku, „ale stejně si
myslím, že hromada lidí v bezvědomí by poutala mnohem víc pozornosti.“
„Byl dost zapálený do práce, co? Dej nám ty vlasy a lektvar.“
Během dvou minut stál před nimi Ron jako malý, fretce podobný, čaroděj a měl na
sobě tmavomodrou róbu, která byla poskládána v tašce.
„Zvláštní, že ji neměl na sobě, když se tolik těšil do práce. Každopádně, já
jsem Reg Cattermole, alespoň podle toho štítku na zádech.“
„Teď tady počkej,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále pod pláštěm, „a já
se vrátím s nějakými vlasy.“
Musel čekat deset minut, ale připadalo mu, že tu stojí v pozvracené aleji vedle
dveří, za kterými se ukrývala pravá Mafalda, mnohem déle. Konečně se Ron s
Hermionou objevili.
„Nevím, kdo je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu několik kudrnatých černých
vlasů, „ale šel domů s hrozným krvácením z nosu. Jo, a je dost vysoký, takže
budeš potřebovat větší plášť.“
Vytáhla několik plášťů, které pro ně Krátura vyžehlil a Harry se napil
lektvaru. Jakmile bolestivá přeměna skončila, byl vysoký víc jak šest stop a
při pohledu na svá svalnatá ramena, si řekl, že i silák. Taky měl bradku.
Složil neviditelný plášť pod šaty i se svými brýlemi a přidal se k ostatním.
„Páni, to je strašidelný,“ řekl Ron, když se podíval na Harryho, který se nad
ním tyčil jako věž.
„Vezmi si jeden z Mafaldiných žetonů,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je
skoro devět.“
Vyšli spolu z aleje.
Stáli teď na přeplněném chodníku a padesát yardů o nich bylo špičaté zábradlí
obklopující dvě ramena schodiště, jedno označené PÁNI a druhé DÁMY.
„Uvidíme se za chvíli,“ řekla Hermiona nervózně a vydala se k DÁMÁM. Harry a
Ron se přidaly k zvláštně oblečenému muži, který sestupoval do něčeho, co
vypadalo jako klasické podzemní veřejné záchodky obložené černobílými
kachličkami.
„Brý ráno, Regu!“ zavolal další kouzelník v tmavomodré róbě, když vkládal žeton
do dírky ve dveřích.
„Osina v zadnici, co? Chtít, abychom takhle pracovali! Očekávají, že se objeví
Harry Potter?“
Čaroděj zaburácel smíchem nad vlastním vtipem. Ron vydal nucený smích.
„Jo,“ řekl, „blbý, co?“ a s Harrym se vydali do sousedních kabinek. Po Harryho
levici i pravici se ozval zvuk splachování. Přikrčil se a podíval se dírou pod
kabinou přesně včas, aby viděl pár obutých chodidel, jak vstupují do záchodu.
Podíval se doleva a spatřil Rona, jak na něj zírá.
„Musíme se spláchnout?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ zašeptal Harry zpátky; jeho hlas byl hluboký. Oba vstali.
Harry si připadal výjimečně hloupě, když šplhal do záchodu. Věděl, že udělal
správnou věc;ačkoliv stál ve vodě, jeho boty, chodidla a róba zůstávaly suché.
Natáhl se, zatáhl za řetízek a v další chvíli se zmenšil dolů po skluzavce a
vynořil se z krbu na Ministerstvu kouzel.
Vstal neohrabaně, bylo to daleko větší tělo, než byl zvyklý. Ohromné Atrium se
zdálo být temnější, než si Harry pamatoval. Předtím střed haly zaplnila zlatá
fontána ,ale teď vládla scéně obrovská socha z černého kamene.
Bylo to dost děsivé, jak socha kouzelníka a čarodějky seděli na ozdobně
vyřezaných trůnech a dívali se dolů na pracovníky Ministerstva. Na vyrytém
dopise pod nimi stálo: MAGIE JE SÍLA..
Harry dostal těžkou ránu zezadu do nohou. Další kouzelník vyletěl z krbu za
ním.
"Z cesty, nemůže – jé – promiň Runcorne."
Zřetelně vystrašený kouzelník se dal do kroku. Zřejmě ho muž, kterého Harry
zosobňoval, Runcorna zastrašil.
„Hej,“ šeptl hlas, Harry se rozhlédl a uviděl malou čarodějnici a slídivého
kouzelníka z Kouzelnické údržby a připojil se k nim.
„Vystoupil jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona Harrymu
„Ne on doslova vyletěl“ řekl Ron.
„Ó!, velmi zábavné … To je hrozné, že ano?" řekl Harry a vzhlédl k soše
„Viděli jste na čem sedí?“
Harry se podíval a uvědomil si, že to, o čem si myslel, že byly dekoračně
vyřezané trůny byly ve skutečnosti násypy vyřezaných lidí: stovky a stovky
nahých těl, mužů, žen, a dětí, všechno vypadalo dost hloupě, ošklivé obličeje,
zkrouceně a stlačeně společně podporovali váhu dvou kouzelníků.
„Mudlové,“ šeptla Hermiona „Na jejich zákonitém místě . Pojďme dál.“
Připojili se k proudu kouzelníků, kteří směřovali ke zlatým vratům na konci
haly, hleděli kolem, zda by jen neuviděli nějaký náznak přítomnosti Dolores
Umbridgeové. Prošli skrz vrata do menší haly, kde se fronty tlačily asi k
dvaceti výtahům. Sotva někam došli, tak nějaký hlas zavolal :
„Cattermole!“
Dívali se kolem,Harryho žaludek se obrátil. Jeden ze Smrtijedů, kteří byli
svědkem Brumbálovy vraždy ,kráčel směrem k nim. Ministerští pracovníci vedle
nich sklopili své zraky na zem. Harry cítil, že z něj měli strach.
Zachmuřená, až trochu hrubá tvář muže byla tak nějak v rozporu s jeho nádherným
splývajícím pláštěm prošitým mnohými zlatými nitkami. Někdo z davu v okolí
výtahů pochlebovačně zvolal :
„Dobré ráno, Yaxley!”, ale ten je ignoroval.
„Cattermole, žádal jsem o někoho z kouzelnické údržby, aby se postaral o mojí
kancelář. Pořád mi v ní prší.“
Ron se díval kolem, jako by doufal, že někdo jiný do toho zasáhne, ale nikdo
neodpověděl.
„Prší....ve vaší kanceláři? To - to není dobré, že?“
Ron se nervózně pousmál. Yaxleyho oči se rozšířili. „Tak ty si myslíš, že je to
vtipné, co Cattermole?“
Pár čarodějek se oddělil od fronty u výtahu a pospíchal pryč.
„Ne,” řekl Ron, “samozřejmě, že ne–“
„Uvědomuješ si Cattermole, že jsem teď na cestě dolů, abych vyslechl tvoji
ženu? Vlastně jsem docela překvapen, že tam nejsi s ní a nedržíš jí za ruku,
zatímco čeká. Už si jí nechal, co? To je asi moudré. Příště se ožeň s nějakou
čistokrevnou.“
Hermiona trochu vypískla strachy. Yaxley se na ní podíval, ale ona jen slabě
zakašlala a otočila se.
“Já – já –“ koktal Ron.
„Kdyby moje žena byla označena za mudlovskou šmejdku,” řekl Yaxley, “—jakože by
si nikdo nemohl splést mou ženu s takovou špínou a Oddělení prosazování
kouzelnických zákonů potřebovalo, abych udělal nějakou práci, pak bych si to
vzal za svou prioritu. Rozumíš, Cattermole?“
„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak se o to postarej, Cattermole, ať je moje kancelář do hodiny úplně suchá
nebo bude krevní prestiž tvé ženy ještě více nejistá než je teď.“
Zlatá mříž před nimi s řinčením otevřela. S kývnutím a nelibým úsměvem směrem k
Harrymu, který mu měl zřejmě ocenit jeho jednání s Cattermolem, odešel Yaxley k
jinému výtahu.
Harry, Ron, Hermiona nastoupili do toho svého, ale nikdo již za nimi nešel.
Jako by byli něčím infikováni. Mříže se s třesknutím zavřela a výtah se vydal
směrem nahoru.
“Co budu dělat?” zeptal se Ron obou najednou; vypadal dost sklíčeně. „Jestli se
tam neukážu, moje žena....vlastně Cattermolova žena–“
„Půjdeme s tebou, musíme zůstat pohromadě–“ začal Harry, ale Ron prudce zavrtěl
hlavou.
“To je blbost, nemáme moc času. Vy dva najdete Umbridgeovou a já se půjdu
postarat o tu Yaxleyho kancelář– ale jak zastavím ten déšť?”
“Zkus Finite Intantáte,” řekla najednou Hermiona, “to by mělo déšť zastavit,
pokud je to zaklínadlo nebo kletba. Jestli to nepomůže, tak se něco pokazilo s
Atmospheric Charm, což je už těžší spravit. V tom případě zkus pro dočasné
zmírnění Imperius, abys zachránil jeho věci– “
„Řekni to znovu a pomalu – “ řekl Ron, zatímco zoufale hledal po kapsách brk.
Ale v tu chvíli výtah zavibroval a zastavil a disembodied ženský hlas řekl:
Čtvrté poschodí, oddělení Rugulace a Kontroly Magických Stvoření.”
Mříž se opět otevřela a vpustila dovnitř dva čaroděje a pár světle fialových
papírových oběžníků, které se třepetaly okolo lampy u stropu výtahu.
„Dobré ráno, Alberte,” řekl bushily whiskered muž usmívajíc se na Harryho.
Když se výtah opět s zaskřípěním rozjel, zběžně si prohlédl Rona a Hermionu.,
Hermiona právě zběsile šeptala Ronovi instrukce.
Kouzelník se opřel vedle Harryho, díval se na něj úkosem a mumlal „Dirk
Cresswell, eh? Ze Skřetí spolupráce? “
„Přesně tak“
„Jsem si docela jistý, Alberte, že teď dostanu jeho práci!” zamrkal a Harry se
na oplátku usmál a doufal, že to bude stačit. Výtah zastavil a mříže se opět
otevřely.
„Druhé patro, Oddělení Prosazování Kouzelnických Zákonů včetně kanceláře
Nepatřičného Üžívání Kouzel,” řekl hlas čarodějky.
Harry si všiml, že Hermiona Rona malinko postrčila a on pospíchal z výtahu
následován ještě jinými kouzelníky.
Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a Hermiona velice
rychle řekla:
„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá
a jestli ho chytí, celá naše věc– “
„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”
Zlaté mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi čtyři
lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace:
Dlouhovlasý čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka
podobná ropuše, se sametovým kloboukem na jejích krátkých vlasech, která
svírala na hrudi schránku .
Komentáře
Přehled komentářů
Co to má znamenat
l hlas čarodějky.
(„Druhé patro, 22. 1. 2008 16:47)
„Druhé patro, Oddělení Prosazování Kouzelnických Zákonů včetně kanceláře Nepatřičného Üžívání Kouzel,” řekl hlas čarodějky.
postrčila a on pospíchal z výtahu následován ještě jinými kouzelníky.
Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a Hermiona velice rychle řekla:
„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá a jestli ho chytí, celá naše věc– “
„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”
Zlaté mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace:
Dlouhovlasý čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka podobná ropuše, se sametovým kloboukem na jejích krátkých vlasech, která svírala na hrudi schránku .
Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com
Co To má znamenat
(Anonym, 9. 2. 2008 19:38)